Na konzervatoř mě nevzali pro nevyhovující mluvu a vzhled aneb Bára Hrzánová v Opavě uzemnila publikum

Miloš Horanský nastudoval Máj Karla Hynka Máchy s Bárou Hrzánovou před čtrnácti lety. Mimořádně osobitý přístup režiséra k předloze a ještě více originální přednes Hrzánové dovedly představení od premiéry v pražské Viole až téměř ke dvěma stovkám repríz po celé zemi. A všude je dodnes vyprodáno.

Úvod začínající slovy Čechové jsou národ dobrý zazní po příchodu postavy v černém plášti a klobouku s širokou krempou z reproduktoru. Po posledních slovech sboru se postava v šerém prostoru otáčí tváří k publiku, Barbora Hrzánová smeká klobouk a začíná recitovat slavnou sloku: Byl pozdní večer, první máj, večerní máj byl lásky čas.

Herečka s velkou pečlivostí pracuje s rýmem, jediná hláska nepřijde vniveč. Hrzánové přednes je fascinující. Zpočátku zdánlivě odtažitý a soustředěný na melodickou a rytmickou linku lyricko-epického Máchova zpěvu, postupně stále více přirozený s narůstajícím podílem osobního vkladu herečky. A nechybí nic, co Báru Hrzánovou zdobí a co ji činí v českém divadelním kontextu jednou z nejoriginálnějších tvůrčích osobností.

Horanského režie je plná překvapivých prvků. Nechybí ani úcta k předloze, ani destrukce tradičního přístupu k uměleckému přednesu a způsobu, jakým je Máchův Máj vykládán a přednášen. Dvě intermezza, která Karel Hynek Mácha do díla vepsal jako obrazy půlnočního popraviště při přípravě popravy Viléma a následující nářek Vilémových druhů, Horanský ladí do groteskní polohy a Hrzánová ji ještě umocňuje hereckým projevem plným nadhledu a humoru. Mnohým se tento přístup může zdát neuctivým, ale je to právě naopak: v této části představení naplno zazní obdiv k Máchovu komediantství, k jeho lásce k divadlu.

Byť jde o romantiku s velmi temnými obrazy, mnohokrát se v průběhu představení ozývá smích a pobavení z hlediště – herečka nejen že recituje, ale hraje celým tělem a využívá možností humorného odlehčení jako rytmizujícího prvku, který navíc v kontextu celku zdůrazňuje krásu romantických obrazů v textu obsažených.

Bára Hrzánová při děkovačce. (Foto: L. Vrchovský)

Beseda po představení pak již byla naplněna humorem doslova vrchovatě. Na začátku, než Barbora Hrzánová přišla aspoň trochu odpočatá po vyčerpávajícím výkonu, hovořil profesor Horanský o českém národu. Jeho kritika obsažená ve slovech „nejsme už ten husovský národ, jsme zbabělí“, byla také malou sondou do historie jak společensko-politické, tak umělecké. Po příchodu herečky se však téma rychle posunulo k úsměvnějším věcem.

Když se jedna z divaček zeptala, jak se celá věc za léta reprízování posunuje, Hrzánová odpověděla: „Jak člověk stárne, tak se všechno tak nějak prohlubuje. Ale ta hrůza je pořád stejná. Do mé duše nechtějte nahlédnout, to byste vrátili lístky. Vždycky se modlím, abych něco nezapomněla. Pak se to stane, a já v rychlé modlitbě volám anděly, kterí vždy něco pošlou. Ale jednou to přijde: Vlezu na jeviště, neřeknu nic a uteču. Už se to blíží. Dám si rychle dvojku červeného, hupnu do taxíka, a než lidi přijdou na to, že to není umělecký záměr, budu pryč.“

Došlo i na vzpomínky na začátky umělecké dráhy: „Když jsem v patnácti letech podala přihlášku na konzervatoř, nepřijali mne pro nevyhovující mluvu a vzhled. A prý bych měla jít na plastiku… Když mne pak nakonec přijali na DAMU, tak jsem zase vůbec nechtěla recitovat. Na to je Táborský, já nemusím, hájila jsem se. Proto jsem nedělala divadlo poezie. No a vidíte – odmítaného největší krajíc. Teď mám Máj.“

Zaplněný sál při besedě. (Foto: L. Vrchovský)

Když pak profesor Horanský odpovídal na otázku Báry Hrzánové, jak ho to vůbec napadlo, že původně padala slova o Borisi Rösnerovi, odpověděl: „Ano, Boris Rösner by byl velebný, ale já viděl spíše šaška a blázna…“, tak mu Hrzánová skočila do řeči slovy: „Tak tím se všechno vysvětluje.“

Došlo i na otázky na adresu Karla Hynka Máchy: „Víte, on ženám rozuměl a měl je rád. Jednou rukou je fackoval a druhou hladil,“ odpovídal Horanský na otázku z hlediště, načež Hrzánová reagovala slovy: „No jo, to je ten mužský přístup. Tak si to holky přeberte.“

Závěrečný večer festivalu Pocta Miloši Horanskému byl důstojnou tečkou za týdnem oslavujícím práci dlouholetého profesora DAMU a režiséra divadla Viola. Na otázku, zdali první ročník bude mít pokračování, odpovídá organizátor Vladimír Peringer: „Uvažujeme o tom. Možná se podaří z produkce Violy vybrat pár představení, která za rok zase v KUPE představíme.“ Takovou myšlenku podporuje i Miloš Horanský: „Pracuji sice na pořadu z české lidové poezie a folklóru s Taťánou Vilhelmovou a Vojtěchem Dykem, ale když to nestihneme, Viola je živá a má co nabídnout. I kdyby to tentokrát mělo být beze mne.“