Lustr z pouličního osvětlení, zalomený bicykl i strom z ropy. Krištof Kintera na Slezské baví a varuje  

Jak nejlépe opřít jízdní kolo o roh činžovního domu? Jde to těžko, přední kolo bicyklu se všelijak vytáčí a někdy se velocipéd rovnou sveze k zemi. Sochař Krištof Kintera našel snadné řešení. Štangli bicyklu prostě pravoúhle zalomil a svařil. Co na tom, že na takovém kole už se nedá jezdit, důležité je, že ho lze skvěle opřít na nejbližším rohu. Takoví jsme někdy všichni, a v Ostravě obzvláště. Napřed něco zrobime, a pak teprve přemýšlíme, zda jsme vlastně nezrobili kajjaku pitominu.

Cyklistické sousoší ve Slezskoostravské galerii. (Foto: Ivan Mottýl)

Výjimečnou Kinterovu výstavu z roku 2012 v Městské knihovně v Praze si možná pamatují i mnozí Ostraváci. Alespoň z televize tehdy určitě uslyšeli o soše s názvem Revoluce, která mlátila hlavou o stěnu s takovou vervou, že v galerii padala omítka a kustodi odmítali v tak hlučném prostředí pracovat. Tahle mediálně vděčná postavička sice bavila televizní národ, zároveň to ale byla i smutná alegorie o revolučních změnách. Hlavou se prostě zeď nedá prorazit, proto jsou komunisti druhou nejoblíbenější stranou i 28 let od sametové revoluce (dle aktuálního volebního modelu agentury STEM).

Z výstavy Krištofa Kintery. (Foto: Ivan Mottýl)

Kdo se na Kinterovu pražskou výstavu v roce 2012 nedostal, nemusí litovat. Chlapečka mlátícího hlavou o zeď sice sochař do Ostravy nepřivezl, řadu dalších objektů z tehdejší vynikající kolekce ale nyní vystavuje ve Slezskoostravské galerii. Například obrovský lustr Mé světlo je tvé světlo, osmiramenné monstrum opatřené typizovanými svítilnami pouličního osvětlení. Už v Praze jsem u tohoto objektu myslel na poemu Edison básníka Vítězslava Nezvala, sochař totiž obdobně jako spisovatel sklání poctu elektrickému světlu v nočních ulicích. A zároveň oba teskní po mosazných svícnech, které nám elektřina sebrala.

Z výstavy Krištofa Kintery. (Foto: Ivan Mottýl)

„Už se vznáší světla mezi listím stromů (…) / už se blíží doba světlých promenád,“ jásal Vítězslav Nezval nad pouličním osvětlením, jedním dechem ale varoval před stíny, které tahle nová éra ještě protáhne. Víc nočního světla znamená i větší zločinnost, prostituci, pijáctví a bídu s tím vším spojenou. „Naslouchal jsem mlčky odbíjení s věží / pozoruje stíny v dálce na nábřeží.“ A podobné jsou i trojrozměrné básně Krištofa Kintery. Na první dobrou až třeskutě zábavné, vzápětí ovšem návštěvníka výstavy zavalí hafo hodně závažných otázek.

V Ostravě se lustr nepodařilo postavit na podlahu galerie tak jako ve slovutném výstavním prostoru Městské knihovny v Praze. Radniční stropy na Slezské jsou příliš nízké, spíše takové bezručovské štoly v uhelné šachtě, takže mistr musel objekt povalit na bok. Paradoxně se tak ještě více přiblížil k poetice Nezvalova Edisona. „Už zase míti stesk a nachýlenou hlavu,“ vybaví se u nachýleného lustru.

Z ostravské výstavy Krištofa Kintery. (Foto: Ivan Mottýl)

Kintera v galerii představuje výběr z díla, které vznikalo od roku 2005, z tohoto roku pochází variabilní instalace Více práce, méně sportu. Rekapitulace je přitom i vynikající přípravkou pro velkou Kinterovu podzimní výstavu v pražském Rudolfinu, která začne 6. září a umělec na ní mimo jiné vystaví rozměrnou instalaci Postnaturalia, bylinný porost z měděných elektronických odpadů. „Pořád žijeme v době měděné,“ zjistil Kintera, když začal kabely svlékat z bužírky a uvědomil si, jak je po současnost tento kov fatální surovinou, bez něhož by neproudila elektrická energie ani informace.

Menhiry Krištofa Kintery. (Foto: Ivan Mottýl)

V Městské knihovně v Praze budil velkou pozornost i Kinterův objekt Pomník Tisíce a jedné noci, snový menhir z mnoha vrstev polštářů a polštářků. V galerii na Slezské pak umělec vztyčil i další menhir, z knih a betonu. Tyhle sloupy bývají vysvětlovány jako parodické komentáře známého Nekonečného sloupu z dílny Constantina Brancusiho, tedy klasika moderního sochařství. Kintera cituje především své sny, respektive osobní přemítání o stavu společnosti. Právě před spaním a s chytrou knihou na polštáři si člověk jasně uvědomuje, jak je vše pomíjivé, ale také je to chvíle nejintenzivnějších nutkání, jak svět měnit k lepšímu.

Strom vyrůstající z kanystru. (Foto: Ivan Mottýl)

A někdy už to ani moc nejde. Strom rostoucí v kanystru s ropou je nejčernějším dílem výstavy, byť i tady trvá prvotní potřeba usmát se absurdnosti celého objektu. Záhy si však návštěvník uvědomuje, že tady už je naděje pod limitem. Anebo nikoliv? Sražená a stále svítící pouliční lampa v téže místnosti naznačuje, že letos čtyřiačtyřicetiletý Krištof Kintera to možná až tak černě nevidí.

Z výstavy Krištofa Kintery. (Foto: Ivan Mottýl)

Výstavu na Slezskou Ostravu přivezl kurátor Jiří Švestka a prozradil, že objekt se stromem a kanystrem s názvem Černá vlajka chce toho času zakoupit kanadská národní galerie. Tenhle sochařův ekologický škleb totiž o stavu planety mluví mnohem srozumitelněji než ministři životního prostředí na nějakém světovém ekologickém kongresu.

*

Krištof Kintera: Something Small Is Getting Big. Slezskoostravská galerie (radnice na Slezské). Výstava bude otevřena do 3. září, v červnu pouze v pracovní dny a během prázdnin také o sobotách a nedělích vždy od 10 do 16 hodin.