Spisovatel Martin Reiner před ostravským vystoupením: Vězení mi rozhodně víc dalo, než vzalo

Odhaduji, že zážitek ze sovětské okupace Československa (21. srpna 1968), který v knize Jeden z milionu popisujete v povídce Anděl, je autentický. Díky ruské invazi jste se jako čtyřletý klučina dostal z týdenní školky domů už ve středu. Co si ještě vybavujete z okupace?

Začnu, s dovolením, trochu od lesa… Mám už dlouho nevyřešený problém, jak odpovídat na podobné otázky. Maminka mě naučila nelhat, ale na druhou stranu existují ty povolené, milosrdné lži, tak proč čtenáře zraňovat přiznáním, že to, co si tak krásně prožil, si nafrněný autor prostě vycucal z prstu, že? Furt se to ve mně pere. Navíc připustit, že je ten příběh vymyšlený, svým způsobem navyšuje autorský, spisovatelský kredit. Jenže na to ctěný čtenář samozřejmě zvysoka kašle. Zkrátka: Do týdenní školky jsem chodil, zbytek je fabule. A z okupace si nepamatuju NIC: právě proto, že když se v Brně stavěly barikády, já byl zašitej v té týdenní školce. Nevím, kde byli tou dobou andělé, ale k nám žádní nedorazili.

Jsem o tři roky mladší než vy, většina mých spolužáků ze základní i střední školy mi ale v osmdesátých letech nechtěla věřit, že Československo je okupovanou zemí, že tu máme asi 100 tisíc ruských vojáků. Jejich rodiče o nich mlčeli a ve škole se dozvěděli jen něco zmateného o internacionální pomoci. Jak jste sovětskou vojenskou přítomnost cítil vy a vaši spolužáci na základní a později na střední vojenské škole?

Připouštím, že jsem ji moc nevnímal. Žil jsem dlouhé roky jen s matkou a mladším bratrem – a do tohoto nejužšího kruhu politika vůbec neprostupovala. Přitom můj a bratrův otec, což byli dva různí pánové, emigrovali po okupaci do Ameriky. Mně ale řada věcí, které jsem jako dítě prožil, zapadla do širšího, a tedy i politického kontextu až mnohem později. Ten politickej rozum jsem začal brát až postupně, na gymplu. A to samozřejmě spíš jako vedlejší produkt. Dost jsem se dozvěděl od spolužáků, jejichž rodiče byli postiženi událostmi po sovětské okupaci, a ještě víc na svých častých cestách autostopem. Často jsem jezdil přes Olomouc, tam byla veliká ruská posádka. A jednou jsme na jakémsi gymnaziálním výletě spali v ruských kasárnách v Milovicích.

Ve svém životopise píšete, že když jste se rozhodl vojenskou školu opustit, „nejspolehlivější a nejrychlejší cesta, jak se z armády dostat, vedla přes kriminál.“ Jak se to seběhlo? A co vám dalo či vzalo komunistické vězení?

Vězení nebylo pro někoho, kdo měl za sebou šest let na vojenských školách, takovým šokem, jak by se mohlo zdát. Ten systém, denní režim, se vlastně dost podobal. A nesvoboda jako základní princip existence byla prakticky identická. Do vězení jsem se dostal prostě tak, že jsem odmítl jako rotmistr u ženijního praporu v Litoměřicích připravovat vojenské cvičení Varšavské smlouvy Štít 1984. Já už měl tou dobou pár vroubků na účtu a tak trochu jsem čekal na okamžik, jako byl tento.

A paradoxně, to vězení mi rozhodně víc dalo, než vzalo. Jednak jsem se skutečně po vypršení trestu mohl po šesti letech vrátit do normálního života, jednak jsem si tam, zvlášť během nekonečných hodin na vazbě, cosi podstatného uvědomil: Je jen jedna věc, o kterou tě ani komunisti, ani kriminál nemůžou připravit – a to je to, co máš v hlavě. Bylo mi dvacet.

Na Ukrajině ale dnes řada teenagerů s obavami čeká na povolávací rozkaz, který je může poslat do zákopů u Doněcka. Bojovat za vlast, to zní pěkně v novinách, v reálu je to ale pro mnoho ukrajinských vojáčků cesta na popraviště. Co byste dělal na jejich místě, dal se zavřít do vězení?

Bojovat za vlast zní v Čechách snad ještě absurdněji než v řadě jiných zemí. Přemýšlím, jestli to v případě, kdy jste Ukrajinec a bojujete proti Rusku, nemá přece jen o něco silnější obsah. Chci říct, že si to se svou zkušeností, a takhle na dálku, netroufám úplně posoudit. Takže bych to asi celé posunul do obecnější roviny. Do jaké míry bych byl ochoten a schopen sehrát roli toho „pěšáka dějin“, někoho, o jehož životě a osudu rozhodují jiní? Když se ohlédnu, vidím, že jsem vždycky měl silnou tendenci rozhodovat o svém životě sám. Právě až do těch extrémů, že jdu dobrovolně do kriminálu, když mám pocit, že je třeba to udělat.

Také na Ukrajině se někteří mladí lidé rozhodují podobně. Pojďme ale ještě do historie. Když jsem byl nedávno na Ukrajině, potkal jsem několik veteránů, kteří v sovětských stejnokrojích v srpnu 1968 obsazovali Československo nebo byli později v Československu na vojně, neboť sovětská armáda se z téhle země stáhla až v roce 1991. Teď je zase obětí Ukrajina, ruská armáda obsadila Krym a vojensky podporuje válku separatistů na východě Ukrajiny. Kolo dějin se zkrátka šine svéhlavými směry, proč ho podle vás nelze řídit bezpečněji?

Ha! Vždyť to sám říkáte. Šine se kolo dějin a my se na té káře jen vezeme! Mám velice rád a slušně znám historii a skutečně nalézám nesčetné paralely, z nichž by se člověk mohl poučit. A co?! Mám zapřáhnout mulu do žebřiňáku a objíždět české a moravské vísky a předávat moudrost prostému lidu? Dějiny jsou dějinami oslyšených věrozvěstů. Oslyšených a dezinterpretovaných. Ježíšem ostatně počínaje, máme-li se bavit o našich křesťanských dějinách. Návodů, jak se vyhnout průšvihům, nám nabízejí každý den tři prdele. Vy už jste si vybral?

Žvaním po kavárnách, nebo spíše v hospodách u piva. Bohužel, všímám si, že o vojenském střetu na východě Ukrajiny se v Ostravě hodně mluvilo tak asi rok po jeho vypuknutí. Teď už se na tohle téma stočí řeč jen výjimečně. Proč nás ten nebezpečný, a z pohledu našeho vztahu k Rusku hodně blízký konflikt, tak málo zajímá?

Protože košile je bližší než kabát? Protože nám spousta šmejdů – a nejspíš ne náhodou – tlačí do hlavy, že nás tady ohrožují „imigranti a muslimové“, cikáni, zkrátka, že máme své vlastní, nemalé problémy? Ale má to i svůj opačný pól. Člověku, tedy živočichu svého druhu, skutečně není vlastní hluboce procítit a prožít problémy, které se odehrávají dva tisíce kilometrů daleko. Televize nám sice tyhle věci každý den přitáhne až do obýváku, člověk se nad nimi pohne nebo rozčílí, ale složitě při tom nabývá dojmu, že se ho to opravdu týká.

S tou televizí je to takový zvláštní trik. Asi se shodneme, že před třemi sty lety, čili docela nedávno, se běžný Evropan nezabýval tím, co se odehrává v Africe či na Dálném východě, protože pro něj ta místa v podstatě neexistovala. Teď sice procestujeme během třiceti minut celý svět, ale ten pro nás v důsledku není o nic méně virtuální. Prostě nedokážeme vnímat tu bolest, zimu, ty ztráty, to všechno, co válečný konflikt přináší, jako skutečnost.

Televize nic nevyřešila, člověk se pořád musí přesvědčovat na vlastní kůži… Proto se teď zeptám, nakolik je realitou zmínka, kterou jsem našel ve vaší povídce Ruský kaktus, v níž je řečeno, že vás otec Oleg žijící v Americe je ruského původu. Coby čtenáře povídky, která se tváří hodně autobiograficky, bych chtěl o tom ruském původu vědět více.

Můj otec není ruského původu. Byl chvástavý jako Rus, ale jinak nám v žilách koluje hodně německé krve, jak jméno napovídá. Ta povídka je prostě jedna z dalších variací mého životního příběhu.

Evropa je ale stejně neuvěřitelně promíchána. Můj dědeček – český Němec ze Šumavy – se narodil na počátku 20. století kousek od Lvova coby syn důstojníka rakouskouherské armády a Halič tak mám pořád za součást střední Evropy. Kyjev zase vidím někde hluboko v Rusku, je pro mě spojený s velkou ruskou literaturou, v Kyjevě žil třeba Michail Bulgakov, který o něm mluvil jako o „nejkrásnějším městě naší vlasti“. A přiznám se, že v raném dětství jsem miloval Neználka, kterého stvořil Nikolaj Nosov z Kyjeva. Jak vnímáte Ukrajinu z pozice literáta?

Rád bych řekl něco jiného, ale pravda je taková, že jsem Ukrajinu dlouho vnímal jako dítě své doby, tedy jako součást Ruska. Všechny ty zvraty, k nimž docházelo v historicky nedávné době zvlášť na západní Ukrajině, samozřejmě znám, Zakarpatská Rus je koneckonců i součástí naší, československé historie. A četl jsem jak Bulgakova, tak Neználka, ale taky Volyňský dalekohled Jiřího Oliče, nějakého toho Ivana Olbrachta. Akorát jsem nikdy neměl tím směrem žádné osobní vazby, což bývá zhusta věc klíčová. Konkrétně v Kyjevě, a taky ve Lvově a v Charkově, jsem ale byl shodou okolností už v roce 1988.

V povídkách v knize Jeden z milionu nezapřete, že jste velký fotbalový fanda. Snad i sázkař, který má určitě i dost jasnou představu o ukrajinském fotbale. Sem s ní…

Fotbalový, a obecně sportovní fanda, jsem od svých pěti šesti let. Fotbal jsem dlouhé roky i hrával. Sázkař je sice zase jen hrdina mé povídky, ale povinnou znalost „problematiky“ s ním samozřejmě sdílím. Takže Dynamo Kyjev s Olegem Blochinem, svého času suverénně nejlepší „ruský“ fotbalový tým, jsem nejen znal a sledoval, ale dokonce i chápal jako ukrajinský. Dnes je to ještě jednodušší: Šachtar Doněck je už dlouho týmem, který „vyváží“ Ukrajinu do světa. Navíc byl defenzivním štítem tohoto mužstva po dlouhé roky „náš“ Tomáš Hübschmann! V posledních letech je na evropské scéně hodně vidět i Dněpropetrovsk. A jména jako Ševčenko, nebo nověji třeba Konopljanka, to jsou ve fotbalovém světě pojmy.

Každý spisovatel ale nakonec píše hlavně o lásce, jakkoliv může být bolestná. Tak je tomu i ve vašich povídkách a mě v tomto smyslu uhranula rozsáhlá povídka Štěstí ve hře. S jejím hrdinou Márou chtějí být holky jen kámoši, nějak to nejde překonat. Kolem sebe také vidím spoustu nešťastných přátel (mužů i žen), kteří žijí sami a nedokážou si najít partnera. Má to vůbec logiku, aby bylo tolik osamělých, když většina z nich sní o velké lásce?

No právě. V tom snění o lásce je často zakopaný pes – a literatura je samozřejmě jeden z hlavních viníků. Hodně lidí je zamilovaných hlavně do své představy, nejinak to má koneckonců i hrdina té povídky. Řekl bych, že existuje jeden návod, ale obávám se, že je z kategorie těch „nadechni se a leť!“. Myslím si, že prvním krokem k uspokojivým vztahům s druhými lidmi je nalézt hezký vztah k sobě. Zjednodušeně řečeno: Mít se rád. Což se snáz řekne, než provede. Mít se rád nutně znamená též „brát se takový, jaký jsem“. Když zvládneme tenhle trik se sebou, zvyšuje se prudce pravděpodobnost, že to dokážeme i s jinými.

*

Martin Reiner
Básník, prozaik a nakladatel se narodil 1. srpna 1964 v Brně. Šest let strávil na vojenských školách a osm měsíců ve vězení. Po návratu byl prodavačem v antikvariátu či doručovatelem tisku, po pádu komunismu v listopadu 1989 spoluzaložil politicko-kulturní revue Proglas a od roku 1992 postupně nakladatelství Petrov a Druhé město, v nichž vydává například knihy nejčtenějšího českého prozaika Michala Viewegha. Reiner vydal několik básnických sbírek i próz. Za dílo Básník / román o Ivanu Blatném získal řadu ocenění, například titul kniha roku v prestižní soutěži Magnesia Litera 2015. Na sklonku roku 2016 vydal v brněnském nakladatelství Větrné mlýny povídkovou knihu Jeden z milionu.