Ostrava mi trošku připomíná rodnou vesnici, kde se všichni znají, říká Petr Bende, který zakotvil v Porubě

Jak vypadá momentálně tvůj hudební den?

Blíží se prázdniny, takže máme před festivaly a letními akcemi, na které se moc těším. To je takové gró roku. Když skončí vánoční šňůra, tak už od ledna připravujeme další vánoční šňůru a do toho se mísí koordinace letních akcí. Asi před pěti lety jsem celou agenturu vzal pod sebe a funguji jen se svou produkční a s road managerem, který se mi stará o kapelu. Je to nejrychlejší možná cesta a pořadatelé koncertů to oceňují. Co se týká nových písní, tak si teď nechávám určité volno, i když od ledna asi šest, sedm nových věcí mám. Ale každé album je u mě dlouhodobější záležitost, nechci točit desku za deskou. Musím najít nějaký koncept.

Můžeš ve stručnosti tvé stále aktuální album reSTART představit těm, kteří jej dosud neslyšeli a znají třeba jen tvé dřívější písně a nejznámější hity (Nad horú svítá, Anděl perutí mách)?

Deska vznikala v podstatě pět let. Vybírali jsme asi ze čtyřiceti věcí. Začal jsem skládat trochu jiným způsobem, cíleně jenom hlas a akustická kytara, aby vše sedělo pohromadě a nepotřebovalo nějaké velké aranžmá. Cílem bylo, aby ta deska byla taková písničkářská, vzletná, očistná. Chtěli jsme ji vyčistit od nějakých přeplácaných aranžmá.

Přesto je toto album žánrově pestré, protože zde najdeme jak rockové, popové, folkové, ale třeba i country elementy. Měl jsi tento záměr hned od počátku, nebo to prostě vyplynulo z toho, jak jsi postupně skladby připravoval?

Já tu pestrost nosím v sobě, u mě je to o přirozenosti. I proto vystupuji na koncertech s různými sestavami spoluhráčů. Nemám rád jednotvárnou desku, každá daná skladba potřebuje mít svůj pocit, okamžik, svou energii, kterou se do ní snažím dávat.

K těm sestavám se ještě dostaneme, ale když už jsme u té žánrové rozmanitosti, nemáš pocit, že ta do jisté míry může být i na škodu? Dnes se spíše preferuje trend dělat vše co nejjednodušeji, aby to bylo pro posluchače co nejméně komplikované…

Já si myslím, že toto album koncepčně zapadá do sebe nejlépe z těch, která jsem za poslední dobu natočil. Když jsme s Milanem Cimfem dělali první dvě desky, tak tam byly ostřejší a razantnější střihy, v tomto případě jsem se držel v písničkářské poloze. Myslím si, že tato deska opravdu drží pohromadě.

Už jsi uvedl, že jsi písně připravoval pět let, takže když se na skladatelský proces podíváš zpětně, máš pocit, že třeba v určitém období vznikaly písně s určitou náladou, řekněme třeba že písně nejstaršího data jsou melancholičtější, zatímco ty nejnovější jsou spíše veselejší, rockovější? Anebo v konečném výsledku není zas tak patrné, kdy jsi danou skladbu začal tvořit?

Samozřejmě jsou tam zaznamenaný události, které člověk prožívá. Jsou tam odkazy na agenturu, moji kapelu, rodinu, děti. Všechny tyto body se tam prolínají, včetně myšlenek o smrti, kterými se v textech zabývám. Jsou tam radostné, ale i bigbeatové věci, které mi evokují festivaly. Takže ruku v ruce to jde s tím, jak člověk žije… Já jsem pouze zapisovatel toho, co slyším v hlavě. To není ryzí skládání. Ty věci prostě přicházejí a já je slyším od začátku do konce, včetně melodie a aranžmá, která tam chci dodat. I když teď jsem aranže nechal na producentovi Daliboru Cidlinskému, kterého jsem si vybral…

Jak významnou roli sehrál v souvislosti s novým albem právě producent Dalibor Cidlinský Jr.? V čem konkrétně ti byl nejvíce nápomocný, v jakých momentech jsi ho nejvíce (ne)poslouchal?

Producent desky musí být hlavně člověk, kterého znám. Špatně si zvykám na neznámé lidi ve studiu. Pokud spolupráce mezi vámi nefunguje, nezaznamenáš ten správný okamžik. Dalibora jsem si vybral díky jeho písničkářskému duchu, známe se spolu už od devadesátých let, ještě z mých folkových začátků. Hrával s kapelou svého táty na bendžo a dělal různé hudební fúze napříč žánry. Spolupráce probíhala tak, že já jsem natočil akustické kytary a zpěv a Dalibor tomu dal to gró. Věřil jsem mu, ve většině věcí jsme se ani neopravovali. Což je výhoda, když si právě s tím producentem sedneš. Jinak kromě bubeníka Pavla Břízy jsem tentokrát nevyužil na desce nikoho z mé kapely, basu natáčel Daliborův bratr Jan Cidlinský, elektrické kytary pak Pepa Štěpánek, což je kytarista například od Radůzy, který má úžasný styl a navíc pracuje s nepřeberným množstvím hudebních nástrojů od elektrických kytar, steel kytar až po mandolíny a mandoly. Nakonec tedy vznikl takový akusticko-bigbeatový projekt, ve čtyřech, pěti lidech.

A můžeš prozradit nějaký detail, z něhož je patné, že kdyby byl producentem někdo jiný, tak daný moment, daná skladba zní jinak?

Titulní skladba reSTART, kterou jsem měl v hlavě úplně jinak. Ale on tam dodal vhodné samply a tleskání, díky čemuž tu skladbu tak o sto osmdesát stupňů povýšil.

Petr Bende s kapelou: (Foto: Archiv PB)

Album jsi nazval reSTART. Jaký restart máš na mysli? Sice jsi vydal album po pěti letech, nicméně i v té době jsi byl poměrně aktivní, absolvoval jsi spoustu koncertů a podobně. Co by za to dali jiní interpreti, kdyby měli tolik hudebních aktivit jako ty…

…a k tomu připočítej ještě tři desky živáků. Ale během té doby, když jsem ten materiál skládal, tak jsme hodně koncertovali, proto jsem na studiovku pořád neměl čas. No, v podstatě se tím restartem rozumí ten skladatelský zvrat, navrácení do písničkářské formy, se kterou jsem jakoby začínal, samozřejmě životní vzestupy a pády. V tom názvu mám také zvýrazněné slovo „start“, protože jsme překlenuli určité období, jak s kapelou, tak s fanoušky, a teď už máme kolem sebe lidi, kteří na nás chodí a kteří nás poslouchají. Za to jsem pokorně rád. Každý, kdo si vytvoří kolem sebe fanoušky, kteří na něj cíleně chodí a poslouchají ho, tak má důvod pro koho psát a pro koho to dělat.

Máš pocit, že se hudební průmysl za tu dobu, která od sebe dělí tvá dvě poslední studiová alba, nějak výrazně změnil?

Změnil se hodně. A myslím si, že změny v hudebním průmyslu jsou daleko znatelnější než v jakémkoliv jiném oboru. Desky jsou dneska v podstatě taková relikvie, promo materiál pro muzikanty. Já si třeba ještě chodím desky kupovat, protože si potřebuji pročíst booklet. Zajímá mě, co se v rámci natáčení dělo, či nedělo. Mám třeba velkou radost, že se vrací vinyly, ale ten si zase nedáš do auta. Nedávno jsem dal kamarádovi cédéčko, ale on říkal, že si to nemá kde pustit, protože už má v autě pouze flashku… To jsou zvraty proti muzice. Hudební průmysl se mění neustále, ale nemyslím, že v dobrém. Tak, jak se kdysi prodávaly desky, lidé se na ně těšili a stály se fronty, to už je dávno pryč. Což je škoda… Věřím ale, že i díky internetu se hudba dále šíří a poslouchá.

Už několik let žiješ hlavně v Ostravě. Jak konkrétně tě Ostrava formuje jako muzikanta, respektive jako člověka?

Těžko jsem si zvykal. Já jsem kluk z vesnice, z jižní Moravy. Byla to výrazná změna a platí na to věta: „Ženy mění životy mužů.“ Přešel jsem do Ostravy díky ženě a už jsem tady zůstal. Poruba je pro mě město ve městě, působí na mě tou duší a těmi lidmi, kteří tady žijí. Je to úplně něco jiného než centrum Ostravy, kde bych asi nevydržel, ale Poruba je prostě úžasná. Pomohlo mi to velmi hlavně ze začátku, když jsem tady byl strašně sám. To osamocení jsem těžko zvládal, protože veškeré kamarády a přátele jsem měl na jižní Moravě. Ale jelikož hodně cestuji a jsem pořád mezi lidmi, tak jsem z těch kamarádských vazeb úplně nevypadl. A postupem času si i tady člověk najde kamarády a přátele. Bylo zajímavé pozorovat Ostraváky, jak drží pohromadě. Ten kolorit toho města je úplně jiný než v jakémkoliv jiném městě, kde jsem žil, ať už pět, šest let v Brně nebo dva a půl roku v Praze. Pocházím z krásné vesnice se 250 obyvateli, kteří se znají a pomáhají si. Což mi připomíná právě Ostravu, i když to je velké město. Na Porubě se mi líbí i to, jak se lidé neustále potkávají na ulici. Když jsem nedávno navštívil festival Cirkulum, a procházel se po Hlavní třídě, bylo super, jak se všichni zdravili.

To jsi nastínil své postřehy týkající se osobního života, ale určitě tě Ostrava, potažmo Poruba ovlivňuje i jako muzikanta…

Stoprocentně… Připomenu jenom Věrku Špinarovou a skoro deset let naší spolupráce, včetně tří turné v Česku a dvou na Slovensku. Za to budu do smrti vděčný, že jsem mohl vedle ní na pódiu tolik let stát, to byla nejkrásnější záležitost. A to mi přineslo seznámení s mojí ženou a Ostrava. Kdybych tady nezůstal, tak tato spolupráce není. To jsou všechno spojité nádoby. A Věrka byla jedna z těch, která mi opakovala: „Ne že se odstěhuješ, tady musí v Ostravě někdo zůstat, prostě já ti říkám, tady zůstaň.“ A další spolupráce, která by bez Ostravy nevznikla, byla s Borisem Urbánkem a Michalem Žáčkem, se kterými jsme nahráli takovou společnou desku jazzových lidovek. Ta se jmenuje Tamokolo.

Našel bys ve svém repertoáru píseň, která podle tebe nejvíce vystihuje Ostravsko? 

Mně se líbí Ostrava svou přímostí lidí. Já taky říkám lidem vše na první, to mě baví. To mají Jihomoraváci i Ostraváci, v Čechách se to pak trochu zaobaluje. A na novince mám jednu podobně přímou věc Živí to nepřežijem, což je takové polemizování o smrti o životě.  Vše říkáno na prvou, tak jako v Ostravě.

Kdybys měl uvést jednu okolnost, ve které ses od svého účinkování v hudební soutěži SuperStar změnil, která by to byla?

Těžko popisovat sám sebe, ať mě posoudí jiní. Já jsem šťastný, že jsem nesešel z cesty, kterou jsem si v pěti letech nastolil a na kterou jsem se ve třinácti díky prvním bigbítovým kapelám vydal. A nyní si žiju svůj vlastní sen a můžu s radostí dělat muziku, která mě baví a také se stala mým povoláním.

Pokud se podíváme na tvé koncertní aktivity, tak tvé portfolio zahrnuje spoustu možností. Můžeš vystupovat s kapelou, cimbálovou muzikou, cimbálovým BIG Bandem, dále je možné tě spatřit v rámci akustického vystoupení s cimbálovou muzikou, Shadow Quartetem, sólo a tak dále. Bereš tuto nabídku svým způsobem jako nutnost či znouzectnost (protože kdybys takové možnosti pořadatelům nenabízel, tak koncertuješ méně), anebo ti to přijde jako běžná věc, která zdůrazňuje tvou hudební variabilitu? 

Právě že naopak, to vzniklo čirou náhodou. Baví mě propojovat různé styly, hlavně na vánočních koncertech, kam si pozvu různé hosty. Tam započalo mé bádání, co by mohlo jít k sobě a co ne. Hrozně mě to baví, protože můžu hrát úplně všude, třeba jsme během víkendu hráli na klasické folkové Portě a ještě tu noc jsme přejížděli na rockovou Noc plnou hvězd, když ještě fungovala. A tyto střihy mě neustále provázejí celý můj život… Zároveň i těm fanouškům, kteří na nás chodí, nabízím pořád něco nového a jiného. Nechci propadnout jednomu playlistu, když kapela hraje 120 koncertů ročně naprosto stejně, od začátku do konce, stejné písně, stejná moderace, stejný příběh, stejný přídavek. Pak už to nemá ten hnací motor. Já když s pořadatelem mluvím, tak tu sestavu cílím přesně na danou akci. Nezabřednu tak do své rutiny, kterou nesnáším, protože když vznikne hudební rutina, tak končí hudba a radost z ní. A hudba je o radosti a o předání emocí. Mě prostě ty sestavy udržují v neustálé bdělosti.

Petr Bende a Cimbal Big Band. (Foto: Archiv PB)

Vnímáš rozdíly mezi Petrem Bendem muzikantem a Petrem Bendem fanouškem? Jak moc se tyto dva úhly pohledu liší? Říkáš si třeba někdy, to je dobré, to by mě bavilo hrát, ale asi by to mí fanoušci nevzali…?

Tuto rovinu vůbec neřeším. Buď ta věc má jít ven, nebo ne. Nebo se mi něco tak líbí, že jsem schopen jednu desku poslouchat v autě dokola třeba týden. Když jsem přinesl Milanovi Cimfemu hardcore píseň Let vážkám závidím, tak jenom pookřál. A pak byla na desce mezi ryze písničkářskými věcmi a chytla se. Spíše se snažím, že pokud ta věc má přesahy někam jinam, tak ji normálně otestuji…

Obecně vzato, co podle tebe dělá dobrou píseň dobrou písní?

(úsměv) Určitě rytmus, já jako bubeník hodně vycházím z rytmu. K tomu dobrá melodie, dobrý text, netradiční postupy v akordech, těch aspektů je strašně moc… (smích) Písní je strašně hodně, všichni to chrlí. Rádia pak ten hit vytočí tím, kolikrát tu skladbu zahrají. Dobrá píseň si však najde posluchače, i když se nemusí mlátit v rádiu, a stane se z ní skladba do zpěvníku… Stačí zmínit Vlastu Redla, to je typický příklad, který by to mohl potvrdit. Spoustu jeho písní v rádiu neuslyšíš, ale jsou to věci, které znáš, aniž bys možná věděl, že je napsal on. Zpívají se všude.

Co považuješ za nejlepší věc v rámci role muzikanta a bez čeho by ses jako muzikant obešel, ačkoliv je to nutné?

Určitě hudební svobodu. Když hraješ vlastní věci a nejsi jen takzvaný „přezpívávač“ někoho cizího, to je důležitý aspekt. Myslím si, že ti, kteří autorskou muziku netvoří, tak jsou tak na půli cesty. To, že můžu zpívat vlastní věci a stojím na pódiu s kapelou, to je obrovský zážitek. Jednoznačně. Několikrát jsem dostal nabídky do krásných a velkých muzikálů v Praze, které jsem musel, i když by mě to zajímalo, s díky odmítnout, protože jsem už měl naplánované koncerty a nedalo se to skloubit se zkoušením během prázdnin v divadle. Hrál jsem Hamleta, to mě velmi bavilo, bylo to super, ale do dalších takových projektů jsem už nešel právě z důvodu koncertování a vánočního turné. Pořád si říkám, že ti umělci, kteří tohle dělají, by nejraději stáli s vlastní kapelou, skládali vlastní písničky, jezdili po vlastní ose, zkrátka stáli na vlastních nohou místo toho, aby v týdnu hráli každý den jinou roli… Nikdy neříkám nikdy. Divadlo mně učarovalo, a tak trochu i chybí. A třeba někdy navštívím divadelní prkna v Ostravě. Vnímám, jakou krásnou cestou se ubírá muzikál právě tady.

A bez čeho bych se obešel? Určitě bez dlouhého cestování, ročně najezdím těch devadesát tisíc kilometrů. I když mě řízení baví a spoustu věcí jsem vymyslel a spoustu textů napsal na cestách, tak kdyby to šlo jinak, byl bych pro. Hudba je pro mě lék a vlastně i moje osobní terapie. Baví mě zabývat se kapelou, koncerty, vymýšlením projektů a v podstatě i managementem. Zjistil jsem, že když ty hlavní věci jdou přese mě, tak je to ta nejrychlejší cesta, jak kapelu někam posouvat, motivovat, nakopávat a docílit tak nejlepších výsledků. Uvidím, jak dlouho mi vydrží ta energie, kterou teď mám. Prostě mě to neskutečně baví a jsem pokorně rád, že máme pro koho hrát.

Odkaz na přehled nadcházejících koncertů Petra Bendeho