Nikdo mě teď nepoznává, říká herec Jiří Sedláček, který se po 20 letech oholil kvůli roli hornického štajgra

Koho v novém filmovém dramatu Dukla 61 budete hrát?

Mojí rolí je postava Pawlase, což je štajger, něco jako hlavní vedoucí pracovník na dole. Kromě obvyklých pracovních povinností například dohlížím, aby chlapi v dole pod zemí nepili, je to nebezpečné. Bohužel jsem jedním z těch, kteří tam zůstanou mrtví.

Podle vaší nové vizáže to vypadá, že jste pro film obětoval i část svého typického vzhledu…

Ano, po dvaceti letech jsem se nechal oholit a ostříhat, takže mě doma nepoznali. A nejenom doma, ale ani v mém okolí vůbec nevěděli, kdo to je. Je to opravdu velká změna, po tolika letech (smích). Najednou se tak opět vracím do dětských let, do puberty, a to není špatné. Znovu se holím.

Oproti svým pražským kolegům máte na place jistě výhodu i díky znalosti místního nářečí?

Stává se, že se mě ptají: „Řekl by to tak Ostravák?“ Já odpovídám: „Tak takhle ne.“ „A jak by to řekl?“ Takže to pak nějak upravíme. Nářečí používám hodně, třeba, kdy moje postava Pawlase načapá někoho tam v dole, jak pije, tak ho zpéruju: „Esli někoho načapám, jak mi tam chlastá, mu napařím taku pokutu, že se z toho posmolí!“

Jak jste spokojen se samotným příběhem kolem tragédie na Dole Dukla?

Líbí se mi, že ve scénáři nejde jen o samotnou nehodu, která byla velmi tragická, ale že součástí jsou i lidské momenty plné vztahů a drobných příběhů. Právě ony Duklu 61 obohacují a posouvají ji pro diváka do přijatelnější roviny, než kdyby to byl filmový dokument o tom, co se stalo.

Jak vnímáte politickou rovinu tehdejší zběsilé doby?

Bohužel, to je také velká tragédie, nejenom tehdy, ale i dnes. V roce 1961 před důlním neštěstím byl největší problém v tom, že se nastalá situace neřešila okamžitě. Došlo k nemilé souhře okolností, k tomu, že se nečekaně spustil posuvný pás, který se následně zadřel a začal doutnat. Odtud vnikl požár a zamořil zplodinami celé podzemí. Vše se začalo řešit až po čtyřech hodinách, co už bylo pozdě.

Fárali jste jako herci do hloubky kolem stovky metrů, jaké to bylo?

Musíte dodržet bezpečnostní podmínky, štáb se bojí, abychom nebyli v místech kde se nachází metan, protože se používá elektřina a mohl by se vznítit. Podzemní scény jsme natáčeli v dole na lupek u Rakovníka. Lupek je zvláštní hornina, ze které se dělají šamotové cihly. Na rozdíl od uhelného dolu tam byla zima, místo pětatřiceti je tam jen patnáct stupňů. Táhlo, obrovský průvan, spodní vody, čvachtali jsme v holínkách blátem. V roce 1961 vypadaly doly jinak, dnes už jsou štoly modernizované, vybetonované, místo dřeva se už používá kov, ale u Rakovníka se tyto prvky ještě zachovaly. Ne že by to nebyl adrenalin, užívali jsme si.

Už jste někdy dříve fáral?

Byl jsem k tomu zván, ale vždycky jsem buď zaspal anebo se mi z nějakého jiného důvodu podařilo uniknout, takže hraní na dole je pro mne nyní novinkou. Navíc dnes to nebude jen sto metrů, na Žofince bychom měli sjet až 720 metrů hluboko. Prý to trvá čtyři minuty. Ale záleží, jak prudce to s vámi pustí, anebo vás u toho ještě pohoupou (smích). Když bude švunk, tak střeva lítají nahoru dolů (smích).

Kdo a jak vás líčí?

Výborní maskéři z Prahy. Bohužel na mě nasadili ten holící strojek a nůžky. Jinak na nás mají speciální prach z uhlí, k tomu šminky. Obzvláště si nechávají záležet na černých linkách kolem očí, které u horníků, jak je známo, nejdou vůbec smýt. Proto se používá speciální americký mejkap, strašně drahý, a navíc nám s ním lezou až do vnitřní strany víčka u oka. Je to strašně nepříjemné a ani to nejde pořádně odlíčit.

Je pro vás herce lepší, když hrajete ve ztížených podmínkách?

Určitě je to lepší, už jen proto, že to není žádná kašírka. Pro nás je náročná už jen skutečnost, že musíme natáčet pod zemí i několik hodin. Když jste v úzkém prostoru čtyři, pět hodin, je to poznat. Zavřený, špinavý jako čuník, čvachtáte někde hodiny dole v chodbě. Anebo včera, když jsme natáčeli banální věc, jak chlapi přijíždějí v autobusu do práce. Na slunci skoro padesát a pořád dokolečka, to bylo opravdu úmorné.