Hradecký slunovrat je takový malý festivalový zázrak. Poslední ročník potvrdil jeho výjimečnost

Festival zahájil Ženský sbor z Kudlovic s Jitkou Šuranskou před průčelím Červeného zámku téměř klasicky: s číšemi vína, všude kolem suť staré břidlice z opravované střechy a velmi skromný hlouček lidí, kteří si start nenechali ujít. Kudlovický sbor se poté usídlil v Krásná hora Zone, kde s Jitkou Šuranskou zpíval s neuvěřitelným nasazením celý večer. Samotný program na stage pod Bílou věží zahájili Houpací koně, kteří zahráli výborný set, ačkoli vystoupili jen v triu.

Jitka Šuranská a Ženský sbor z Kudlovic. (Foto: L. Hartmann)

Martina Trchová s kapelou názorně ukázala v čem je její síla: textové sdělení, skvěle šlapající sehranost a její hlas, který není nijak zvlášť medový ani sametový, prostě takový obyčejný hlas, zpívající o obyčejných věcech, které jsou ale naprosto výtečně zachyceny. Martina Trchová je hojivým balzámem po navždy chybějící Zuzaně Navarové.

Hypnotický indie-rock Please The Trees uhranul hodně lidí, kapela zahrála výborný set a potěšila také zahráním skladby na přání pro nadšený pár posluchačů. Hudební i textová výpověď Please The Trees patří k tomu podstatnému, co lze na české hudební scéně v současnosti slyšet.

Kapela Please The Trees. (Foto: Lukáš Hartmann)

O kapele Priessnitz toho bylo napsáno už celkem dost a nerad bych se opakoval. Snad jen, že vyvolávači deště přivezli na Hradecký slunovrat to nejlepší, co lze od nich očekávat. Sestava rozšířená o trubku a druhou kytaru šlapala parádně, s neodmyslitelnou výtvarnou projekcí a výborně naservírovaným programem složeným z největších hitů i písní z aktuálního alba Beztíže vynesli Priessnitz publikum opravdu do stavu, který se podobal oné levitaci bez gravitace. Nikomu nevadilo, že polovinu jejich setu pršelo, naopak to bylo působivé a sedělo to k Jezeru i dalším peckám této živoucí legendy.

Z koncertu kapely Priessnitz. (Foto: Lukáš Hartmann)

Překvapivě kvalitní program v pátek přinesla taky Open scéna, kde zaujaly hlavně opavská kapela Boosta Grande, frýdecko-místecký Plyš či ostravská Tamala.

Sobota byla široká jako řeka vylitá z břehů. Díky nové participaci časopisu Full Moon vznikla na nádvoří Bílého zámku Full Moon Zone, která přivezla do Hradce nad Moravicí zářný program. Zahájila jej v pravé poledne instrumentálně našlapaná kapela Jay Delver, která má nakročeno rozvinout tradici Monkey Business a dalších funkově namlsaných kapel. Pod Bílou věží se také děly věci: skvělý byl hned první vystupující, Archívný chlapec, se svou neotřelou poetikou, silnou obžalobou trapností i obnaženou zpovědí romantika, který však vnímá velmi ostře realitu.

Po Vladimíru Mertovi, který zahrál své klasické hity se skvělými spoluhráči Janem Hrubým a Ondřejem Fenclem, vtrhla na scénu Mucha. Co napsat k jejímu vystoupení? Snad jen, že mělo neskutečnou šťávu, energii a dostalo lidi do varu. Mucha se „povozila“ po chlapech a dokázala, že není vulgarismus jako vulgarismus. Stejně tak přesvědčila, že její jazyková vytříbenost dokáže čerpat i z moravského folkloru. Z jejích úst a textů prostě zní vše hladce a obnaženě.

Mucha na Hradeckém slunovratu. (Foto: Lukáš Hartmann)

Kvalitně se prezentovali následující Ille. Největší očekávání směřovalo k tajemnému seskupení muzikantů nazvaných Zvíře jménem podzim. Ačkoli se jich sešlo na pódiu rovnou 12 a jejich hnacím motorem byl Kittchen, získal jsem dojem, že síla jejich hudby nenašla rovnítko s počtem lidí na pódiu. Zkrátka a dobře, řada kapel na Hradeckém slunovratu dokázala i ve třech lidech rozpoutat mnohem zajímavější porci muziky než tato avizovaná „superkapela“. Kvantifikace a množství zajímavých postav se prostě neslučovalo s jejich významem a aktuálním postavením v roli Zvíře jménem podzim. Třeba se to napříště nějak vykrystalizuje.

Zvíře jménem podzim. (Foto: Lukáš Hartmann)

To Bratři Orffové na Full Moon Zone jednoznačně potvrdili, proč jsou tím nejkrásnějším zjevením české hudební scény posledních let. Okouzlující poetika textů a hudby frontmana Ivana Gajdoše nalézá dlouhodobě jedinečné instrumentální zázemí skvělých muzikantů tvořících Bratry Orffy, jejich koncert byl dokonalou ilustrací toho, jak se dá dělat hudba bez laciných frází, vyvanulých postupů a podbízivosti různým vlivům. Současně byla ukázkou naprosto jedinečného pozorovacího i poetického talentu Ivana Gajdoše. Bratři Orffové jsou stále dobře naostřený samet. Jejich muzika dokáže pohladit i krutě škrábnout, ale vždy si z jejich koncertu člověk odnese domů překrásný pocit.

Zpěvačka kapely Jananas. (Foto: Lukáš Hartmann)

Jananas a Katarzia s kapelou byly také skvělou ukázkou aktuálně výborných sestav, obě zahrály znamenité sety, obě upozornily nejen na výbornou muziku, ale také na pozoruhodné zpěvačky. Vše směřovalo k polské smyčcové formaci Vołosi, která přesvědčila, proč je považována za naprosté zjevení alternativních scén. Jejich sehranost, entuziasmus, to byl neuvěřitelný nátěr, který posluchači srocení pod Bílou věží sledovali se zatajeným dechem. Program festivalu se rozklenul až do neděle kapelami Člověk pokrokový i nestárnoucím kytarovým gipsy folkem Terne Čhave.

Z koncertu kapely Vołosi. (Foto: Lukáš Hartmann)

Hradecký slunovrat je do nejmenších detailů vycizelovaný, potěšuje jak hudbou, tak skvělými doplňky v podobě výstav (Jazzová sekce, Jindřich Štreit), workshopů (Lucie Seifertová) besed (Michal Horáček) a bezbřehého muzicírování. V kontextu české festivalové scény nabízí jedinečné gastronomické zážitky, které sází na kvalitu, a vyhýbá se obloukem jakékoli komerčnosti. Současně se Hradecký slunovrat letos nebál pozvat ostřejší kapely: na Open scéně zaujaly rockové kapely LadyPraga a grungeoví Original Sin z Ostravy. Festival má čím dál více odstínů a barev.

Hradecký slunovrat měl krásnou atmosféru. (Foto: Lukáš Hartmann)

Hradecký slunovrat je zázrak, nechal se při jednom z jeho minulých ročníků slyšet Michal Němec z kapely Jablkoň. Jenže zázrak je věc, která není vysvětlitelná vědecky známými zákony. Za tímto magickým festivalem stojí lidé a osoby, které jsou z masa a krve: vymysleli ho a dovedli do jedinečného stavu a podoby.

Přesnější je tvrdit, že Hradecký slunovrat je dar, který svou hudební inteligencí, důvtipem a neuvěřitelným nasazením zosnoval jeho „architekt“ a stvořitel Vašek Müller se svým sehraným a nadšeným týmem. Právě jemu patří za úžasnou porci svrchované, pravdivé muziky, zbavené jakéhokoli pozlátka a falše, největší poděkování.