Kluby zblízka, část 4: Ambice vytvořit profesionální soubor tady jsou, říká umělecký šéf Staré arény Pavel Gejguš

Jste spokojení se současným postavením Staré arény mezi ostravskými kluby? To znamená, že se raději zaměřujete spíše na divadelní produkci a mluvené slovo, přičemž koncertů se u vás zas tolik nekoná… Jinými slovy, další klub podobného ražení v Ostravě není…

Stará aréna je dost specifický prostor, který za poslední léta prošel mnoha vývojovými změnami. V jisté etapě šlo spíše o klub, kde kromě čilého hospodského života na baru probíhalo především hodně hudebních akcí a koncertů. Od sezony 2015 Stará aréna vstoupila do nové etapy svého fungování, kdy se začala transformovat v nové ostravské divadlo. Tím se výrazně proměnil program na sále.

Co vás k tomu vedlo?

Ve Staré v roce 2015 chybělo technické vybavení, a v tomto ohledu byl stav sálu dost zoufalý. Když jsme dostali od Nadace ČEZ grant na technické vybavení sálu, stáli jsme před otázkou, jak finance využít. Tehdy padlo definitivní rozhodnutí, že chceme být divadlem a investujeme tedy raději do stmívače a reflektorů než do zvukové techniky. Přišlo nám, že sál není vhodný na hudební akce a to vzhledem k napevno umístěným sedadlům a přístupu do hlediště přes jeviště. Během koncertů je lepší, když je zachována možnost volného pohybu mezi parketem, barem a WC, to u nás není dost možné. Navíc v okolí je dost jiných míst, která se specializují přímo na uvádění hudebních produkcí, tak proč se jim snažit konkurovat. Z tohoto důvodu jsme tedy upustili od pořádání hudebních akcí a koncertů a transformovali se na alternativní divadelní scénu. Stará aréna tedy naplňuje své představy a stále více prostoru v programu zaujímá (ambiciózní) divadlo.

Máte při vedení vašeho klubu nějaký vzor, nějaký vlastní oblíbený podnik, jehož aktivity, respektive jehož program je pro vás motivující, anebo klub vedete dle nějakých vlastních pravidel, nějaké intuice, které je dle vás správná?

Vzor nemáme. Jsme vedeni intuicí, kdy naše přání a sny usměrňují reálné možnosti. Mantinely jsou nám udávány každodenními provozními podmínkami. Ideálem je neustále hledat funkční řešení, poučit se z předešlých projektů a tím postupně zlepšovat kvalitu vývoje programu i produkčního zajištění akcí.

Stará aréna se nachází v domě rodiny Reiszových, přičemž Karel Reisz, který v tomto domě vyrůstal, se stal významným filmovým režisérem. Dále zde působilo Divadlo hudby, hrálo Divadlo Waterloo nebo Komorní scéna Aréna. To znamená, že objekt je už od nepaměti spojen s kulturním děním v Ostravě… Hrají tato fakta při získávání různých grantů, finančních podpor nějakou roli?

Je to skutečně dům s bohatou kulturní tradicí. První kulturní akce se zde odehrávaly už ve dvacátých letech 20. století, kdy v dnešních prostorách Staré sídlil kabaret lechtivé pověsti Chlupatý kaktus nebo bar Modrá myš s nevěstincem. Na dryáčnickou kabaretní tradici navazuje už po několik let kabaret Zajíc v pytli. Má-li historie domu vliv na grantové dotační žádosti, to nevím. Ale řekl bych, že rozhodující je spíše program, který produkujeme. Mimochodem, když padla zmínka o Karlu Reiszovi, rád bych podotkl, že na podzim 2017 budeme o jeho tvorbě a životě připravovat site specific představení. Mělo by se odehrávat v různých prostorách celého domu i před ním a představit zajímavý osud a tvorbu tohoto ostravského rodáka, který byl v Británii za své snímky ověnčen vavříny a posléze dobyl Hollywood sedmdesátých let.

Je třeba zmínit, že Stará aréna bylo místo, kde sídlila centrála projektu Ostrava 2015. Jak s odstupem času nahlížíte na tento projekt a třeba i na to, že spousta dílčích plánů, o nichž tehdejší kulturně-politická špička bájila a zavazovala se za ně, skončila v zapomnění?

Stará aréna byla skutečně založena jako sídlo centrály projektu Ostrava – Evropské hlavní město kultury 2015. Poté, co se odstěhoval původní soubor divadla Komorní scéna Aréna do nových prostor, zel dům prázdnotou a díky projektu Ostrava 2015 byl provoz v roce 2010 obnoven za podpory dotací. Tehdy získal právě svůj název Stará aréna i své logo. Toto období trvalo však pouhých pár měsíců. Když soutěž vyhrála Plzeň, dotace skončily a prostor byl opět uzavřen. Znovu jej otevřela parta dobrovolníků, kteří Starou i s jejím programem táhli zdarma, jako nadšení srdcaři. Drtivá většina lidí, kteří se Starou měli v některé z těchto dvou etap co dočinění, už s dnešní Starou nemá nic společného. Šli si dál svou cestou, odstěhovali se, našli si práci nebo rozjeli jiné projekty. Takovým potomkem tehdejší Staré je filmový festival OKO. Dnešní Stará ve své divadelní „nové vlně“, kdy se provoz i tým začal radikálně měnit, se skutečně datuje až od roku 2015. I když v mnoha ohledech se samozřejmě navazovalo na dědictví let minulých. Takže náš současný tým se může jen těžko vyjadřovat k tomu, co tehdy bylo slibováno či za to nést zodpovědnost.

Dobrá, tak či tak, doménou vašeho programu jsou tedy divadelní inscenace. Podle jakého klíče tyto hry vybíráte a na jaké publikum cílíte?

Výběr her podléhá několika kritériím. Jednak hledáme tituly, které nám přijdou atraktivní a se silnou výpovědí. Zaměřujeme se na alternativní divadlo a snažíme se o autorskou tvorbu. Do budoucna bychom rádi nasazovali i více současné světové dramatiky, ale tato díla mají vysokou cenu autorských práv, tak vysokou, že na licenci nemáme dost prostředků. Proto si scénáře píšeme sami, nebo se uchylujeme k převedení zajímavých románů do divadelní podoby. Svým divadlem se nesnažíme cílit na konkrétní věkovou skupinu. Chceme hrát pro diváky, kteří hledají autentickou výpověď, zajímavá představení nekonvenčních forem. Řekl bych, že při tvorbě divadelních představení jsme spíše divadlo pro náročnějšího diváka. Je zde však také silná linie improvizačních pořadů, které mají jiný cíl. Pobavit a rozesmát. Zábavné pořady mají zatím mnohem vyšší návštěvnost. Věříme však, že si k nám najde časem cestu stále více diváků, kteří hledají také zajímavé, náročnější divadelní zážitky.

Ve vašich inscenacích vystupují také herci z ostravských divadel (Z. Truplová, M. Cimerák, I. Dejmal a další). Je tato spolupráce vedena spíše v určité kamarádské rovině, anebo repertoár je dokonce přizpůsoben hercům, s nimiž si domluvíte spolupráci? Je obtížné se na této spolupráci s ohledem na jejich závazky v mateřských divadlech domluvit?

Je to tak, Stará aréna je jakýmsi průsečíkem herců z různých divadelních scén. V současné době u nás hraje alespoň jeden herec z každého ostravského divadla. Baví mě, že se na jevišti Staré potkávají lidé z různých souborů. A zároveň mám pocit, že to vypovídá o sílící reputaci divadla Stará aréna. Pro mnoho herců, a mnozí z nich jsou opravdu skvělí, je Stará natolik zajímavá, že si zde chtějí zahrát. Spolupráce je složitější. Kvůli závazkům v domovských scénách herců musíme často zkoušet po nocích, ne vždy je to jednoduché. Ale vůle tvořit je silnější.

Skutečně je vaší ambicí vytvořit stálý, tedy profesionální soubor Staré arény?

Ambice vytvořit stálý profesionální soubor tady jsou. Zatím je to ještě otázkou budoucnosti, ale postupně se na tom pracuje. Kompletní stálý soubor zatím není možný ani výhledově, my jsme oproti jiným divadelním scénám se stálým souborem dotováni mnohem méně. V částkách, ve kterých se naše dotace oproti jiným scénám pohybují, musíte ubrat alespoň jedno desetinné číslo. Zatím tedy plánujeme chod zaštítit stálými herci jen částečně a stavy doplňovat spoluprací s externisty. V tomto ohledu budou některé kroky učiněny už od září.

Pojďme nyní věnovat více prostoru jednotlivým pořadům. V dubnu měla premiéru inscenace Bílá velryba, která je primárně určena dětem. Proč jste se k tomuto kroku odhodlali a budete v inscenacích pro děti pokračovat?

Bílá velryba je pohádka podle stejnojmenného slavného románu. Je určena dětem, ale baví se u ní skvěle i dospělí. Pohádka je dobrý artikl k nabízení. Hrají v ní dva herci s loutkami a vystačí si s jednou starou truhlou plnou krámů. Můžeme hrát kdekoli – v tělocvičně, ve třídě, na louce, na festivalu. Není třeba světel ani zvuku, vše stojí na herecké akci a textu. Přitom jsme pohádku velmi propracovali, není to odfláknutá šmíra, ale půvabný příběh s poetikou. Chceme s ní kočovat, jezdit kam nás pozvou a získat tím více příjmů pro naše herce i divadlo. V plánu je další pohádka v příští sezoně.

Od roku 2015 pořádáte také letní projekty. Budete v tom pokračovat i letos? Co konkrétně máte v plánu pro letošní rok?

Letní představení pod širým nebem se staly tradicí, kterou bychom neradi narušili. Proto se i letos uskuteční projekt s názvem Výlet na Měsíc. Projekt se odehraje v areálu Dolní oblasti Vítkovice. Půjde o parafrázi na starý český text Výlety pana Broučka. Premiéru můžete očekávat 11. srpna a inscenace bude celkem uvedena šestkrát ve druhé půlce srpna. Více informací najdete na našich webovkách nebo na našem facebookovém profilu.

Jednou z vlajkových lodí Staré arény je Studio Karel. V čem je jeho kouzlo? Proč je podle vás tento projekt, který vznikl už v roce 2012, tak úspěšný? Zvlášť v dnešní době, kdy pro mnohé je pohodlnější si film stáhnout z nějakého webového portálu a podívat se na něj na notebooku…

Studio Karel je biograf a svou největší éru zažil asi v době, kdy ho svým neutuchajícím entuziasmem táhla Míša Davidová. Od té doby, byť je výraznou součástí repertoáru, čelí problémům. Veronice Kusé se sice povedlo dostat biograf do AČFK (České filmové asociace), přesto mu konkuruje doba stahování či jiná artová kina. Není to jednoduché. Velmi zajímavým počinem poslední doby byl projekt Karel experimentuje, jehož zroditelkou byla Natálka Pelcová, iniciovala toto promítání němých experimentálních filmů, které svou epochální živou hudbou doprovázel band okolo Lukáše Kleberce a Martina Režného. Jinak je Studio Karel zásobeno kvalitními artovými filmy. Někdy jsou navštěvovány hojně, jindy poskrovnu. Od příští sezony budeme karlových studií na programu, bohužel, ubírat. Jsme k tomu nuceni nízkou diváckou návštěvností.

Velmi oblíbené jsou také pořady HumorOVA a ImPéčko. Máte pocit, že tyto typy pořadů v Ostravě zrovna chybí? Vtipné mluvené slovo v kombinaci s humornou improvizací… Ono jít do hospody a tam klábosit je jedna věc, ale vystoupit se svým komediálním číslem před publikem a bavit jej je mnohem náročnější… Souhlasíte?

Tyto pořady jsou opravdu velmi oblíbené, jsou to dlouhodobě nejnavštěvovanější akce na programu. Myslím si, že je vždy fajn, když kulturní akce přinesou zábavu lidem. Je krásný pocit, když sál nabitý k prasknutí duní hurónským smíchem publika. Je to tak silná energie, že stojí za to, i když ne vždy je lehké se vrhnout po hlavě do adrenalinu, když účinkující vyjdou na jeviště před natřískaný sál a musí začít improvizovat.

Dá se říci, že vás provozování Staré arény nějakým způsobem mění? Mimochodem co je na této práci pro vás nejtěžší? 

Tyto dvě otázky spolu souvisí. Při práci v kultuře jste neustále v úzkém kontaktu s velkým množstvím lidí, s kterými kreativně spolupracujete. Herci, výtvarníci, produkce, technici, muzikanti a další. Někdy za stresově náročných okolností. Když jde o umění, má každý osobní subjektivní pohled, každý je emocionálně silně zainteresovaný, přitom se musí rozhodovat pro dobro a kvalitu celku představení, což je někdy v rozporu s jednotlivcem a jeho zájmy. Někdy je opravdu náročné se všemi vyjít, nerozhádat se, zůstat kamarády a kreativně tvořit, udržovat dobré prostředí, které je plodné a odbourávat osobní zájmy a nároky. Tohle je nejtěžší, toto umět, zvládat a každý den v tom chodit. A to člověka i změní. Naučí se být empatický, asertivnější, někdy ostřejší (když je třeba), ustát si i nepopulární rozhodnutí. Musel jsem udělat i několik rozhodnutí, která mi rvala srdce, ale musela nastat pro dobro celku. Není to lehké. A je to velká škola do života.

Už jsme sice mnohé nastínili, ale jaké jsou vize Staré arény? Máte představu, jak by Stará aréna mohla fungovat za rok, za pět let? Anebo je to spíše o tom, že bude záležet na penězích, to znamená, že když neseženete finance, tak třeba Stará aréna už nemusí v dalších letech fungovat?

Chceme jít dál v budování souboru a tváře alternativního divadla. Neustále se vyvíjet a zvedat kvalitu, oslovovat více diváků. Cílem je, aby se Stará aréna stala opravdu stálou a pevnou součástí ostravské (nejen) divadelní kultury.  Stará aréna se probíjela rok od roku. V každé sezoně nad námi visel otazník, co bude za rok, jestli dostaneme granty a které. Z pohledu dlouhodobějšího plánování je tato neustálá nejistota šibeniční. Zeno Václavík, náš producent, proto zažádal o víceletý grant u statutárního města Ostravy, a ten jsme získali. Stará aréna tedy nyní vstupuje do období, kdy víme, že na budoucí čtyři sezony je existence zajištěna. Víme, že vyskakovat si nemůžeme a budeme se muset nadále otáčet, ale budeme existovat. To je důležité. Co bude dál, se teprve uvidí.

Jaké jsou podle vás největší plusy, respektive minusy klubu Stará aréna?

Stará má specifickou atmosféru. Když jste na stejné vlně, naprosto vás pohltí. Mnoho lidí se do ní pravidelně vrací a ti, kteří se „namočili“, s ní mají pevně spjaté období svého života. V dobrém i ve zlém. Je to kultovní místo. Navíc je to příjemná retro kavárna, v nočních hodinách spíše bar. Přes léto zde probíhají okrašlovací zákroky, takže kavárna získá hezčí tvář. Těšte se. Rozhodně tedy chci pozvat čtenáře rozhovoru na kávu, pivo a hlavně do sálu za kulturou. Minusem klubu je, že zájemci budou muset překonat bariéru vysokých schodů, protože jsme v patře. Bohužel, bezbariéroví nejsme. Ale je to dobré na fyzičku! Tak přijďte.

*

Čtěte také:
1.  Až jednou Hudební bazar skončí, vznikne tu jeho muzeum, vtipkuje Jiří Zahuta
2.  I malý kašpárek dokáže velké divadlo, prohlašuje Rostislav Jež z havířovské Stolárny
3. Lidé dnes mají mizerný přehled o hudbě, říká Martin Hradečný z krnovského Kofola Music Clubu