Když e-kniha Romana BeeSee Bílka opustí meze žánrových klišé, v případě hororové satiry má vyhráno

Jak je dnes pro hororové nadšence v Česku typické, své dílo vydal Roman Bílek zatím pouze ve virtuální podobě a je volně ke stažení. Odvahu k tomuto masochistickému „sebemrskačství“ podpořilo jeho nedávné zařazení hned do tří hororových antologíí (7. antologie českého hororu, Poslední polibek a Sto hororů ve sto slovech).

S jídlem roste chuť a s elektronickými horory v Česku prasknul monitor. A ač to na první pohled nevypadá, sám Bílek je staromilec (ročník 1977), přesto drží krok a mašíruje s dobou. Dle úvodních slov by se zřejmě v době e-booku raději viděl jako obyvatel kobky, který své „děsuplné blekotání“ ještě rýpe na plesnivý pergamen „za svitu luny“ a „v plamenech svíčky“, aspoň tak to naznačuje jeho intro pojmenované Břímě osudu, nicméně anachronimus opouští a v následujících řádcích rád přistoupí na aktuálnější poetiku „mihotavého světa monitoru“.

Ostatně elektronickým hororovým kmitočtem je přímo odkojen, jeho postavy nejen, že píší do kompu, ale rády sledují filmy na DVD (Rocky, Zuřící býk, Střihoruký Edvard, ale také Pokoj 1408 a dokonce Psycho nebo Ptáky, Carrie nebo Noc oživlých mrtvol), jen někdy zajdou i do kina. Čtenář tuší že má před sebou více milovníka akce, komiksu a černého humoru než architekta hrůzy, to se raději Roman ponoří do bizarního světa pornografie s žiletkou, vleze do hlavy alkoholikovi anebo vyrazí za ultranásilným Pérákem.

E-book má na své odtažité poměry působivou obálku od Bílkova spolupracovníka, komiksového kreslíře Pavla Talaše, motiv je však stejně zavádějící jako mihotání plamene svíce v úvodu. Obraz záhadných soch z Velikonočního ostrova není špatný, leč k přítomným povídkám bez výpravy mimo civilizaci nadbytečný i zavádějící. Naopak, děj je v nich až příliš sousedský, téměř jako o těch lidech v bytě odvedle, co mají své domácí mazlíčky a úchylky. Položek na seznamu je sice patnáct, ne všechny však mají formát povídky či novely, najdou se tady i mikropříběhy a eseje a formát připomínající báseň. Tři už byly publikovány jen elektronicky, mikroformátoví a deathmetalově antikresťanští Zoufalci knižně, ostatní mají premiéru.

Některé příběhy jsou přímočaré a plynou volným pádem, třeba druhý v pořadí Plameny senzace o šílenci, který sní, že se od počítače dostane na první stránky novin (opět ono nevěrohodné košilaté staromilství v době internetové). Jiné variují staré známé historky černohumorného ladění á la Poe nebo Bierce, což je osud nechtěně „oživlého“ kocoura v podání venkovské historky od krbu Kde je zakopána kočka?

Některé Bílkovy „solničky“ jsou naivní a infantilní jako třeba příběh o puberťácích, co zažívají první erotiku na titulní Stezce odvahy, aby si nedej bože uchcávali nebo „vyndávali hovna z trenek“. Také v povídkách se sadistickou pornografií jako třeba Daktyloskopie hříchu je znát autorovo zálibné hledění na sebe, horor v jeho podání má ryze tělesnou povahu a nijak nevybočuje z ustálené produkce 21. století, kdy člověk bez víry nachází děsivou skutečnost ve znásilnění, podřezání, ubití, v rukou zbrocených krví.

Výjimkou není ani překvapivěji laděný příběh s tuctovým názvem Šelma s karmínovýma očima, který se odehrává za války, kdy se gestapo i hospodští štamgasti potýkají s neobvyklou postavou vraždícího monstra, legendárního Péráka. Už byl ve filmu, v komiksu, na divadle, proč by zásluhou Romana Bílka nemohl vstoupit do „bodyhororu“? Ovšem chtělo by jej lépe propracovat.

Největší vypravěčský potenciál a případný klenot Solení ran nabízí zřejmě nejlepší povídka celé sbírky, neobvykle humoristická a ostravsky sebeironická „Romero odešel do ložnice, Carrie pije mléko a Hitchcock spí“. Vypráví o spisovateli, který má zlomenou nohu a je uvězněn doma s rodinou a šesti páry zvířecích očí. Kočky jsou pojmenovány podle hororových ikon vybočujících z žánrové škatulky a hra s metatextem skýtá překvapivé situace. Na řadě z nich je znát, že mají autobiografický ráz a autor si je autenticky vychutnává, přitom nešetří nadhledem, což u něj jinak není příliš časté. Třeba když se Hitchcock nejvíce ze všeho vyhýbá sprchovému koutu anebo zrovna prohání Romera po kuchyni.

Legendární režisér George A. Romero (tvůrce ikonických krvavých hororů s varovným společenským kontextem) nedávno zemřel, o to více je Bílkův příspěvek aktuální. Ovšem i tady se vkrádají otázky, proč se mezi dva protikladné režiséry takového kalibru jako je Romero a Hitchcock vklínila postava Kingovy a De Palmovy Carrie a proč se Romero v postavě kocoura omezuje jen na klišovité podání postav svých „živých mrtvých“, kterým fanoušci žánru neřeknou z nedostatku fantazie jinak než zombie.

Nicméně Solení ran v tomto případě vybočuje ze své strohé žánrové předurčenosti a potěší i jiný okruh zájemců než striktní vyznavače elektronické, i když tělesné hrůzy.

E-kniha Solení ran je zdarma ke stažení na webových stránkách autora.