Roztančená Ostrava očima účastnic semináře kritického psaní aneb Move Fest 2017

Seminář proběhl pod záštitou portálu tanecniaktuality.cz, přičemž jedním z jeho výstupů je právě tento text. Jeho autorkami jsou posluchačky semináře Tereza Bernardová a Klára Huvarová.

Středa: Sólo aneb umění jednoho muže

První festivalový večer se divákům představil úspěšný český mim Radim Vizváry. Se svou paletou stylů mimického divadla obsažených v jedinečné inscenaci Sólo dokázal vykouzlit úsměv, pobavit, napnout, překvapit i dojmout. To vše v pouhých 80 minutách, sám na jevišti.

Sólo, orámované francouzským chansonem, tvoří systematicky poskládané úryvky nonverbálního divadla tak, aby se před námi odvíjel zjednodušený přehled vývoje pantomimy od Marcela Marceaua až po současnou němohru. Radim Vizváry divákům zpočátku předvádí nonverbální klasiku, grotesku, lyrickou pantomimu plnou konkrétních představ, až postupně dospěje do světa contemporary mime, ve kterém už si každý pozorovatel může jeho pohyby vyložit po svém.

Radim Vizváry v představení Sólo. (Foto: Petr Kiška)

Jediný herec, zároveň sám sobě režisér, ve svém Sólu ztvárňuje v deseti úryvcích hned několik rolí a všechny doprovází naprosto čistými, propracovanými pohyby, procítěností a v ani jednom okamžiku neztrácí kontrolu nad svým tělem. Je třeba říct, že Vizváry za tuto cestu pantomimickým uměním nezískal Cenu Thálie nadarmo. Struktura inscenace je dynamická, hudbu střídá hluboké ticho a smích, divák po celou dobu performance nemůže z Vizváryho spustit zrak a stává se z něj fascinovaný pozorovatel umění jednoho muže.

Čtvrtek: Král minimalismu a preciznosti

Na výkon jediného performera se soustředil i další představený titul. Etienne Manceau z francouzské skupiny Sacékripa v Ostravě vystoupil s více než pětistou reprízou inscenace VU. Pravdou ale je, že tak, jak VU vidělo ostravské publikum, ho už nikdo znovu nespatří. Každé představení je totiž neopakovatelným originálem, a to hlavně díky hercově spolupráci s publikem a schopnosti improvizovat.

Manceau v roli obsedantního perfekcionisty působí naprosto klidně, jakoby neexistovala situace, která by ho dokázala vyvést z míry. Jeho minimalistické pohyby vás nechají až do samotného konce v očekávání toho, co bude následovat, a o momenty překvapení tak není nouze. Inscenace obsahuje řadu stálých, precizně provedených triků, ale třešinkou na dortu jsou zjevně nepřipravené části díla, které odzbrojovaly svou přirozeností a vtipem.

Z představení VU. (Foto: Petr Kiška)

Divák vlastně po celou dobu VU pozoruje, jak se Manceau usilovně snaží připravit a vychutnat si šálek dobrého čaje. Během tohoto procesu herec naprosto jedinečným způsobem manipuluje s objekty každodenního života, potkává se tak se svou vlastní posedlostí a zároveň si zahrává s trpělivostí diváka. Hudba by v tomto případě působila spíše jako nadbytečný element, protože ač Manceau nevyslovil ani hlásku, jeho fyzický projev mluvil za vše.

Pátek: Dvě ženy na lanech

V rámci třetího dne se po dvou interpretech mužských představily dvě zástupkyně něžného pohlaví. Akrobatky a dlouholeté kamarádky Katka Klusáková a Pavla Rožníčková z Cirkusu TeTy, přivezly na festival inscenaci Husí krky režírovanou, festivalovým divákům již známým, Radimem Vizvárym. Hluboko v jádru dílo ukrývá osobní příběhy obou žen a performance tak symbolizuje čistě „holčičí záležitost“ inspirovanou ženskou zvědavostí.

Scénu tvoří dvě svěšená lana a double cloud (lano zavěšené nad zemí tak, že připomíná houpačku) a zbylý prostor zaplňuje sedm bílých bust, které dělají interpretkám společnost. Každá má trochu jiný tvar, čímž ukazují na odlišnost a jedinečnost každého z nás.

Z představení Husí krky. (Foto: Petr Kiška)

V Husích krcích se střídají menší konflikty s usmiřováním a vzájemným respektem. Děj se rozehrává na zemi, s rozvinutým motivem se poté ženy přesunují na lana, kde zapojují vzdušnou párovou akrobacii, a tím spojují umění pohybového divadla a nového cirkusu. Ve vzduchu kombinují pózy i dynamické prvky, v jednu chvíli se dokonce na lanech objeví obuté v lodičkách.

Husí krky mají na diváka působit humorně, hlavním komickým prvkem inscenace je často nesrozumitelné „huhlání“, kterým se interpretky dorozumívají. „Husinec“ je protkán citoslovci a vzdychy, kterými TeTy baví publikum a občas přiznávají náročnost prováděných prvků.

Rukopis Radima Vizváryho a odkaz na jeho středeční představení se zrcadlí ve „vogue“ výstupu, při kterém TeTy proměnily jeviště v molo a předváděly módní doplňky vytvořené pouze z akrobatických lan, což perfektně zapadlo do tématu festivalu. Duo Katky a Pavly se pěkně doplňuje což se v jejich vystupování odráží.

Sobota: Nový život ve starých budovách

Následující večer zasvěcený pohybu a architektonickým památkám měl dvě části. Site specific projekt v Grossmannově vile a premiéru tanečně-hudebního filmu Ostravica Textilia: Luxury Memories odehrávající se tamtéž.

Při zahájení programu se publiku sedícímu na zahradě vily naskytl pohled na performery, kteří v oknech všech pater budovy vytvářeli pohybové sekvence a zpívali jednoduchou opakující se melodii. Tři postavy průvodců, kterými byly tvůrci události Jana Ryšlavá, Anna Jirmanová a Jiří Hajdyla, se pohybovaly mezi diváky a předaly nám instrukce, podle kterých jsme utvořili tři skupiny. Ty se střídaly v prohlídce jednotlivých částí domu, kde nás čekaly výstupy inspirované projevem průvodců historických památek a minulostí domu. Herci a tanečníci tak díky výraznému líčení na bílých tvářích působili jako duchové vily.

Taneční divadlo oživilo Grossmannovu vilu. (Foto: Petr Kiška)

Poté následovala premiéra filmu, jehož choreografii a ideu vytvořila Jana Ryšlavá ve spolupráci s Radimem Vaňousem, který se na filmu podílel jako kameraman a režisér. Snímek zobrazuje interiéry zchátralého secesního obchodního domu Ostravica Textilia a důraz je tudíž kladen především na prostředí budovy, což dává vyniknout i půdorysným obrazcům sborových choreografií dívek a sólového páru. Film prezentuje neutěšenost a opuštěnost prostor znovu ožívajících pod jazzovými kroky tanečníků.

Z projekce filmu Luxury Memories. (Foto: Petr Kiška)

Večer tak byl rámován ucelenou dramaturgickou koncepcí, skrze kterou byla divákům zprostředkována atmosféra starých zapomenutých budov Ostravy prostřednictvím kvalitního uměleckého výrazu.

Neděle: Intimní rozhovor

Jak již bylo zmíněno, spolupracuje Move Fest s tuzemským festivalem Tanec Praha. Díky této spolupráci došlo v Ostravě k prvnímu uvedení inscenace O Crivo v České republice, kam dvojice brazilských tanečníků na pozvání Tance Praha zavítala. Z původního sólového výstupu Daniela Calveta se v roce 2015 stal velmi intimní duet s režisérem João Paulem Grossem inspirovaný chudou brazilskou oblastí Sertão. Z programu se dozvídáme, že představení čerpá ze sbírky povídek The First Stories, ale sám divák tento kontext nemůže pochopit, protože zpracování příběhů z jejich pohybu nebylo vůbec znát.

Z taneční inscenace O Crivo. (Foto: Petr Kiška)

Pohybový materiál tanečníků byl naprosto ojedinělý, ale jen velmi těžce čitelný. Muži na jevišti působili jako jedno tělo, vytvořili si svůj vlastní svět a celé představení bylo procítěné, ale vše se odehrávalo pouze mezi tanečníky a publikum si chvílemi mohlo v sále připadat trochu navíc. O Crivo je z velké části založeno na kontaktní improvizaci a v choreografii se často objevuje intenzivní objímání, které odkazuje na vzájemnou závislost.

Calvet a Gross svými pohyby připomínali hmyz – končetinami navozovali dojem mušího šustění a otírání si nožek jedné o druhou. Jejich pohyb byl rozvážný, pomalý a plynulý. Kouzlo okamžiku dokresloval výborný světelný design a scéna, nad kterou se celou dobu vznášel rozvířený červený prach. V představení ale nepřišla očekávaná gradace, v jednu chvíli muži do pohybu zapojili švih, ale opravdový vrchol v díle chyběl. Na publikum působilo spíše audiovizuální zpracování performance, více rozdílných, na pohled atraktivních obrazů než jednolitá linka.

Pondělí: Obrazy ze života Coco Chanel

Posledním představením Move Festu, příhodně završujícím téma „Tanec a móda“, se stala inscenace Coco Chanel, uvedená v Divadle loutek Ostrava. Dílo vzniklo spoluprací nizozemské Ulrike Quade Company s norskou Jo Strømgren Kompani a jeho cílem nebylo představit život návrhářky s chronologickou posloupností, nýbrž pouze jeho útržky prezentující podstatu a filozofii Coco Chanel. Kromě nepravidelné a fragmentární narativní struktury bylo představení poutavé svými netradičními výrazovými prostředky.

Z představení Coco Chanel. (Foto: Petr Kiška)

Trojice černě oblečených herců manipulovala loutkami ozvláštněnými prvky ze světa módy. Jedna z loutek tak měla místo nohou ruce figuríny, které si během představení často razily svou vlastní cestu nezávisle na trupu. Hra s podstatou těl a do praxe převedené rčení „šaty dělají člověka“ se projevili také v netradiční loutce mající v rukávech hereččiny nohy a ve vytvoření jevištní postavy pouze pomocí klobouku a kabátu navlečeném na ruku. Dominantním prvkem scény byla plachta z jedné strany pošitá množstvím bílého oblečení, z jehož záhybů herci některé loutky vytahovali. Tanec byl jedním z mnoha principů vyprávějících příběh, ale pokud se zaměříme na samotnou práci mistrně ovládaných loutek, zjistíme, že vše, co dělají je tanečně stylizovaný pohyb a gesto.

Podobně komplexní oslavu tanečního a pohybového umění jakou je Move Fest bychom v Ostravě hledali jen stěží. Ředitelce festivalu Janě Ryšlavé a celému organizačnímu týmu z kulturního centra Cooltour se povedlo přivést do Ostravy ty nejkvalitnější inscenace nejen z České republiky, ale také z Francie, Brazílie, Nizozemska a Norska, které zastupovaly mnoho žánrů a možností práce s pohybem. Divákům byla prezentována pantomima, hra s předměty, nový cirkus, site specific s tanečním filmem, současný tanec a v neposlední řadě také divadlo loutkové, vše doplněné o workshopy a tematické večírky. Organizátoři tak doslova rozproudili centrum města a přinesli do něj festivalovou atmosféru plnou radosti z pohybu a divadla.