Literatura je detektor lži, říkají pořadatelé Měsíce autorského čtení Petr Minařík a Pavel Řehořík

Gruzie. Kdy jste si poprvé uvědomili existenci této země? Já asi v souvislosti s gruzínským koňakem takzvaným gruziňákem, kterým můj otec občas uplácel lékaře. A pak, v pasáži Vesmír v Ostravě bývala vinárna Gruzie, chodil jsem kolem jako kluk a představoval si opilce, co do sebe lámou právě gruziňák.

Petr Minařík: Když nepočítám hodiny zeměpisu, kde se věnovala zvláštní pozornost zemím Sovětského svazu, pak asi v souvislosti s Abuladzeho filmem Pokání. Byl jsem na něm někde v Králově Poli, dávali to záměrně na periferiích a jen chvíli a bylo to zásadní, i když jsem „přečet“ sotva třetinu symbolů a významů.

Pavel Řehořík: Mohl bych jako Petr mluvit o symbolech, významech a kinematografii, ale nebudeme si lhát. Byl to ten gruziňák, to byla kultura, která mi v souvislosti s Gruzii vstoupila do krve.

Prostě kultovní gruzínský film i koňak. Jak se to stane, že po loňských čestných hostech, což byli španělští literáti, přijede 31 nejlepších gruzínských autorů? Píchli jste prstem do mapy nebo roztočili globus?

Řehořík: Chtěli jsme od moře do hor. Gruzie je trendy, každý tam dnes jezdí, ale o té zemi nic nevíme. A literatura je pořád nejspolehlivější detektor lži, ne zpravodajství a politické projevy, ale literatura poskytuje obraz o zemi tady a teď.

Mimochodem, ochutnali jste při průzkumných cestách za gruzínskými literáty i ten gruziňák?

Minařík: Ne.

Řehořík: Bohužel ne.

Festival zahajuje Datho Turašvili, autor gruzínského bestselleru Džínová generace. Román se odehrává ještě za Sovětského svazu, do něhož Gruzie patřila, a protože sovětským satelitem byla tehdy i Ostrava s Brnem, předpokládám, že v Divadle Husa na provázku i v Absintovém klubu Les bude Turašvili přijat příznivě. Poznali jste autora osobně, četli jste ten román?

Minařík: Nečetl, ale autora jsem osobně poznal v Tbilisi, je to mluvný a zábavný chlapík, který nezkazí žádnou legraci, řekl bych.

Řehořík: Četl jsem z románu fragmenty, je to pozoruhodná kniha a Turašvili jednu větu z ní použil pro naše upoutávky, v nichž každý Gruzín cituje jednu větu. Ta jeho zní: „Coby mohli dělat, než ušít džíny, no ale v Sovětském svazu doopravdy ušít džíny nedovedli, a proto je napadlo nejhorší východisko – džíny prostě zakázali.“

Ještě v osmdesátých letech měl ředitel ostravského Matičního gymnázia soudruh Plechatý problém s tím, když někdo nosil džíny. Bude na čtení přicházet i brněnská a ostravská gruzínská komunita? Víte něco o nich, sám znám v Ostravě jen jednu gruzínskou pekařku, tady na Ostravsku jsou spíše čilejší Arméni, a to díky majiteli pekárny medovníků.

Minařík: Gruzínská diaspora je tajemná. Možná to souvisí i s tím, že v zahraničí je podobná více té české než třeba polské, tedy se rychleji asimiluje a za generaci dvě jsou z Gruzínů Američané, Němci, kdežto třeba Arméni jsou i po sto letech stále Arméni. Myslím, že to s nimi máme společné. Je to praktické a možná i sympatické, ovšem trošku to znemožňuje identifikaci. Takže nevíme.

Jak jste si poradili s gruzínským písmem, už ho přelouskáte?

Řehořík: Ne

Minařík: Ne

Kdo bude večery tlumočit do češtiny?

Řehořík: V Ostravě i Brně budou rodilí mluvčí, kteří budou překládat a zároveň moderovat. Celý měsíc jeden člověk, velmi se nám to osvědčilo v minulosti, protože ten člověk sroste s prostředím, stává se tváří MAČe v daném roce.

Každý autor je jiný, to bylo poznat i loni. Někteří Španělé mizeli hned po čtení v hotelu, jiní v klubu Les seděli do rána, jeden autor dokonce o tomhle klubu napsal oslavnou ódu, který vyšla v posledním Posedu (občasník klubu Les). Spojuje něco Gruzínce? Jsou více společenští než Češi, budou hodně posedávat v ostravských podnicích?

Minařík: Je to hrdý národ, který se umí postavit k práci i zábavě. Všechny soudy předem jsou ale věštěním z velmi matné koule. Prostě uvidíme, jestli Gruzíny nadchneme a budou chtít s námi trávit své ostravské večery, anebo je budeme nudit a půjdou si raději surfovat do hotelu na internet.

Když jsme u klubu Les, festival by se tam nemohl konat bez nadšení jeho majitele a herce Přemka Bureše. Jak jste vůbec na Přemka narazili?

Řehořík: Ostravské centrum je pusté a prázdné, bohužel. Je to město s ohromným potenciálem, ale je otázka, jestli už není přenošený. Máme to tam rádi a jezdíme do Ostravy často, a tak je přirozené, že jsme na Přemka a jeho Les narazili. Je to fenomén, jakási Národní 9, ale podstatnější a důležitější, což se ale osvědčí až za velmi, velmi dlouho. Les je místo, které má ducha a literatuře svědčí. Svědčí jí i Přemek, protože má rád, co dělá, to zase není tak obvyklé.

Pojďme se ještě věnovat české (a slovenské, ukrajinské a polské) linii festivalu, 21. července přijede třeba nestor Ivan Klíma, jehož jsem se před pár dny ptal, jak zní jeho nejoblíbenější vtip. Vybral si tento: „Pan Mac Bain se dennodenně modlí: Pane Bože, mám devět dětí a plat tak nízký, že třikrát týdně místo polévky jíme jen osolenou vodu. Dej, ať už konečně jednou vyhraju v loterii. Když už pátým rokem opakuje tuhle modlitbu, nebesa se otevřou a z nich se ozve hromový hlas: Tak si už konečně kup los!“ Ať dáme rozhovoru oddechovou pauzu, jaký je váš nejoblíbenější vtip?

Řehořík: V Akademickém divadle v Moskvě stojí ve frontě do šatny Gruzín a Armén. Armén si všimne, že je za ním jeho kavkazský soused, a tak podá šatnářce sto rublů a prohlásí: – Zbytek si nechte. Když se dostane na řadu Gruzín, usměje se na šatnářku a prohlásí: – Kabát si nechte.

Minařík: Francouz jede na výlet do Petrohradu a Rus do Paříže. Jejich vlaky se potkají na nádraží ve Varšavě, oba se vykloní z okna a oba si myslí, že už jsou v cíli své cesty.

Tak, a je po vtipném okénku. Teď opět vážněji. Gruzínští, čeští, polští, slovenští a ukrajinští autoři putují během MAČe po čtyřech zemích, to ovšem musí stát strašné peníze. Jak je sháníte?

Řehořík: Vypisujeme grantové formuláře, otravujeme nejrůznější nadace a donátory, skládáme to asi z dvaceti zdrojů, je to práce na celý rok. Nebýt toho, je festival vlastně zábavou, takže díky penězům si uvědomujeme, že svět není jen procházka růžovým sadem. Díky za ně.

Minařík: Je to náročné začínat každý rok od nuly, ale daří se. Tedy až na Ostravu, kde nám pravidelně příspěvek klesá, letos už je to jen 50 tisíc korun, což je milé, ale naprosto neodpovídající realitě, nepokryje to ani jen ubytování autorů v ostravském hotelu. Je to zvláštní, ale asi to svědčí o tom, že je v Ostravě velká konkurence mezinárodních literárních festivalů s kvalitnějším programem, než je ten náš…

Každý měsíc se tu pořádají asi čtyři. Původně ostravskému spisovateli Ivanu Binarovi jste nedávno ve vašem nakladatelství Větrné mlýny vydali knihu Peckova jáma (na MAČ Binar vystoupí 30. července). Jak uvádíte, je to „román o tažení kapitána Kotulána s osmi muži, z nichž jeden je žena, na Sovětský svaz, prý už dávno zrušený. Prý“, takže se ptám, jak jste v Brně objevili Ostraváka s německým pasem, a jaké další tajné Ostraváky v brzké době vydáte?

Řehořík: Ivana Binara známe dlouho a bylo nám ctí, když se na nás obrátil s rukopisem, jsme nakladatelství kvalitních knih a autorů, takže k nám Binar patří.

Minařík: Dalším Ostravákem, který nám slíbil knihu je jistý Ivan Motýl, ale má zpoždění. Neznáte ho? Nemůžete ho popohnat?

Fakt neznám. Baví vás MAČ pořád více? Předpokládám, že ano, jinak byste ho „odflákli“ třeba rakouskými čestnými hosty, ale vy si klidně přijdete s Gruzínci? Mně by se příští rok moc líbili třeba vietnamští literáti, ale to asi není možné, protože tam pořád vládnou komunisti. Tak co třeba Srbové, na národ ostravského doktora Rajko Dolečka dnes ve střední Evropě moc nemyslíme…

Řehořík: Příští rok bude Turecko, Vietnam vážně zvažujeme pro rok 2019, ale jisté to ještě není.

Minařík: Dr. Doleček má své kouzlo, byť je šílenec, ale nějak ho člověk musí mít rád, anebo je to stockholmský syndrom nás tlouštíků, nevím? Každopádně ve výhledu je Chorvatsko pro rok 2020, kdy by se festival mohl rozšířit i do Rijeky, která bude Evropským hlavním městem kultury, ale to jsou sny, realita bývá jiná.

Až festival skončí, kde si jeho uondaní pořadatelé odpočinou?

Řehořík: Ano, budu někde s rodinou, což vymyslí a zprodukuje moje žena Lucie, která pracuje v Kyjevě jako ředitelka Českého centra. Tak tuším, že to bude Oděsa, ale nikdy nevím předem…

Minařík: Během Měsíce autorského čtení udělám několikrát kolečko Brno, Wroclaw, Ostrava, Košice, Lvov, takže v srpnu se budu bavit doma, těším se na to.

Podrobný program ostravské části MAČ