Ostravská sajtna na Měsíci autorského čtení bouřila i vzdávala hold zesnulým literátům

Už při minulém ročníku Ostravské sajtny se ukázalo, že tato smršť básníků, prozaiků a dramatiků je dramaturgicky nezvládnutelná a že pětiminutový čas vyčleněný pro každého vystupujícího je jen orientační. Podobně tomu bylo i letos.

Tříhodinovým programem v Lese prováděl Ivan Motýl, z nějž se během večera stal až cirkusový vyvolávač připomínající autorům, aby si u baru vyzvedli peněžní odměnu za vystoupení: „Sto korun, dámy a pánové, sto korun!“

Večer to byl energický a plný překvapení, chaosu a improvizace. Martin Režný vstal, zazpíval a zatančil přímo v publiku. Co na tom, že Ivan Motýl občas prohodil autory, kteří byli řazeni chronologicky od nejstarších, a že kapela Prýskač (kapela se ve skutečnosti jmenuje Fumar mata, je záhadou, jak na tento název Ivan Motýl přišel) zapomínala některé autory uvést hudbou, publikum si autora nebo tuš nestydělo vyžádat.

Ostravská sajtna v Lese zkrátka dokázala, že literární setkání mohou být něčím velice organickým a přirozeným, něčím, co lidi dokáže bavit a spojovat. A na to se dnes v mnohých literárních pořadech zapomíná.

Raper Max Trezor. (Foto: Ivan Mottýl)

Po vizualizaci Seifertovy Písně o lásce od studentů audiovizuální tvorby ze Slezské univerzity v Opavě, kteří také zajišťují online vysílání celého Měsíce autorského čtení, se dostal na pódium umělec z ostravské periferie. Raper Max Trezor zajamoval s kapelou dva texty inspirované životem v přívozské Palackého ulici.

Úsek nejstarších autorů započala báseň Eduarda Ovčáčka Na Pražském hradě (čtená Ivanem Motýlem), psaná sice v 60. letech, ale stále aktuální. Zakázáno publikovat měl za minulého režimu také Günter Motýl, který přečetl básnické podobenství komunismu Hrách na stěnu. „Mizera jeden, nevěřte mu nic,“ rozčiloval se Jiří Neduha na Ivana Motýla, když prozradil jeho věk.

Jan Šnéberger zpívá operu. (Foto: Ivan Mottýl)

Ostravští básníci četli hutné, uhelnou Ostravou nasáklé, ale i odlehčené verše. Ať už jde o básně Vladimíra Jaromíra Horáka zabývající se nevyhnutelností konce a plynutím času, o impresi z cesty do Ruska, kterou vykonal v 80. letech divadelní režisér a náruživý cestovatel Janusz Klimsza, nebo o nové dějství opery Jana Šnébergera, ve kterém rozdychtěný šlechtic nakazí ctnostnou selku mykózou a následně skrze svěcenou vodu i celou náboženskou obec.

Těžkým životem ve Slezsku jsou silně ovlivněny verše Romana Polácha ze sbírky Náhlý vítr, který je ti svědkem, ve které se jako jediný světlý bod občas zjeví múza Markéta. Zpočátku klidné vystoupení Marka Pražáka se vyvinulo až v improvizované šamanské vzývání, při němž mytizoval úděl ostravských horníků, když zpíval „o kopání jámy“. Z druhé strany, s hospodským vtipem a nadsázkou ukázal Ostravu Milan Krupa: Uhlí / kde se vzalo kurňa / no přeci v údolí Burňa.

Vedle dalších a dalších Ostravanů, například bratří Petra a Pavla Szirokých, kteří četli krátké absurdní drama, a Petra Pěnkavy, Radovana Jursy a Martina Dytka, kteří zase naladili publikum na romantičtější notu, se v Lese prezentovali i autoři z dalších blízkých měst a obcí.

Romantik Martin Dytko. (Foto: I. Mottýl)

Vedle Tomáše Koudely alias Jana Vraka tak vystoupil bolatický Martin Šenkypl, jehož báseň Život a další dvě básně byly o snaze zakusit život v nezadržitelném proudu prázdných dní. Z Opavy přijeli do Lesa Ondřej Hložek a David Bátor. Ondřej Hložek četl burácivým hlasem ze své nové sbírky Ulicí Dolorosa, jejíž verše jsou rezignací, slevením z životních nároků a přesvědčení a smířením s nevyhnutelným, proneseným skrze vyceněné zuby.

Básník David Bátor. (Foto: Ivan Mottýl)

Druhý opavský básník David Bátor neváhal během své tuše shodit triko, rozpustit vlasy, zapogovat a dokonce zajamovat s kapelou.

„Bič boží,“ spustil hit skupiny Mimikry ze seriálu 30 případů majora Zemana. Při čtení ale David Bátor zvážněl. Došlo i na báseň, kterou složil pár hodin předtím na Masarykově náměstí, kde loni v červenci čekal s Jaroslavem Žilou na zahájení minulého ročníku MAČ:

David Bátor: Kámen krve
(Jardovi Žilovi)

Vracím se na stejná místa:
náměstí, stromy, Jarda Žila.
Těžko lze vyslovit bolest.
Vidím jen nápěv ticha.
Krev ztvrdla v kámen.
Dnes tady sedím sám – dýchám.
V dálce hudba, světla ubývá…
tíha piva všude stejná.
Kámen krve drtí duši.
Kamen krve drtí slova.
Amen.

Na Jaroslava Žilu a Hnáta Daňka zavzpomínal také Ivan Motýl, když v první polovině večera přečetl jejich milostné básně. Ivana Landsmanna připomněl Jakub Chrobák, který četl SMS, jež si s Landsmannem vyměnil herec a majitel Lesa Přemysl Bureš. Zároveň přečetl ukázku z tvorby gruzínského autora Šothy Iathašvilliho, jehož některé básně přeložil z ruštiny u příležitosti MAČ.

Básnířka Kristýna Svidroňová. (Foto: Ivan Mottýl)

V závěru večera četli nejmladší autoři. Noc pokročila ke své polovině a publikum bylo už značně unavené a opivené, což se projevilo i na vnímání výstupu jediné básnířky večera Kristýny Svidroňové, Stanislava Drastíka, přispěvatele studentského literárního časopisu Nereální⁵, a literární skupiny Harakiri Czurakami, která čtení doprovázela videem a kytarou.

Poslední vystupující básník a zároveň kytarista kapely Fumar mata František Hruška vyjádřil své znepokojení nad nehorázností publika, když po intimní básni: Dneska jsem ji z dálky zahlédl / vášeň a touhu / a pochopil jsem / že jsou jinde prohlásil: „Já nevím, za co bych vám děkoval. Vy jste fakt…“