Prvnímu dni Czech Music Crossroads 2017 dominovaly především české kapely

Mám rád ty chvíle, kdy začíná Czech Music Crossroads a v Dolní oblasti Vítkovic to více méně ještě zeje prázdnotou. Nikoli pustotou po hudbě, ale prázdnem po davech, protože ty se rozedmou těmito prostory až ve středu. Přesto byl „big problem“, dostat se autem na Crossroads, protože nikdo z organizátorů smysluplně nevymyslel pravidla parkování pro hudební publicisty a odborníky, kteří nemohli přijet vlakem, busem či tramvají.

A tak mne mladíček v security mundůru odkázal parkovat na 200 metrů vzdálenou benzínku s tím, abych zpátky došel pěšky. Přiznám se, že podobný start Czech Music Crossroads jsem trochu nečekal, a ačkoli nejsem vznětlivý člověk, došlo i na ostřejší výměnu názorů. Podobný zmatek provázel i samotnou akreditaci na Crossroads. Budka s označením „Crossroads“ byla už v 16.45 zavřená. Na informacích mi řekli: běžte se registrovat přímo tam, kde se Crossroads odehrává. Tam mě poslali zase zpátky, že mi udělí akreditaci, ale i v jiném okně.

Dobře, tak ještě usebrat síly, zapomenout na všechny zbytečnosti a věnovat se hudbě. Začátek bychom stihli, je přesně pět hodin a na pódiu má být už za chvíli skvělá houslistka a neméně skvělá zpěvačka Jitka Šuranská, už aby na indoor stage byla a zahnala můj hlad po dobré hudbě.  Ještě před tím však bylo téměř útrpné vyslechnout si moderování páru, z něhož konferenciér servíroval zmatený a poměrně trapný stylistický projev.

Jitka Šuranská Trio má k trapnosti stejně daleko, jako k nudě. Její hudební hyperaktivita je vysoce nakažlivá, stejně tak její dva spoluhráči Martin Krajíček (mandolína) a Marian Friedl (kontrabas) vyvolali příjemnou, nakažlivou energií nabitou půlhodinku, v níž muzikanti sázeli jednu folklorně rozdováděnou vypalovačku za druhou. Akusticky příjemná byla zvuková šíře houslí, mandolíny a zpěvu, která v souzvucích poskytla neobvykle plastický vjem. Posluchačské pohodě taky svědčily i skvělé instrumentální kreace všech tří hráčů, včetně zpěvu Šuranské.

Jediný menší problém bych v pěvecké rovině podotkl v duetech, kdy jinak velmi sympatický Friedl trochu ztrácel jistotu v intonaci. Když se ve zpěvu střídali po sobě, dokázal si kontrabasista čistotu svého vokálu pohlídat dobře. Na hudbě Šuranské a tria baví rytmické změny, melodické postupy čerpající z folkloru různých moravských oblastí a velké charisma zpěvačky. Tato kapelka byla skutečnou ozdobou začátku hudební části Crossroads.

Chwila nieuwagi na Czech Music Crossroads. (Foto: Michal Berger)

Muzika podle jiného gusta zazněla dále na outdoor stage, kde vystoupila polská kapela Chwila nieuwagi. Dvojnásobně větší obsada (šest členů), silnější decibely, ale mnohem méně hudby. Kapela se ve svém projevu teprve hledá: co píseň, to jiná ves, těkání, aranžérsky jsem se ztrácel a nevěděl, kterému nástroji věnovat pozornost víc, což nebylo bohužel iniciováno instrumentální zdatností hráčů. Přesto kapela zahrnula publikum energickou muzikou, která servírovala popové postupy v různé závislosti na vlivech jazzu či folkloru, obojího však bylo poskrovnu, než aby to vyvolalo nějakou zřetelnější linii.

Následující maďarská kapela Enikő Szabó a orchestr vyzněla ještě zvláštněji. Mám rád květnaté atributy, které dělají z kapel skutečně nefalšovaný, nejen hudební, ale i chuťový zážitek. Jenže ani evidentně velmi nervózní zpěvačka, která se za celý koncert téměř nepodívala do publika, neusmála se a sporadicky komunikovala spíše s muzikanty než s publikem, nepotvrdila, že je „kořením maďarské hudby.“  Proti předchozí Šuranské se jednalo o značný posun směrem dolů.

Szabó Enikö and Orchestra. (Foto: Michal Berger)

Nevadilo by to tak moc, kdyby jejich muzika silou tuto submisi ustála a šla dopředu na lidi v plné síle. To však v případě táborových 4/4 rytmů kytaristy, který za celý koncert jen jednou využil jiný zvuk svého nástroje a vše odehrál v jedné akustické šedi, bohužel neplatí. Kapela hrající zastydlý folk rock s občasným využitím swingových harmonií, se nějak zapomněla na pódiu sama pro sebe. Smutné bylo taky, že zpěvačka četla své dvě věty komentářů k písním z papíru. Kdo se míní ucházet o účast na světových hudebních festivalech, měl by být schopen se takovou nezbytnost naučit zpaměti. Velmi rozpačité vystoupení…

Další maďaři Csángálló  na outdoor stage zahráli tradiční taneční balkán ve složení dvou klarinetů, saxofonu a zpěváka, který současně i tloukl na buben. Drajv, který se z muzikantů lil, po půlce jejich setu získal stereotypní vyznění, ale v instrumentální rovině kapela jela rychle a zběsile. Ve výsledku ji však také nelze příliš pochválit, protože nás rovněž informoval program: „výsledkem je zcela nový zvuk a jakýsi psychedelický zážitek, vzniklý smícháním silných melodií a oduševnělých doprovodů.“

Csángálló. (Foto: Michal Berger)

Pravda je, že nešlo o žádný nový zvuk, ale typickou balkánskou dechovku. Nešlo ani o žádný psychedelický zážitek, to by musela kapela využít nějaké harmonie a rytmické postupy, které tento stav navozují. Oduševnělé doprovody? Myslí se tím ony klackovité údery bubeníka, který bušil do jednoho bubnu? Vůbec nedošlo k typickým sólovým soubojům melodických nástrojů, ani k zajímavějším souzvukům tří dechů, které by jejich instrumentální barevnost povýšily. Zbyla jen tanečnost, za kterou se bezkrevně schovávala aranžérská šeď a hlavně zjevně vypočítaný komerční tah na branku. Nehledě na to, že bubeník je opravdu uřvaný a hlavně ukrutně špatný zpěvák.

Vystoupení kapely David Dorůžka Trio působilo po této „jízdě“ jako hojivý balzám a útěcha. Jeden z mála ryze instrumentálních projektů letošních Crossroads, který svou dokonalou sehraností, hudebními nápady a neuvěřitelným feelingem patřil k vzorovým ukázkám toho, jak to má hrát, vypadat a znít. Davida Dorůžku navíc evidentně trápila zdravotní indispozice. Na pódiu pokašlával, přesto dokázal konferovat vystoupení tria s největší profesionalitou, elegantní angličtinou a inteligentním šarmem ze všech pondělních kapel.

David Dorůžka Trio. (Foto: Michal Berger)

S podobným citem Dorůžka ovládal také hru na kytaru, v níž se etabloval na jednoho z nejlepších jazzových kytaristů u nás. Dorůžka je obklopen skvělými muzikanty. Kontrabasista Jiří Slavík se prezentuje neobyčejně dynamickou hrou, která práská jako bičem, bubeník Martin Novák je stylově ovlivněn těmi nejlepšími jazzovými vzory, dokáže být komplexním využitím perkusí (včetně darbuky a cajonu) barevný a v jednoduché výstižnosti svého sóla i zábavný! Opravdu ryzí a velký zážitek!!!

Slovenská kapela Ľudové Mladistvá byla pro mne jedním z největších překvapení prvního dne. Čtyři zpěvačky, klavírista a skladatel Martin Majlo Štefánik, basák Josef Madola, houslista Jano Kružliak a cimbalista Peter Leto. Osm lidí na pódiu vytvořilo vzrušující epický hudební obraz, jak současně může znít slovenský folklor, když se ho chopí pianista s jazzovým feelingem, bubeník s rockovým drajvem, cimbalista s progresivním směřováním, houslista s post vlivy a basák s kopavým funky stylem. Muzika, která z těchto kluků a holek lezla v jakémkoliv střídavém obsazení (trio, kvarteto bez ženských vokálů), dokázala vyvolat zajímavý výsledek.

Slovenská kapela Ľudové Mladistvá. (Foto: Michal Berger)

Ten bohužel limitovaly slabiny v nazvučení, které venku haprovaly, na rozdíl od indoor stage. Během vystoupení Slováků jsem moc neslyšel cimbál. Vokálům nebylo téměř rozumět, jakým jazykem vlastně zpívají. Byla to škoda, protože po hudební stránce se z této kapely řinula velká energie.

Závěrečnou kapelou pondělních Crossroads byl mezinárodně složený kvartet Invisible World Q, který tvoří Tomáš Liška (kontrabas), Nikola Zaric (akordeon), Efe Turumtay (housle) a Kamil Slezák (perkuse). Jižní inspirace v melodice, neuvěřitelně dravá tempa a dokonalá souhra této kapely byly naprostou korunou pondělního programu. Pokud bych si měl představit nějakou čistě instrumentální kapelu na světovém hudebním festivalu, pak by to byla tahle partička.

Invisible World Q. (Foto: Michal Berger)

První den Crossroads byl poměrně zajímavý. Pokud bych měl svůj hrášek někomu už dát (pravidla soutěže byla rovněž vyjádřena dost neurčitě), bylo by to prozatím David Dorůžka Trio nebo Invisible World Q. Uvidíme, co přinese den druhý.