Rozjímání nad ostravskými obrazy Antonína Střížka v Domě umění aneb Sýkorák a Masarykáč

Narodil se v Rumburku, vyrůstal v Ostravě-Porubě, studia i celý profesní život ale strávil v Praze. Malíř Antonín Střížek se přesto do moravskoslezského dvojměstí nad Ostravicí a Odrou pořád navrací ve svých plátnech, přičemž několik jeho ostravských motivů nyní visí v Domě umění. Výstava v hlavním sále galerie představuje Střížkovy obrazy z poslední dekády, přičemž název Život pregnantně vystihuje i vyznění celé kolekce.

Střížkovi jde o život. A to v podobné míře jako třeba básníku Jaroslavu Erikovi Fričovi, s nímž jsem strávil sobotní večer v rámci brněnského zahájení Měsíce autorského čtení. „Žijeme trapně, jako by to mělo být navěky, matné vědomí, marná snaha, zas stále jen osvěžování, stále jen propadání, stále jen údiv a podiv nad milosrdenstvím, které se rozprostírá nad veškerým lidským snažením,“ píše Frič. A že jsem si těsně před odjezdem do Brna skočil na ostravskou výstavu Život, vybavily se mi s Erikovými slovy i Střížkovy obrazy.

Antonín Střížek: Sýkorův most

Sýkorák. Střížek namaloval banální situaci na křižovatce na slezské straně mostu. Dvě auta, trolejbus, čtyři figury, déšť, světla zrcadlící se na mokré vozovce. Vzhledem k nízkému provozu jde možná o sobotní podvečer, podle jemně žloutnoucích listů někdy na sklonku září. Prostě život ve své trapnosti a marnosti. Ostravská sobota. „Ulice venku zůstala úplně sama, / měkká a dlouhá, téměř jako léčba děcka po malárii,“ napsal v roce 1962 básník Jannis Ritsos v úchvatné skladbě, kterou pojmenoval Ostrava v sobotu večer.

Ritsosova poema je však podobně jako Střížkův obraz nejen líčením marnosti, ale i uctivou poklonou životu. Radostí nad milosrdenstvím, že si můžeme užívat dalších a dalších banalit všedního dne. Semaforů, křižovatek, křiku pobíhajících dětí s děravými pláštěnkami… A to vše vidí Frič, Ritsos a Střížek i v úžasné harmonii. Ze Střížka tak dýchá úplně jiná Ostrava, než jak ji maloval třeba Břetislav Bartoš nebo Ferdiš Duša, tohle je harmonie blízká Janu Zrzavému a jeho ostravským haldám.

Antonín Strížek: Ostrava I.

Žádná velká exaltace, přesto vzrušující příběhy života. Komu asi volá dívka se psem na nočním Masarykově náměstí, kterou malíř včlenil do kompozice obrazu Ostrava I? A patří k té mladé ženě i dítě na koloběžce? Střížkova síla je i ve stylové nezařaditelnosti, s níž si kunsthistorikové moc nevědí rady. A malíř jim moc nepomáhá, v jednom rozhovoru dokonce na otázku po malířských vzorech odpověděl letos osmapadesátiletý umělec: „Já jsem moc neměl na koho navazovat.“

Dva popisované obrazy jsou středobodem expozice v Domě umění, dílo Ostrava I dokonce vévodí „oltářní“ čelní stěně hlavní výstavní místnosti. Sýkorák pak Masarykáči žehná zleva, no a zprava dílo Žárovka. Tohle je svatá ostravská trojice ve špálovsky modrých barvách. „Ostrava těsně před úsvitem neděle zaspí,“ napsal Jannis Ritsos v již citované skladbě. A Střížek tuhle báseň po padesáti pěti letech nevědomky ilustruje.

Antonín Střížek: Žárovka

Střížkova malířská ostravská symfonie v čele výstavní síně je natolik silným zážitkem, že je možno zbytek expozice klidně ignorovat. To samozřejmě nedoporučuji, tento referát nicméně o zbytku výstavy více neprozradí. Takový je prostě život, stejně jako nevíme, kam odběhly děti v pláštěnkách ze Střížkova obrazu Sýkorův most.

*

Antonín Střížek: Život. Dům umění v Ostravě, výstava potrvá do 3. září 2017.