Bílé divadlo slaví 35. narozeniny a jeho zakladatelé bratři Jičínští tvrdí: Do klasických divadel nechodíme

Jak vlastně vzniklo Bílé divadlo?

Luděk Jičínský: Já jsem začal po návratu z vojenské základní služby. Vrátil jsem se do Ostravy a hledal jsem nějaké amatérské divadlo. A našel jsem tehdy v Ostravě – Porubě Divadlo Aureko. V Aureku jsem byl tři roky, tam jsem poznal Honzu Číhala. Oddělili jsme se od Aureka a začali jsme připravovat naši první společnou inscenaci, Hráz věčnosti Bohumila Hrabala.

Petr Jičínský: Já jsem zpočátku chodil do Aureka fotit ty vaše krásné baby. Když se odtrhli s Číhalem od Aureka, neměli třetího do party na Hrabala a požádali mě, ať jdu dělat Bondyho. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem se nechal přemluvit.

Hráz věčnosti tedy byla vaši společnou první prací s Honzou Číhalem?

Luděk Jičínský: Přesně tak.

Při zhlédnutí kterékoliv inscenace Bílého divadla jsem si myslel, že text, případně scénář, je záležitostí Jana Číhala a vy dva, jak vás znám, že můžete hlavně za to, jak to celé výtvarně vypadá. Mýlím se?

Luděk Jičínský: Do jisté míry byl, co se týká dramaturgie, rozhodujícím elementem vždy Honza Číhal. On vždy přicházel s prvotními nápady, a tak je tomu dodnes. Na nás pak zbylo vymyslet výtvarno, tedy aby to nějak vypadalo.

Petr Jičínský: Většinou ale šlo o kolektivní dílo. Seděli jsme nad tím všichni tři, dávali na stůl myšlenky, prostě společná práce a kolektivní tvorba.

To sice zní dobře, ale já vím, proč si dnes povídám s vámi dvěma bez vašeho principála. Jak Jana Číhala známe, těžko ho někdo přesvědčí k něčemu, když to není přímo jeho nápad. Číhal a kolektivní práce, to mi moc dohromady nejde. Honza je originál, má svoji hlavu. Jak ty vaše společné tvůrčí procesy vypadaly?

Petr Jičínský: To je jinak! Základ byl v tom přesvědčit Honzu, že je to z jeho hlavy!

Luděk Jičínský: Jinak by to nešlo. Museli jsme se sejít třikrát, čtyřikrát, až se mu naše myšlenka zalíbila natolik, že ji přijal za vlastní. Ale nesmíme zapomínat na našeho dramaturga, básníka Vláďu Machka, kterého Honza Číhal poznal na vojně a stali se z nich celoživotní přátelé a spolutvůrci.

Petr Jičínský: Ano, Vláďa byl u řady prvotních nápadů. Ale ještě k Honzovi: nám vůbec nevadilo, že si některé nápady Honza přivlastnil.

Luděk Jičínský: Ano, přišel a povídá: Takhle jsem to kluci vymyslel. Ale fungovalo to skvěle celých třicet pět let.

Jak je to s Bílým divadlem a dalšími členy? Přicházeli sami, nebo jste přiváděli své přátele a tak podobně?

Petr Jičínský: Rosťa Holman hrál v Aureku, ale líbilo se mu, co děláme. Zbyněk Popelka si přišel odpracovat svůj dluh.

Luděk Jičínský: Z žen jako první dvě přišly Iva Číhalová-Durčáková a Táňa Bartošová, protože jsme potřebovali představitelky ženských rolí. Tehdy to byl výsledek malého konkurzu. Postupně pak přicházeli i zájemci z publika. Vzpomínám si na jednu blonďatou tygřici odněkud z Ostravy-Poruby, ale na tu jsme neměli …

Petr Jičínský: Protože jsem tehdy zrovna měl nějakou přestávku a nechodil jsem … (smích).

Jan Číhal nedávno bojoval s těžkou nemocí a všichni jsme se báli, že to nepřežije. Boj se zhoubným nádorem vybojoval nakonec úspěšně. Mnozí říkají, že také díky motivaci pro život, kterou měl kvůli divadlu. Nicméně při těch tehdejších chmurných vyhlídkách jsme si říkali, co bude s Bílým divadlem, kdyby to nedejbože dopadlo špatně. Byl by to konec Bílého divadla?

Luděk Jičínský: My jsme v té době měli nasmlouvaná nějaká představení. Hráli jsme Kolotoč, v té inscenaci jsem převzal Honzovu roli já. S tím jsme objeli několik štací. Tenkrát to bylo těžké, řekli jsme si, že dohrajeme to, co musíme, a asi už pokračovat nebudeme.

Petr Jičínský: Jenže to nikdo neví. Ten rok, kdy Honza chyběl, byl tak plný a nabitý, že jsme vůbec nemysleli na to, co bude dál. Prostě jsme dělali, co jsme mohli, abychom dostáli závazkům, které Bílé divadlo mělo.

Luděk Jičínský: Začali jsme i uvažovat o tom, že bychom něco nového postavili sami. Chtěl jsem udělat představení na základě knížky Jana Weisse Tři sny Kristýny Bojarové. Honza pořád říkal, že to je strašná pakárna. Když jsem měl padesátiny, tak to kluci nastudovali a vůbec to nevypadalo špatně. Hrálo se to ale jen jednou na oslavě těch mých padesátých narozenin.

Petr Jičínský: Možná to ještě oprášíme…

Luděk Jičínský: Před časem to Honzovi připadalo jako pakárna, ale teď, pod vlivem věcí, které jsme udělali, Ionesca a podobně, už mu to možná jako pakárna připadat nebude.

Honzu Číhala potkávám například v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě dost často, téměř na všech premiérách. Vás oba dva ale v divadle nevidím, jak je rok dlouhý. Proč?

Petr Jičínský: Já jsem kulturní barbar. Do divadla jdu jednou za rok a stačí mi to. Nemám příliš potřebu sledovat, co se děje v divadlech kolem mne. Nečerpám z divadla téměř žádnou inspiraci. Raději čtu. A ještě jedna záležitost, nezanedbatelná: Honza má ty lístky téměř zadarmo…

Dobře, ale stejně to, o čem teď mluvíme má souvislost s otázkou, co znamená divadlo jako takové pro členy Bílého divadla? Pro jejich život …

Petr Jičínský: Bílé divadlo zaprvé není klasické. Jsme někde mezi performancí a pouličním divadlem, i když naše věci lze uvádět i ve vnitřních prostorách, převážně ale pracujeme na tvarech pro plenér. Klasické divadlo bych asi nikdy dělat nechtěl, neučil bych se monology a dialogy atd. V Bílém divadle vystupuji spíše sám za sebe. Prostě nemám zájem o klasické divadlo. I když občas se na něco podívám. Možná až budu v důchodu, ale teď prostě nemám čas.

Luděk Jičínský: Já mám kultury dost už jen proto, že jsem celý den ve svém knihkupectví. Za druhé, jezdíme s Bílým divadlem po různých přehlídkách a festivalech, a tam vidím, co se v divadle děje. A také nemám moc času. Koupili jsme s ženou chalupu na venkově. Z města už jsem dost poničený. Když můžu, vypadnu z města do přírody a do hor.

Objeli jste s Bílým divadlem kus světa. Kde všude jste hráli?

Luděk Jičínský: Všechno souvisí s tím, že jsme de facto pouliční divadlo. Inscenace Lyžařů nás vytáhla do celé Evropy, na řadu světových festivalů. Hráli jsme kromě Španělska snad ve všech evropských zemích. Na těch festivalech jsme se setkali se světovou špičkou v žánru pouličního divadla. Většinu těch souborů naše domácí publikum vůbec nemělo šanci poznat. A ta setkání s absolutní světovou špičkou v žánru nás samozřejmě tak trochu rozmazlila. Ne všechno dokážeme dnes ocenit. Tedy ne doslova, každý pokus je samozřejmě dobrý už jen proto, že je.

Máte něco nového na repertoáru?

Petr Jičínský: Jednu záležitost vymyslel náš člen Jirka Sekáč, druhou věc vymyslel Jan Číhal, a tak budeme mít k Bezručovu výročí zrovna dvě věci. Tu Honzovu verzi uvidíme teď v průběhu oslav pětatřicátin Bílého divadla, druhý Bezruč, větší, bude na podzim. A ještě nás čeká na začátku září malý festiválek v pražském Břevnovském kláštěře. Tam uvedeme Kolotoč, Lyžaře,  Poslední večeři a ještě pár menších věcí.

Program oslav 35. narozenin Bílého divadla na Jiráskově náměstí v Moravské Ostravě

Středa 21. 6. v 16:30: Setkání u kolotoče. Z toho obrazu už nikdy neodejdu.
Čtvrtek 22. 6. v 16:30: Setkání u kolotoče. Já, Já, toho od Beskydu věštec. Setkání u lokomotivy.
Středa 28. 6. v 16:30: Hrabalův běh na 103 m. Setkání u kohouta.
Čtvrtek 29. 6. v 16:30: Setkání v domě mé matky. Fragmenty z představení. Setkání u poslední večeře.
Celý program je doprovázen živou hudbou. Občerstvení zajištěno. V případě deště se představení přesouvá do Trojhalí na Karolině.