Hospodin, hospoda, host. A pořád dokola, takový je život. Jakub Chrobák vydal sbírku Imrvére….

Už jen ty čtyři tečky recenzentovi řádně zamotaly hlavu, protože by měl na konec perexu přidat i tečku pátou, která by větu uzavřela. Tohle bude oříšek pro korektury recenzí, grafik při sazbě pak stejně jednu tečku odebere, protože je navyklý jen na obvyklé tři. Valašsko-ostravsko-opavský poeta Jakub Chrobák tedy už samotným komplikovaným grafickým zápisem názvu prozrazuje, že uvnitř knížky nenajdeme zrovna jednoduchý náhled na jsoucno.

Immerwährend. Neustále, ustavičně, prostě furt. Z hospody do hospody, pak promluva s Hospodinem, no a nakonec trpké konstatování, že jsme na tomto světě jen směšnými hosty, čímž se ono furt či imrvére ostře neguje. Možná šmahem řečeno, ale tohle je můj hlavní dojem z Chrobákovy sbírky. Hořkost, lítost, odevzdanost, pro čtenáře je to opravdu těžká nálož. Hospoda, Hospodin, host, s touhle svatou trojicí putujeme od první do poslední strany, zde na ukázku úvodní báseň sbírky (z prvního oddílu Hospody).

VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ, MAJÁK, 5:58

Pánové,
bere do svých jeho ruce.
Ne udřené, jen
louhem prázdných flašek vybělené.
Jak chirurg, pánové.
Jako chirurg!
Řekni mi, Pane,
kdo stráží cestu,
kým a jak vstane…
Borovičku a rum!
Ne!?
Šak dneska
nemáme zakázané!

Odtud potud. Radost z hospod v prvním oddílu sbírky je pouze dočasná, na dva tři řádky. A vlastně i tohle krátké potěšení je jen přechodnou fází z jedné tíhy do další. „Smutek jsem rozbil, / s chlapama v Bečvě / o rum v kafi,“ začíná báseň Starý. Ale o pár řádků dál zazní: „A nikde žádný pevný bod…“

Nová kniha Jakuba Chrobáka.

Vít Slíva, Petr Hruška a Ivan Martin Jirous. To jsou tři básnická jména, k nimž má Chrobák nejblíže, což je v knize sakra poznat. „Nedopusť, Bože! / Hyeny a kojoti / srdce oplotí… / Nedej mně ohnouti! / Ať můžu hledět / do tvých loukotí,“ pěje na jirousovskou notu třeba v básni nazvané Proti nactiutrhačům jeho. Chrobák ale neprovozuje žádné epigonství, případně svatokrádeže celých slovních obratů, jen si nemůže pomoci a občas promluví hlasy svých básnických ikon.

Sbírka obsahuje pouhých sedmadvacet básní, což není nějaký neregulérní počet, ale raději bych si jich přečetl čtyřicet či více. Vadí mi věnování v úvodu, to ostatně nesnáším u všech básníků, protože pak získávám pocit, že tuhle sbírku nemám ani otevírat, že není určena pro mě. Jakub Chrobák knížku naštěstí nevěnoval jen Stáni, Přemkovi a Lesu, ale do dedikace přidal i obecnější výraz „podzemí“. Jsou to tedy verše pro všechny ztracence, k nimž se také hlásím, nicméně čeho se mají chytit čtenáři, kteří se nehlásí k undergroundu a temným ostravským výčepům?

Druhý oddíl sbírky nazvaný Blízkosti je především vzpomínkou na blízkosti již dávno vyčpělé. Bolest opět převažuje, naděje na druhé misce vah je pouhým lesním oparem: „Pamatuješ, / jak vibrováním společného tepla / ještě kamsi kráčel čas?“ Básník se v roli nechtěného pozemského hosta opět obrací k Hospodinu, ten mu ale pouze vzkáže, ať se zkusí pomodlit třeba Otčenáš. Pánaboha je v téhle částí sbírky až přespříliš, ale to je pouze pohled neznaboha z ostravské ateistické rodiny. Valašským Kristem křtěný literát to právem vidí v jiných poměrech.

Středy a okraje, to je titul třetího a posledního oddílu. S upřímným přiznáním čtyřicátníka hned v první básni: „Před čtyřiceti rokama / jsem se narodil. / A pořád – nikde – žádný cíl.“ Střed a okraje, ale také od pangejtu k pangejtu, kdy se neví, zda ještě někdy někdo zavolá: „Poď dom!“ V této části sbírky je ale neutěšenost rozptýlena výhledy do krajiny, do Vysokých Tater a polské Vratislavi. K pokoře před Bohem tak přibyla i úcta k božímu dílu: „Vzpomínám na Kriváň. / Věčnost nám zase / dala maku.“

Jenže jak se nad krajinou zatáhnou záclony, je čtenáři opět hromsky smutno. Třeba z tohoto obrazu: „Ne, zdaleka ne v sobě, / jen těla / pohozená vedle sebe.“ To by si jeden skoro hodil provaz, ale pak nám dá Chrobák přece naději, když naznačí, že celý ten smutek je trochu i literární manýrou. A že když nemá tužku a sešit v ruce a netvoří, je svět o poznání optimističtější: „Kde do básně nezbylo, / drnčí naštěstí dětský hlas.“

*

Jakub Chrobák: Imrvére….. Ilustrace Zdeňka Janošce Bendy. Vydalo nakladatelství Trigon, 2017.