Ostrava Photo, den druhý. Libuše Jarcovjáková vystavila kresby z blázince a Fiducia ostravskou fotopropagandu

Zatažené žaluzie, špinavé výkladní skříně a za nimi jen velké prázdno, to už je ve vylidňujícím se centru Ostravy natolik obvyklý obrázek, že ho přestáváme vnímat. „Tam už nejsou punčochy? Kdy to zkrachovalo, vždyť jsem tam nedávno nakupovala,“ podivovala se v pátek odpoledne ostravská zpěvačka, hudební skladatelka a básnířka Yvetta Ellerová u domu číslo 36 v Tyršově ulici, kde doposud sídlila prodejna s punčochami, ponožkami a trenkami. Punčochář to zabalil, krámek se teď ale na čtrnáct dnů proměnil ve fotografickou galerii, v níž vystavuje svoji intimní sérii fotograf Adam Kencki.

Adam Kencki, z výstavy v Tyršově 36.

„Adamovy fotografie mají zvuk jak piano Toma Waitse na desce, jejíž název jsem si pro výstavu vymyslel,“ říká kurátor výstavy Lukáš Bártl, proč dal vystavené sérii název No Visitors After Midnight. Je to pocta intimitě, poklidu a pohodě za zavřenými dveřmi bytu. Třeba zátiší s laskonkou na bulharském keramickém talířku obsahuje tolik domácí důvěrnosti, že má jeden chuť co nejrychleji zmizet z galerie, koupit si zákusek a zalenošit v kuchyni či obýváku.

V pořadí druhé bienále Ostrava Photo 2017 začalo třemi čtvrtečními a třemi pátečními výstavami. Do středy se do dalších opuštěných krámů i známých galerií nastěhuje celkem 17 výstav, které budou veřejnosti přístupné až do konce června. Již zmiňovaný Adam Kencki v pátek nabídl i komentovanou prohlídku, vrcholem druhého festivalového dne však byla emoční beseda s Libuší Jarcovjákovou v bývalé prodejně kožených výrobků Galex v Nádražní třídě. O této umělkyni se říká, že je českou Nan Goldinovou. Pardon, Jarcovjáková je lepší, protože její „fotodeník“ odráží od počátku sedmdesátých let i marasmus komunismu, kterému se Goldinová vyhnula.

Deník Libuše Jarcovjákové z léčebny. (Foto: Ivan Mottýl)

Jarcovjáková v bývalém Galexu vystavuje několik snímků z nedávno vydané knihy Černé roky, což je průřez jejím ohromujícím dílem z let 1971 až 1987, vybíralo se celkem z 20 tisíc (!) negativů. „A možná dojde i na druhý díl,“ slíbila v pátek, neboť od roku 1987 intenzivně fotografuje až dodnes. Černé roky jsou odzbrojující zpovědí, vždyť kniha začíná snímkem, kterým na průmyslovce zachytila svého chlapce i sebe po první souloži. „Už nejsem panna. On fotil mě. Já jeho. Hodně jsme se smáli. Potom zazněla dělostřelba. Na počest Říjnové revoluce,“ poznačila si tehdy Jarcovjáková do deníku.

Fotografka překvapila, že na festival přivezla i kresby. Ty před několika lety vznikly v psychiatrické léčebně, do níž se dostala s těžkou depresí. „Abych je vystavila, k tomu mě přiměl kurátor Lukáš Bártl. Dodal mi odvahu, takže coby fotografka jsem přijela do Ostravy s kresbami,“ s nadhledem vyprávěla během besedy. Z depresí se jí naštěstí podařilo vyléčit, což není obvyklé. „To, co se nazývá art-terapií, je velmi smysluplné,“ chválila maminku (výtvarnici), která jí do blázince donesla skicák a pastelky. „Strašně mi to pomohlo a uvolnilo.“

Libuše Jarcovjáková a Zbyněk Janáček (uprostřed). (Foto: Ivan Mottýl)

Umělkyně vyprávěla i o proslulém T – klubu na Jungmannově náměstí v Praze, kde se mezi queer komunitou cítila i za komunismu mimořádně svobodně. Ve vybydleném krámu na Nádražní se rozvinul i krásný dialog s diváky, při němž Jarcovjáková prokázala, že její pověstné průlomy do nejrůznějších komunit jsou naprosto přirozené. I ve sluncem prohřátém prostoru, v němž bylo téměř nedýchatelno, se rozvazovaly jazyky a vylévaly se duše. „Nemám problém proniknout do jakékoliv komunity, horší je to s návratem zpět,“ přiznala Jarcovjáková, mimo jiné autorka výjimečných sérií z romských rodin a kolonií.

Krejčí Sláma v Dlouhé 6. (Foto: Iren Stehli)

Mimořádnou citlivost v sobě skrývá i cyklus fotografky Iren Stehli v opuštěném obchodě v Dlouhé ulici č. 6. Ten má název Krejčí Sláma, což je dokument z let 1976 až 1981 z bytu jednoho pražského krejčího (salon, byt, kuchyň i ložnice v jediném pokoji). Nezlomný živnostník Sláma, který soukromničil i za komunismu, což byl v Česku zcela výjimečný jev, je vykreslen stejně citlivým perem (objektivem), jakým vládl Bohumil Hrabal. Včetně pábitelských lokálů, do nich krejčí chodíval na pivko.

„Ráda bych připomněla téma letošního festivalu: Jinýma očima mezi jistotou a nejistotou,“ podotkla v průběhu pátečního večera strůjkyně celého projektu fotografka Dita Pepe. To bylo kolem sedmé večer ve Fotografické galerii Fiducia. Pepe rozvíjela, že průmyslové město, do něhož se lidé za komunismu stěhovali za životními jistotami (byť nejistými, pokud se jedinec postavil vládnoucí ideologii), dnes prožívá nejistotu a hledá novou a lepší tvář. Už to ale trvá skoro třicet let od pádu totality.

Ostrava komunistická ve Fiducii. (Foto: Ivan Mottýl)

Fotograf Ondřej Durczak tohle pohrávání si s jistotami a nejistotami skvěle ztvárnil v nevídaném konceptu s názvem Fotografické publikace o Ostravsku po roce 1945. Durczakovi se podařilo shromáždit několik desítek obrazových knih, které Ostravu vykreslily v zářivých barvách socialismu. Umělec tahle díla sestavil do působivé instalace, z níž sice mrazí, ale někde z jejího srdce stále zní vábení starých časů. Tedy starých jistot, které už ovšem někteří politikové přetavují na sliby o nových jistotách. Varovný prst Ondřeje Durczaka, fikaně zmáčknutý spouští dávných prorežimních fotografů, tedy není radno přehlížet.

Kompletní program druhého bienále Ostrava Photo ZDE.