Muzejní noc v galeriích podeváté: Ovčáček, Mikudová i Manet aneb Ostrava je stará už 3000 let

19.00, Galerie PLATO, bývalý hypermarket Bauhaus. Údiv, nadšení a potlesk. V bývalém marketu pro kutily narážíme na skupinku ostravské technické inteligence, která je u vytržení z vystavených návrhů na rekonstrukci blízkých jatek, v nichž se jednou usídlí právě městská galerie PLATO. Chválí i vítězný návrh z kanceláře Petra Hájka s efektní Bílou věží, která má vyrůst nad bývalým masokombinátem. Tuhle skupinku ale hodně zajímá i samotná budova Bauhausu, v němž bude PLATO dočasně sídlit, než se jatka promění ve výstavní prostory. Budou to léta provizorií, ovšem se zářivým snem na obzoru.

V návštěvnické partičce jsou i stavaři. „Hůře už to ani nemohli udělat,“ podivují se u pokřivených stěn a oken bývalého Bauhausu. Tahle nákupní krabice je ostudou tuzemského stavitelství, ovšem zároveň i mezinárodní raritou. Nákupní centrum proměněné v kulturní instituci, to je políček konzumní době. Nadějí, že jen hromadění kapitálu a bezhlavá spotřeba nemusí být tím hlavním, za čím se žene tržní společnost. Ohromný prostor během muzejní noci naplňuje muzika DJ Strachkvase. Obrazy starých mistrů jsou vtipně promítány mezi fototapety, které tu zůstávají i s cenovkami jako památník bauhausovské éry. Dýdžej kombinuje elektronickou smršť s doteky klasiky. Všechno souvisí se vším.

Bauhaus: Promítání klasiky mezi fototapetami. (Foto: I. Mottýl)

19.40, Klub Atlantik. Na tuhle chvíli je v kavárně Atlantiku avizován „Maraton ve čtení ze slavných knih o Ostravě“. Moc takových knih není, takže jsme v napětí, co se tedy vlastně bude číst. Zřejmě nějaký Jan Balabán, možná Petr Hruška, ale doufáme, že nezazní třeba komunistická Poéma Ostrava básnířky Lydie Romanské z roku 1975. Obavy jsou zbytečné. V kavárně nikdo nic nepředčítá, jen se pije káva. Sliby chyby.

19.55, Galerie Jáma 10. Oáza klidu v Husových sadech. Potemnělá galerie, do níž se skoro bojíme vejít, abychom nenarušil posvátný klid místa. Chvíli dokonce přemítáme, že si obrazy Barbory Mikudové prohlídneme jen přes výlohu, pak přece vstoupíme. Rozměrná plátna i série menších obrazů plus instalace, to je diplomová práce absolventky katedry intermédií Fakulty umění Ostravské univerzity v ateliéru Jiřího Surůvky.

Instalace Báry Mikudové v Jámě 10. (Foto: I. Mottýl)

Mikudová upřela pozornost na jeden hroutící se ostravský tovární objekt, z něhož vynesla i nějakou tu fošnu a sestavila působivou instalaci. K té patří i obrazovka zasunutá do stavebního rumu, která vysílá až hororový snímek z útrob oné továrny. Malířka je okouzlena ošklivou krásou Ostravy, které ovšem kvapem ubývá, takže je to inspirace „za pět minut dvanáct“. Její pozornost obrácená k industriální podstatě Ostravy je cenná, neboť v pracích místních malířů převažují globální trendy. A typická balabánovská barevnost spojuje dílo mladé umělkyně se starými bardy. Tyhle obrazy by skvěle obstály i na legendárních výstavách, které na sklonku osmdesátých let pořádala skupina Přirození na ostravských haldách.

20.15, Kancelář pro umění, PLATO. V umělecké kanceláři na Českobratrské je čilý ruch. Drobotina na chodníku je zaujata výtvarnou dílnou a uvnitř už více než tři hodiny probíhá výstava 1267 – 2017 – 2767. Letopočet spojený s první písemnou zprávou o městě Ostravě tady symbolizuje nejstarší žijící ostravské výtvarné bardy. Osmdesátiletého Eduarda Halberštáta a čtyřiaosmdesátiletého Eduarda Ovčáčka, první se narodil v roce 1933 a druhý roku 1937. Datum 2017 pak v sobě skrývá pětici umělců narozených na sklonku osmdesátých let, převážně ovšem až v letech devadesátých.

Jakub Černý (1994), Petra Doležalová (1987), Kateřina Hlahůlková (1991), Barbora Mikudová (1992) a Lukáš Zálešák (1992) reagují na konkrétní a v PLATO vystavené Halberštátovo nebo Ovčáčkovo dílo. Z odstupu téměř šedesáti let. Petra Doležalová si třeba vybrala jeden z typických Ovčáčkových obrazů, na kterém si pohrává se svými autorskými runami. Dílo Staronové znaky nedávná absolventka ateliéru sochařství na ostravské Fakultě umění parafrázovala v prostorové větě. „V šesti objektech jdoucích za sebou v přesně určeném logickém prostředí,“ komentuje instalaci samotná autorka.

Z expozice v Kanceláři pro umění PLATO. (Foto: Ivan Mottýl)

Aktuální „klubová“ koncepce Kanceláře pro umění je mimořádná. Ředitel PLATO Marek Pokorný netouží po řádné výstavní činnosti, kterou ani tyto prostory v obytném domě neumožňují. Vsadil proto na permanentní koncept, který je inspirující i zábavný, vzdělávací a leckdy i záměrně absurdní. V kanclu to prostě frčí, tak jako při sjíždění Facebooku, tahle bytová galerie v něčem připomíná Saigon či Rubrum a podobné ostravské projekty, Kancelář pro umění ovšem disponuje mnohem osvícenějším kurátorským týmem. Na muzejní noci v kanceláři chválíme i edukativní stínohru, při které diváci soutěží, kdo dříve pozná, které slavné malířské dílo je zrovna ztvárňováno. „Snídaně v trávě,“ vykřikuje kdosi, kdo poznává, že teď jde o Édouarda Maneta.

20.40, Výstavní síň Sokolská 26. Pořadatelé slibují projekt Můj dům, můj hrad, který má být věnován Hansu Ulrichovi, tedy významnému ostravskému staviteli (např. kaple sv. Alžběty v Husově sadu) a poslednímu starostovi města v éře Rakousko-Uherska. Očekáváme mimořádné otevření jindy nepřístupných zákoutí téhle vily. Sklepů, půdy, prostě tajná dvířka v knihovně. Bohužel, nic takového se neděje, ve výstavním sále se potkáme jen s dětskou dílnou. Další slibotechna, ale možná jsme jen přišli příliš pozdě.

Vykopávky v ostravském NPÚ. (Foto: Ivan Mottýl)

21.00, Národní památkový ústav čili územní odborné pracoviště památkářů v ulici Odboje 1. Starší ročníky si pamatují, že v téhle budově u fifejdského špitálu sídlil Městský ústav národního zdraví. A ti ještě starší, že to byla ostravská centrála gestapa. A protože památkáři opatruji i archeologické nálezy z posledních let, zdejší muzejní noc představuje také unikátní předměty ze 13. století, tedy z éry, kdy bylo město poprvé zmíněno v písemných pramenech. Ba co více, archeologové na Masarykově náměstí vykopali i keramické střepy pocházející z 8. století, takže letos ctěné 750. výročí lze směle posunout, dávno už jsme totiž v Ostravě oslavili tisícovku.

Na výstavě nás ovšem památkáři šokují ještě více, některé keramické zlomky nalezené v centru Ostravy lze dokonce datovat do doby bronzové, vyrobeny tedy byly třeba kolem roku 1200, ovšem před naším letopočtem.

Ostrava je stará tři tisíce let, Ostravské muzejní noci je ale letos teprve devět. Daří se jí ale náramně, což v sídle památkářů potvrzuje Martin Strakoš, spoluzakladatel akce. „Pamatuji, jak na Ostravskou muzejní noc před devíti lety přišla skupinka asi deseti lidí. Napřed jsme si prohlédli Ostravské muzeum, no a pak jsme společně došli do Domu umění,“ pobaveně vzpomíná Strakoš. V tuhle sobotu večer si muzejní noc užívají tisíce a tisíce obyvatel Ostravy.