Jsem ráda, že jsem mohla zpívat i pro bývalého prezidenta, říká Američanka žijící v Ostravě Teresa Polk
25.7.2017 00:00 Petr Bidzinski Hudba Rozhovor
Ačkoliv je Teresa Polk známá v Ostravě především jako zpěvačka, tak v následujícím rozhovoru se dozvíte, že má ještě jednu, a to daleko výraznější uměleckou lásku, ke které se v poslední době stále častěji upíná. Charismatická žena, jež vyrůstala v americkém Los Angeles, dále prozradí, za jakých okolností začala spolupracovat s Borisem Urbánkem a Michalem Žáčkem a v neposlední řadě nahlédneme do myšlení českých a amerických muzikantů.
Zpěvačka Teresa Polk je v Ostravě již jako doma, zatím ale stále bojuje s češtinou.
Foto: Archiv
Jak bys definovala svůj vztah k hudbě? Co pro tebe hudba znamená?
Asi takhle: nikdy nebylo mým snem stát se slavným muzikantem, ale vždy jsem měla zalíbení ve zpívání a ve vytváření harmonií u písní. Nicméně moje první láska bylo herectví, chtěla jsem se stát herečkou. Hudbu mám samozřejmě ráda, takže jsem se o ni v souvislosti s mými hereckými aktivitami začala zajímat víc a víc, až jsem si řekla, že bych mohla mít pořádný hudební trénink. Proto jsem začala navštěvovat hudební akademii v Los Angeles.
V jednom z tvých předchozích rozhovorů jsi uvedla, že jsi na zmíněné Los Angeles Music Academy absolvovala pěvecké kurzy se zaměřením na jazz a gospel. Proč zrovna tyto hudební žánry?
No, to není pravda… Asi to byl nějaký špatný překlad. Já totiž na té univerzitě studovala různé žánry včetně blues a popu. V Los Angeles jsem rovněž zpívala v kostele, pak i v kapele, ale ta se spíše zaměřovala na world music. V Česku jsem pak začala spolupracovat s kapelou, která měla nejblíže k jazzu.
Co považuješ za největší přínos pro tvou budoucí uměleckou kariéru, který sis ze studia odnesla?
Asi práci s hlasem a starost o něj. Hlas chápu jako nástroj, o nějž se musí pečovat. Učili jsme se různé pěvecké techniky, ne pouze zpěv poznávat, ale také, odkud by hlas a zvuk měly vycházet, jako zevnitř našeho těla. A zrovna nedávno jsem viděla ukázku z jedné pěvecké soutěže, kde zpívala neslyšící dívenka. Bylo přesně vidět, že ví, jak má používat svůj hlas. I porotci ji chválili. A právě tyto hudební znalosti mi celkově pomáhají při psaní vlastních písní, k čemuž jsem se dostala díky studiu hudby.
V Los Angeles je nepochybně spousta kapel a interpretů různých žánrů. Jaké jsou mezi nimi vztahy? Jsou spíše profesionální, přátelské, nebo dominuje rivalita?
V prvé řadě je třeba zmínit, že já jsem nebyla profesionální muzikant ve Spojených státech. Ale měla jsem mezi profesionály spoustu kamarádů. Samozřejmě je tam mezi kapelami a interprety soutěživost, ale když se dostaneš na určitou úroveň, je to víc o přátelství, a také tě ti známější muzikanti mohou doporučit na nějaký koncert nebo k nějakému nahrávání. Což je věc, která se mi na hudební scéně v Los Angeles líbila. Na druhé straně je pravda, že pokud chceš jako kapela někde v Los Angeles vystupovat, musíš platit. Anebo třeba aspoň prodat určitý počet vstupenek. Musíš prostě získat peníze. Rozhodně to je pro nadějné kapely v Los Angeles docela obtížné.
Myslíš si na základě svých zkušeností, že je to v Ostravě, potažmo v České republice, jiné, co se týká vztahů mezi kapelami?
Můžu mluvit pouze ze své zkušenosti v Ostravě, kde se pomalu všichni muzikanti znají navzájem, navíc každý hraje snad v pěti kapelách, takže jeden druhého podporuje. Což je pěkné.
Od roku 2007 žiješ v Ostravě, kde mimo jiné zpíváš v kapele L.A. Sunday, která se specializuje na cover verze. Co ti působení v této kapele přináší?
Tenkrát jsem v žádné kapele nehrála, a když jsme se s kluky, kteří byli dobří muzikanti, potkali, tak jsme se rozhodli, že založíme něco jako „party band“. Hraní jsme si užívali a myslím si, že můžu říci, že jsme byli úspěšní. Nicméně situace v kapele se trochu mění. Jednak já cítím, že bych mohla zpomalit a polevit, a také bych se chtěla více soustředit na herecké aktivity. Uvidíme, co přinese budoucnost. U muziky bych chtěla zůstat, ale asi už ne v tak hojné míře.
Dobrá, k tvému herectví se ještě dostaneme, nicméně uspokojuje tě dostatečně hraní pouze cover verzí? Není to pro tebe málo? Neuvažovali jste třeba o autorské tvorbě?
Ne, neuspokojuje. Popravdě řečeno v tomto ohledu cítím tak trochu frustraci. Když jsme začínali, rozhodně jsme nepředpokládali, že budeme hrát výhradně cover verze. Zvlášť když já píšu vlastní písně a psaní skladeb si užívám. Plánovali jsme, že repertoár budou tvořit autorské písně i předělávky, tak nějak napůl. Nicméně v té době jeden z členů kapely cítil určitou únavu z psaní autorské hudby, tak jsme se domluvili, že začneme hrát cover verze a později přejdeme ke skládání vlastních skladeb. Ale pak jsme si všimli, že lidé tady mají cover verze rádi, platili nám i dobré honoráře, proto kluci pak ani nechtěli autorské věci skládat.
Tato příhoda vysvětluje mnohé, proto se musím zeptat, zda se podle tebe liší přístup k práci českých a amerických muzikantů?
Tohle moc porovnávat nemůžu. Třeba zrovna ve Spojených státech kapely, které hrají výhradně cover verze, moc nevydělávají. A také hodně mého zpívání v Americe bylo v rámci gospelu. Osobně si však na spolupráci s českými muzikanty nemůžu stěžovat. Spolupracovala jsem na několika projektech a mám z toho dobré zkušenosti. Ať už se to týkalo samotného zpívání, psaní textů pro další hudebníky nebo například spolupráce v rámci výslovnosti anglických textů. Měla jsem za úkol tyto dotyčné muzikanty ve studiu během nahrávání naučit, aby vyslovovali anglická slova správně jako rodilí mluvčí, ne jako Češi s přízvukem.
Je třeba zmínit, že jsi v Ostravě spolupracovala například s Borisem Urbánkem nebo Michalem Žáčkem. Proč zrovna s nimi?
Pro mě je to docela cool historka… Když jsem poprvé přijela do Ostravy, tak nevlastní otec ředitele školy, kde jsem učila, měl jazzovou kapelu a já jsem začala s nimi zpívat. A postupně se o mně lidé začali dozvídat. Pak mě oslovila jedna paní, zda bych mohla zazpívat na nějakém uměleckém „open večírku“. Tehdy jsem však neměla kapelu, tak jsem se zeptala několika lidí, které jsem potkala, zda by do toho šli se mnou. A jeden z nich byl právě Michal Žáček, který mi sdělil, že by mohl zahrát na saxofon… Ta organizátorka uvažovala o jednom, o dvou muzikantech, ale najednou jsme měli pomalu celou kapelu (smích) K dispozici jsme ještě měli kytaristu, basistu i perkusionistu… Nicméně to není všechno…
Co se stalo potom?
V den, kdy mělo být ono vystoupení, jsem ráno měla telefonát a zjistila jsem, že mi zemřela babička. Celý den jsem byla velmi smutná, plakala jsem a chtěla to vystoupení zrušit. Bylo mi však řečeno, že v České republice takové akce nemůžeš zrušit. Poradili mi, že bych spíše měla jeden song své babičce věnovat. Tak jsem to udělala a plná emocí jsem zpívala velmi intenzivně a mohutně. Michal byl unešený. Za nějaký čas mi pak Boris Urbánek volal a nabídl mi spolupráci. Dozvěděl se o mně díky Michalovi, který s Borisem o mně mluvil, ale to jsem nevěděla. Opět se potvrdilo, že i ze smutných a tragických událostí může vyplynout něco dobrého.
Nějaký nový projekt s Borisem Urbánkem a Michalem Žáčkem se nerýsuje?
V dohledné době ne, ale i tak musím říci, že to byla velmi dobrá spolupráce. Díky nim jsem třeba měla možnost zpívat na Hradě pro bývalého prezidenta Václava Klause. Pro jeden ze songů jsem napsala i text, pak jsme tu skladbu nahráli a dokonce ji pouštěli v rádiu. Říkala jsem si, sice mě nikdo nezná, ale přesto je to dobrý pocit slyšet v rádiu svou píseň (smích). Boris má asi čtyři kapely a já jsem s ním zpívala asi ve třech. Díky tomu jsem mohla vystoupit na mnoha jazzových festivalech, což bylo opravdu skvělé. Také jsem si mohla zazpívat nebo spolupracovat s některými českými celebritami, jako například s Jankem Ledeckým nebo s Heidi Janků. Nedávno navíc Boris Urbánek psal song pro Vojtu Dyka a požádal mě, abych mu pomohla s textem.
Jak Boris Urbánek, tak Michal Žáček mají blízko k jazzové hudbě, nabízí se tedy otázka, zda vnímáš rozdíly mezi českým a americkým jazzem?
Takhle bych to neřekla… Jazzová hudba je jako deštník, pod kterým se skrývá mnoho pojmů a věcí, což se speciálně učí právě na těch hudebních akademiích. Máme různé druhy jazzu, jako například progressive jazz, classic jazz, latin jazz a podobně. U některých druhů potřebuješ velké kapely, u jiných ne. Ale na druhé straně je pravda, že mnoho českých muzikantů má jiný smysl pro rytmus. Nechci generalizovat, určitě ne všichni, ale všimla jsem si, že slyší hudbu prostě jinak. Když s některými lidmi hraji, tak je to i tak trochu výzva. Neříkám, že je to špatné, ale je to prostě rozdílné než hrát s Američanem. V určitých momentech je český jazyk limitován. Je tam spousta souhlásek a není to moc lyrický jazyk.
V současné době v Ostravě působíš také jako lektorka se zaměřením na muzikál, herectví a podobně. Dá se říci, že jde o naplnění nějakých tvých ambici?
Ne, i když mi ta práce samozřejmě přináší radost. A je to určitě lepší než pouze učit angličtinu. Kdyby to šlo, chtěla bych se zde věnovat divadlu. Ale vím, že musím zlepšit svou češtinu. Je to dlouhá a těžká cesta, ale je to určitě pro mě motivace, abych se zde mohla věnovat herectví.
Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.