Kluby zblízka, část 1: Až jednou Hudební bazar skončí, vznikne tu jeho muzeum, vtipkuje Jiří Zahuta

O Hudebním bazaru už bylo napsáno a sděleno mnohé. Myslíte si, že je možné ještě říci něco navíc? Je nějaká událost, o které jste nikdy nemluvil, ale byl byste rád, kdyby se o ní vědělo?

Myslím si, že lidé, kteří jakžtakž znají Hudební bazar, vědí, o co se jedná. A ti, kteří ho neznají úplně, ale mají o něm povědomí, protože se pohybují v kulturním spektru, jaké my postihujeme, tak mohou mít různé mínění o klubu. Nicméně dost mi vadí, že mainstreamová společnost si myslí, že kluby obecně, nejen Hudební bazar, jsou semeništěm neřesti a že lidé, kteří chodí do klubů, jsou všichni asociálové. Omyl, dámy a pánové, to jsou lidé, kteří učí vaše děcka, kteří vás léčí. Samozřejmě, že v každé hospodě a v každém klubu se najdou ti, kteří nemají s kulturou nic společného, a tady chodí taky pár takových blbců, na něž moc hrdý nejsem, ale v podstatě bych byl rád, kdyby ta většinová společnost své názory přehodnotila. Nemusí nutně vyznávat náš alternativní způsob života nebo undergroundové názory, ale rozhodně bych byl pro, kdyby si přestali myslet, že v klubech jsou samí vypatlanci a nevzdělanci, kteří berou drogy. Tak to určitě není a byl bych rád, kdyby se tohle uvažování změnilo.

Dá se říci, že klub nyní prožívá zlaté časy?

Zlaté časy už byly. Teď tak nějak proplouváme. Během dvaceti let existence byla i období, kdy jsme doslova mlátili držkou o zem. Teď je to trochu lepší, i když v letní sezoně jsou tržby a obraty poloviční… Ale já si vůbec nemůžu stěžovat na pana Riedla, který vlastní budovy, v nichž sídlíme. Je to snad první člověk, který rozumí tomu, co děláme. Ne že by to byl ten typ, který by chodil na koncerty, ale drží nám štangli a ve zlých chvílích nás víceméně podržel. Takže i touto formou bych mu chtěl poděkovat.

Spíše jsem ve své otázce vycházel ze skutečnosti, že jste se snad od roku 2003 nestěhovali… Což v minulosti nebylo pravidlem…

Máte pravdu, už jsme asi na pátém nebo šestém místě. Nicméně vývoj toho klubu se tak nějak trošku mění, samozřejmě že se trochu mění i klientela. Lidi, které jsem poznal jako teenagery, dnes mají kolem čtyřicítky, prošedivělé vlasy a fousy. A já jsem rád, že se občas ještě zastaví, i když už nemají ten život uzpůsobený tak, aby mohli několikrát týdně vysedávat v klubu do noci, protože mají svoje rodiny a zodpovědnou práci. Pak jsou zase ti, kteří tady sedávali roky, den co den, ale pak jako když foukne, nepřijdou se ani podívat. Jasně, změna je život, na druhé straně někdo je v zahraničí několik let, přijede, a řekne: „Ty vole, tady je to úplně stejné, tady se nezměnilo nic.“ Někdo mluví o nějakém vývoji, někdo zase ctí náš styl. My jako klub nesledujeme žádné trendy.

Což je určitě vaše výhoda…

To ano, ale zase to není jen tak. Je to neustálá práce, která není nikdy hotova… Před lety jsem si taky myslel, že už to stačí jen tak trochu popohánět jako káču, ale nestačí… Dopoledne dělám manažerskou práci, tu dramaturgickou dělám víceméně pořád. Kapely stále volají, v podstatě od rána do večera. Kdysi jsem se ošíval, že zase někdo volá, ale došlo mi, že právě to je ta moje práce, tak jsem se přestal na ty lidi zlobit. K tomu dvakrát, třikrát týdně dělám sám za pípou, během koncertů zařizuji i různé organizační věci… Vím, že to nikdy nebude tak, že bychom přemýšleli co s našetřenými penězi. Je to pořád z ruky do huby…

Nesmíme zapomenout zmínit, že klub Hudební bazar funguje už přes dvacet let…

To je pravda. Oslavy jsme měli loni v září, když jsme otevírali novou kulturní sezonu… Klub začal v říjnu 1996, dobře se to pamatuje, protože v roce 1997 byly povodně, a to už jsem ten klub měl. Když jsem zmiňoval, že někteří lidé už život nemají o Hudebním bazaru, to souvisí právě s tím výročím. Bylo plno, ale velice málo těch, od kterých bych to čekal. Takoví, kteří tady prožili kus toho života. Posílal jsem jim SMS, ale nepřišli… A dokonce můžu říci, že jsem si všiml jedné věci, co se týká klubu Hudební bazar. Někteří lidé, kteří tady vyrostli, jak muzikantsky, tak lidsky, se dneska ošívají. To je zvláštní, jak člověka někdy pýcha pohltí a už jim to tady není dost dobré. Nevadí, oni se někteří vrátí, až prozřou…

Čím to, že je v Hudebním bazaru tak specifická a příjemná atmosféra? Proč jej lidé navštěvují? Už mnohokrát jsem se setkal s názorem, že lidi jdou do Hudebního bazaru, aniž by nějak moc řešili, jaká se zde zrovna koná akce… Prostě že je jim tam dobře…

Je to tak, uvědomuji si to a přemýšlím nad tím. V první řadě je to pacifistické prostředí. Občas se sice nějaký incident stane, ale to je výjimka. Ale to mírumilovné prostředí dělá hodně. Stejně jsem si vědom, že lidi chodí na ty koncerty namátkově. A možná je za tím ještě jedna věc, jestli můžu…

Povídejte…

V Hudebním bazaru se prolínají muzikanti. Už před dvaceti lety jsme jako první undergroundový klub začali dělat jazzové pořady, hrají tu reggae i bluesrockové kapely, Lidka Zálesná udělá dvakrát, třikrát do roka operní večer a podobně. Třeba i mě Hudební bazar dokázal vysvobodit z generačních osidel. Každý je generačně zapíchnutý ve své muzice a nezajímá ho nic jiného, ale to mě tady pustilo… Z toho hlediska, že hudba, která se tu prezentuje, má široké spektrum, jsem spokojený. A jsem hrdý, že lidi, kteří chodí tady na muziku, jsou ochotní to tak vnímat. To je perfektní, že se naučili poslouchat různé žánry.

Máte pocit, že se za tu dobu existence mění nějak osazenstvo klubu? Kdo je typický návštěvník klubu?

Určitě se typický návštěvník změnil. Zestárnul a nemá už život uzpůsobený tak, jako když mu bylo dvaadvacet a chodil na vysokou. Jinak si myslím, že jak jste se ptal na tu atmosféru, tak ona láká stejný typ lidí. I když se vyměnili, tak tady chodí stejný druh lidí. Lidi, kteří umí poslouchat muziku, nejsou konfliktní, a právě proto vyhledávají takové prostředí. Ale líbí se mi i to, že tady občas zajdou i takoví, kteří se běžně pohybují mimo underground, a přesto tady najdou přátele.

V čem je podle vás kouzlo pořadu Svobodné rádio Hudební bazar? Proč si myslíte, že je tento letitý diskusní program tak úspěšný?

Spíš bych řekl, v čem byla sláva Svobodného rádia… Středa byl nejnavštěvovanější den a myslím si, že masově oblíbené to bylo proto, že lidé chodili na pódium a vyjadřovali se k nastoleným problémům, čehož si cením. Já jsem si nikdy nepřipravoval program dopředu. Vždycky nějaký nápad přišel, začalo se diskutovat a lidi přicházeli na pódium… Jsem rád, že byli ochotni říci svůj názor… Ale ta generace Svobodného rádia Hudební bazar je už pryč. A možná, že já jsem taky usnul na vavřínech. Dlouhá léta jsme byli v Ostravě jediný klub pro všechny, v podstatě jsme tak svébytní, že konkurenci nemáme. Ale i svébytnost se dá odkoukat… Já nemám žádný patent, že nikdo nemůže mít podobný klub a každému se občas něco přejí. S tím musím počítat a dále fungovat tak, aby Hudební bazar byl zajímavý pro další.

Každopádně patříte k málo klubům, v nichž vystupují úplně mladé, neznámé a začínající kapely. Co vás na tom láká?

Je to tak, protože v některých jiných klubech, když si chce kapela zahrát, tak musí složit poměrně velkou kauci. Když se tady vybírají peníze, tak já je nevybírám pro sebe, ale pro účinkující. Někdy když kapela přijede z daleka, vybere se málo, oni jsou dvěma auty, tak i zvukař sníží svou už tak nízkou taxu. Je to živý organismus, který se navzájem vnímá. Prostě ty podmínky jsou pro kapelu takové, že když jí za to stojí si zde zahrát, tak ať si zahraje.

S ohledem na kapacitu klubu asi žádnou současnou hudební hvězdu nepřilákáte, ale je třeba připomenout, že v minulosti zde vystupoval třeba Xindl X…

Xindl X tady hrál, ale to byl jeden z těch komerčních koncertů, který jsme připravili. Byli jsme jediné místo na tom turné, kde byl Xindl X ochotný hrát za to, co se vybere… Manažerka se sice chytala za hlavu, protože jsou zvyklí na jiné postupy, ale to tady nemůže čekat. Nakonec se vybralo dost, byl to dobrý koncert. Často tady jezdí také Jolly Joker, výborně se snášíme i s Radkem Patrňákem. Ten tady hrál vícekrát individuálně, s Buty pak jednou. Zpívala tady i Tereza Černochová, a to byl fakt výtečný koncert. Ale musím říci, že tyto koncerty tady děláme, abychom zvedli prestiž klubu. A jestli to vyjde, nebo nevyjde, je vždy sázka do loterie.

Máte už nějaké plány do budoucna, nějaký cíl, kam s klubem směřujete, nebo patříte k těm, co žijí po vzoru filmového Ramba ze dne na den?

Můžu vám říci, co tady bude, až tady nebude klub Hudební bazar. Bude tady muzeum klubu Hudební bazar (smích)… A já, pokud budu mrtvý, tak budu vycpaný nebo navoskovaný a vestička, ve které robím dvacet let, tady bude někde viset s popiskou a žijící členové tady budou balit jointy a vyprávět, jaké to bylo, když tady byl klub. A budou mít spoustu peněz, protože tady budou jezdit Japonci a budou si všechno fotit (smích)… Samozřejmě to berte s nadsázkou. Tohle neřeším, je třeba řešit přítomnost. Víme, že bychom měli zlepšit nějaké technické věci, ale jinak by se zaměření klubu měnit nemělo. Dramaturgicky bych si chtěl ohlídat, aby tady hrály dobré kapely.

Jakým způsobem je nyní využíváno vrchní patro? Neuvažujete o rozšíření klubu?

My jsme to druhé patro nikdy neměli. Ty prostory využívá Aleš Bajger, který tam má studio a nabízí kytary Fender. V obou patrech byl kdysi klub Rokle, ale oni dělali větší koncerty. Oni měli dole bar a nahoře probíhaly koncerty, což pro náš způsob života je nepřijatelné. My musíme mít bar tam, kde se koná koncert.

Je pravda, že když na tomto místě mimo jiné vystupovala polská black metalová star Behemoth, která v současnosti koncertuje po celém světě a prodává svá alba po statisících, tak to bylo ještě za časů Rokle…

…vidíte, teď si vybavuji, Radim Hladík u nás kdysi hrál. Ale to jsme ještě kdysi sídlili na Havlíčkově nábřeží, i Věra Špinarová tam zpívala… Teď to možná bude znít nafoukaně, ale řeknu věci tak, jak jsou. Tenkrát po Věře Špinarové neštěkl v Ostravě ani pes. Všichni ji pomlouvali, že pije a podobně. Adam Pavlík prodával pod Hudebním bazarem, když jsme byli na Havlíčkově nábřeží, v obchodě lyže. Znali jsme se, tak se ho ptám: „Nechtěla by mamka u nás udělat koncert?“ Ona tenkrát vystupovala jen po zábavách. Domluvili jsme se. Přišlo asi osmdesát nebo sto lidí, samí muzikanti. Byl to báječný koncert. Stál jsem pod pódiem a nevěřil jsem tomu, že slyším naživo písně, které jsem znal jen z rádia. Myslím si, že i ona se dobře bavila, když viděla, jak to ti muzikanti reflektují. Pár týdnů či měsíců poté jí udělali koncert v Parníku a potom si ji vzal pod svá křídla Václav Fischer a zvedl ji nahoru. Ale my, klub Hudební bazar, jsme jí podali tu první ruku…

Ptal jste se někdy sám sebe, co byste dělal, kdyby klub skončil? Na co jste přišel?

Nevím. Ale mám ke kultuře fakt blízko a asi bych chtěl dělat v kulturní branži. Mám skvělou kapelu Empty Pipen. Ačkoliv s některými věcmi a členy člověk nemůže pohnout, tak mě moc baví dělat muziku a vlastní písničky. Ale tím bych se zřejmě v soukromém životě asi neuživil.
Mám rád přírodu, kdysi jsem pracoval v zoologické zahradě. Jsem z vesnice a jsem zvyklý dělat rukama, a myslím si, že by mě to bavilo… Asi nějak tak…

Jak moc vám řízení takového klubu zasahuje do osobního života?

Markantně. Ten život je o tom. Do toho ta kapela, ale jinak to asi nejde. Můžete mít klidně autodílnu, ale pokud tou prací žijete, tak vás to nepouští. Vždy se to nějak vyřeší. Horší jsou však jiné věci…

Jaké?

Třeba OSA, to je peklíčko… Řeknu to takhle. Když má někdo klub postavený na diskotékách, rádiích, nepochybuji o oprávněnosti existence organizace OSA. Ale když mi zavolá kapela z Pardubic, nebo odkud, že by si tady chtěli zahrát, my jako občanské sdružení jsme platforma vytvořená k tomu, aby oni tady mohli hrát, a oni přitom, nevím proč, mají skladby chráněny OSA. Pak přijde čtyřicet lidí, vybere se osm stovek, oni těmi dvěma auty za těch osm stovek zase odjedou do Pardubic a mi pak přijde od OSA dopis, že jsem se obohatil. Proboha, kde to jsme? Nemluvě o tom, že musím zaplatit zvukaře, a je z toho prodělečný večer. Dneska zaplatíte za koncert, na který nepřijde nikdo, který je zadarmo, minimálně 495 korun, ne-li více. To je základní sazba. Tohle je možná největší problém všech klubů. My na té muzice nebohatneme, je to podstata naší existence. Já nechci být hospodský. My neprovozujeme klub, protože chceme mít hospodu. My chceme mít klub, kde jsou koncerty. Kdybychom tady nemuseli čepovat, tak by to bylo jenom lepší. Ale my to z něčeho financovat musíme, nicméně podle OSA se obohatíme na té existenci. Potom přijde ještě Intergram, který zastupuje interprety, jejichž hudbu pouštíte a v poslední době mi chodí oznámení od asociace zvukařů. Tak já tomu přestávám rozumět a zřejmě s klubem odejdeme do absolutní ilegality…

To by byla škoda, každopádně když se podíváme na vaše webové stránky, tak ty zrovna výstavní nejsou… Proč?

Měli jsme skvělé internetové stránky. Ale člověk, který se o ně staral, už je dělat nechce. A nikdo další je spravovat neumí. Ale aspoň že ten Facebook funguje. Když uděláme dobrou akci, tak pak to je řetězová reakce, ke komu se ta informace dostane… I když já stejně nerad sedím u počítače a raději chodím po lese, kde vydýchávám ten underground.

Jaké jsou podle vás největší plusy, respektive minusy klubu Hudební bazar?

Největší plus je v té hudební osvětě, jak jsem říkal. Minusy? Víte, co mě strašně rozčiluje? Že si lidi vymýšlejí, když říkají: „Hudební bazar? To znám, tam jsem chodil na pivo, když mi bylo čtrnáct!“ Ten člověk pak lže, jak když tiskne. Tohle jsem vždycky hlídal, my jsme nikdy nebyli žádný kinder klub. A pak je tu jedna hlubší filozofická otázka, já prostě nemám rád ožralce, a já tady lidi nalívám… A to mě sere. (smích) Ale fungujeme prostě na tom, že lidi tady vypijí spoustu alkoholu, což není vždycky jenom pozitivní.