Místo uhlí umění. Navštívili jsme čtyři nové výstavy na Dole Michal

V hladnovském výčepu Plivanec sedávali horníci a v zadním sále budoucí kantoři z nedalekých studentských kolejí pedagogické fakulty. Půllitry plachtily vzduchem, havířská smršť vulgarismů a pach solviny se míchaly s ustrašenými pohledy studentů zaraženými o stůl. Podívat se totiž havíři zpříma do očí, to vyvolávalo hodně divoké reakce. „Co čumiš, ty zajebany studente! Na tebe robim, a ty do mě! Kurva, nečum, bo ti jebnu!“ Takových výstupů se tam ve druhé půli osmdesátých let dalo zažít bezpočet.

Kdyby ale tehdy studenti tvrdili havířům, že jejich šachty se jednou promění ve výtvarné galerie, nějaká ta rána by opravdu padla. A že budou na šachtě vystavovat studenti a učitelé, zatímco s uhlím bude veta, to by skončilo nekompromisním vyvedením všech studentů z výčepu. Jenže v roce 1994 bylo v Ostravě skutečně vytěženo poslední uhlí, a to i na Dole Petr Bezruč poblíž Plivance i na nedalekém Dole Michal v Michálkovicích. A z Michala se postupně stala i galerie s neopakovatelnou atmosférou, v níž toho času vystavuje sedm pedagogů ze středních i vysokých škol. Havíři versus učitelé, kruh se uzavřel.

Kovaříkovy kruhy v cechovně. (Foto: Ivan Mottýl)

Kruh je také pojem, který fascinuje sochaře Vladimíra Kovaříka, který je pedagogem na Vysoké škole Tomáše Bati ve Zlíně. Kovařík své kruhové objekty umístil přímo do prohlídkové trasy šachtou Michal, tedy do přímé konfrontace s obrovskými industriální soukolími. Ohromná ocelová kolesa tu ještě před třiadvaceti lety poháněla těžní lana, teď ovšem stroje mlčí a pozornost návštěvníků je tak soustředěna i na objekty, které si pohrávají s filozofickým významem kruhu.

Kovaříkovy objekty v opuštěném černouhelném dole mají i jistý duchařský rozměr. Alespoň pro ty z návštěvníků, kteří tuší, že si tahle šachta vzala i hromadu lidských životů, třeba ve čtvrtek 27. září 1962 v tomto dole zahynulo sedm havířů při výbuchu metanu ve sloji Gisela. „Důl každý stokrát je prokletý, / v každém je někdo pochovaný, / v každém se mísil s krví prach,“ napsal v roce 1936 ostravský básník Fráňa Richter. Vystavené kruhy tak chápu i jako pokus o symbolické navázání kontaktu s oběťmi hornické práce. Kruh, to je ale i znovuzrození, koloběh života, ale i jeho marnost. Ranní, odpolední noční a pár piv mezi tím. Točit se v kruhu, být i nebýt…

Kovaříkovy kruhy ve strojovně. (Foto: Ivan Mottýl)

Zlínský fotograf a pedagog Richard Vodička svoje snímky kruhově orámoval. Jeho kruhy dokumentují věčnou snahu člověka nějak přežít vlastní smrt. Vzkazem, dílem, dobrým příkladem. Ve skalních městech Vodička dokumentuje jména a příjmení vyrytá do kamene. A tak se vlastně pokouší o podobný přesah a s pomocí zadokumentovaných vzkazů v kameni chce zanechat pro budoucnost i vlastní zprávu.

Miroslav Zelinský u snímků Richarda Vodičky. (Foto: I. Mottýl)

To už se ale kruh proměnil v kvádry a krychle. V objekty zlínské šperkařky a pedagožky Sabiny Psotkové, které parafrázují proslulou zlínskou baťovskou architekturu. Být primátorem Zlína, předávám tyhle sympatické skulptury každé význačné návštěvě Baťova města. Je to originální a přitom designově půvabný prezent, jenže na zlínské radnici to asi vidí jinak.

Baťovy domy v podání Sabiny Psotkové. (Foto: I. Mottýl)

Zatímco tři výše popisované výstavy připravil kurátor a literární vědec Miroslav Zelinský, skupinovou akci v cechovně Dolu Michal má na svědomí Tomáš Koudela z Katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Ostravské univerzity. Jinak též spisovatel Jan Vrak a zakladatel olomouckého vydavatelství Votobia. Koudela alias Vrak už loni v říjnu připravil pro Důl Michal mimořádný projekt Art Brut All, v němž dal dohromady umělce, kteří ctí podobnou vizuální strategii, s jakou pracuje tvrdý rock či metal.

Z malířské výstavy Pole. (Foto: Ivan Mottýl)

Současná malířská výstava nazvaná Pole ukazuje práce čtyř pedagogů, kteří vyučují na Střední škole designu a módy v Prostějově. Tři malířky (Adéla Janská, Dagmar Maturová a Magdalena Turzová) doprovodil do Ostravy malíř David Jedlička, který v devadesátých letech studoval u Daniela Balabána na Fakultě umění Ostravské univerzity a v téže době i vystavoval obrazy v legendárním klubu Černý pavouk.

Podobně jako kruh je i pole „množinou významově blízkých elementů, s nimiž tvoří uspořádané sítě“, jak alespoň tvrdí kurátor Tomáš Koudela. Vystavené umělce přitom v téhle polní síti nespojuje jen pracoviště, ale především podobné malířské vidění, mimochodem hodně blízké třeba už jmenovanému Danielu Balabánovi. Je to skvělá malířská výstava, což je v dnešní intermediální Ostravě spíše výjimka, ačkoliv aktuálně je malbě zasvěcen celý Dům umění.

Z výstavy Pole.

„Jáma kde uhelná krev všude tekla, / nad každou vdovy opuštěné plakaly, / u každé jámy uzříš kousek pekla, / ze žádné hrůza ještě neutekla,“ napsal ve třicátých letech již citovaný Fráňa Richter. Doly Hlubina, Anselm a Michal jsou ovšem o osmdesát let později místem, kde místo krve tečou jen barvy a místo vdov tam potkáte jen zklamané umělkyně, které zrovna u sklenice vína řeší své milostné historky.

*

Výstava Pole je v areálu Dolu Michal k vidění do 14. července, ostatní tři popisované výstavy až do 9. září 2017.