Skončil devátý ročník Dream Factory. Totální obklopení divadlem uzavřel originálně aktuální Spalovač mrtvol

K absolutním vrcholům patřily zejména groteskní kusy vysmívající se obecně lidské malosti: Tango macabre, Atomová kočička, Anti-gone: Blackout, Nora, Obchod na korze, Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny nebo právě Spalovač mrtvol, ve kterém Kopfrkigl neodchází nikam do tibetských výšin, ale splyne s anonymním davem.

Pražský Spalovač mrtvol zasadil svůj děj do novodobého chrámu smrti, obchodního komplexu. Že by to byla Nová Karolina? Každopádně všudypřítomný konzum umožnil rozehrát angažované divadlo, pro mnohé i nepřijatelné. Odlidštěné, panoptikální kulisy neměly daleko ani k prostředí Divadla Jiřího Myrona.

Mikuláškovou originální verzí klasického díla Ladislava Fukse se pomyslně uzavřel kruh nebo vlastně rám, ve kterém se letošní ročník pohyboval. Jeho hrany oficiálně tvořily tři hlavní linie – státnická, nebeská a genderově korektní, ve skutečnosti se ale publiku dostalo nečekaně více a spojení některých inscenací velice zdařile vytvářelo další, mnohdy i netušené souvislosti.

Z inscenace Olga-Horrory z hrádečku. (Foto: Lukáš Horký)

Třeba když diváci putovali od rozbořených sálů až k luxusním chrámům, anebo když v závěrečném dni byly vedle sebe k vidění hned tři kusy vycházející z velké klasické literatury: Obchod na korze, Obraz Doriana Graye a Spalovač mrtvol. Pokaždé v radikálně odlišné režijní koncepci a stejně tak za cenu jistého „omezení“ či zřetelného vybočení z hranic původní předlohy. Presto se zážitek z nich mohl spojit v jednolitý celek. Třeba tím, že se naplnily jisté sny a představy, vyhovující, nevyhovující, přijatelné i nepřijatelné a stejně tak vzdálené jako blízké, což vyniklo právě z unikátní možnosti konfrontovat divácký zážitek z naprosto rozdílného uchopení Spalovače mrtvol, z „árijsky čisté“ surrealistické koncepce Jana Mikuláška anebo z „židovsky realistické“ verze Jakuba Nvoty, který Spalovače inscenoval pro pořadatelské Divadlo Petra Bezruče.

Realismus ovládnul rovněž slovenského Doriana G., kde se klasický horor odehrával mezi dnešní uměleckou smetánkou. Z malíře se stal fotograf, z okouzlujícího mladíka skejťák a místo malby stárla fotografie umístěná na flešce. Divadlo v tomto směru nemusí znát hranice a výběr pro Dream Factory v režii jejího ředitele Tomáše Suchánka se stal mimořádně zajímavý a ještě více naléhavý.

Pravda, divák neznalý předlohy mohl být někdy ztracen, přesto se dočkal fenomenálních hereckých výkonů a odnášel si nezapomenutelné zážitky, ke kterým by se jinak dostával s mnohými obtížemi a rozhodně ne v místy až tak „smrtící“ dávce. Jednoduchým měřítkem se tak stávala i jistá míra únavy pramenící z celodenního trávení času v temných prostorách, únavy spolehlivě odhalující kusy měně zábavné a svým způsobem i nudící, přestože divadelními kritiky v době osamocené konzumace vysoce vyzdvihované.

Z inscenace Pomník. (Foto: Lukáš Horký)

Hrany dramaturgie Dream Factory určila hned první uvedená inscenace Pomník v podání polsko-českého souboru Wroclawski Teatr Lalek, který si vzal na paškál českou stalinskou minulost. Příběh zčásti inspirovaný tvorbou Mariusze Szczygiela (někdo může ještě pamatovat jeho Gottland právě v režii Jana Mikuláška pro Národní divadlo moravskoslezské) začal poloimprovizací herce, který před publikum vystoupil se zdánlivě obyčejnou věcí. V ruce drží jednoduchý rám od obrazu, prázdný rám. Když jej do svého „rámu“ chtěla lapit televizní kamera, herec jí pohotově vyhověl.

Rám se stal vítaným prostředníkem a klíčovou úlohu sehrál rovněž v Mikuláškově Spalovači mrtvol, kde je rovněž prázdný, symbolizující vitrínu s exponáty pohřební mouchy, a plně do sebe pohltí postavu zkázonosného a prostalinsky orientovaného Kopfrkingla.

Z inscenace Tango macabre. (Foto: Lukáš Horký)

Nejlepším rámem celé Dream Factory se však stala rozmanitost, různorodost, formální i obsahová, od divadla jednoho herce až po davové scény, od miniaturního divadla jednoho diváka (μSputnik) až po největší ostravskou scénu (Mikuláškův Spalovač) anebo třeba k experimentu, kdy divák sedí uprostřed scény a divadlo ovládne veškerý prostor kolem něj, obklopí jej tak skutečně ze všech stran jako rám (Tango macabre od Husy na provázku anebo Busking Un/limited).

Inscenace se ovšem staly nezapomenutelné nejen díky skvostným výkonům nebo objevným formálním řešením, tematicky naléhavým problémům, ale také díky unikátním prostorám, které již samy o sobě dávaly některým kusům kongeniální vyznění.

Z inscenace Nora s Terezou Dočkalovou. (Foto: Lukáš Horký)

Například umístění Ibsenovy Nory (Domeček pro panenky) do Divadla loutek nebo zasazení cyberpunkově industriální Anti-Gony do strašidelného železobetonového Sklípku. Před oceňovanou inscenací Olga (Horrory z hrádečku) se stála fronta skoro jako na maso, o které byla řeč při inscenaci Pomník, kde jde o jednu z možných interpretací Stalinova pomníku.

Řada kusů přitom ať měla ambice být sebelepší, vycházela z triviální literatury, dialogy byly vystřižené jako z šestákové literatury nebo krvavého románu (třeba tolik očekávané Vzkříšení s banálním tématem nevyslyšené lásky).

Veronika Žilková na Dream Factory. (Foto: Lukáš Horký)

Hrobka, tedy originální společnost Olgy Havlové a jejich přátel, zůstala v inscenaci nedořečena. Narozdíl třeba od fenomenální Atomové kočičky Tomáše Dianišky, která patřila k nejzábavnějším a rovněž nejinteligentnějším inscenacím ročníku. Také v ní, byť je založena zejména na obdivu k žánrové kinematografii, vystupuje postava disidenta Václava Havla. Sice není ztvárněn v tak originální trojjedině podobě jako v Olze (kde jej hrají tři herci zároveň vedle sebe), ale zato jej oloupí ve vlaku o šrajtofli studenti z budoucnosti. Paradoxně jde o jeho obdivovatele, ale potřeba radioaktivního plutonia pro teleportaci od desperáta Rockyho je silnější.

Z inscenace Atomová kočička. (Foto: Lukáš Horký)

Zvonek do studentského pokoje využívající zvuky vetřelčí královny z druhého dílu slavné ságy byl pomalu neméně naléhavý jako burcující vyzvánění z jiné vrcholné inscenace Tango macabre s osobní účastí tolik diskutovaného režiséra Vladimíra Morávka. V tomto případě mohli diváci žasnout nad tím, jak se dá pokud možno maximálně využít zvolený prostor, blížící se k totálnímu divadlu veškeré odevzdanosti se. Nevyjímaje samotného Morávka, který v zákulisí emotivně prožíval každý aspekt svého Tanga. Totální divadlo ocenili diváci i tím, že neodolali a odnášeli si některé fragmenty rekvizit. A právě tam, kde třeba nedokázal divadelní prostor využít pražský Spalovač, Morávkovo Tango nemohlo selhat. I když i v něm nescházela některá hluchá místa, celek byl mimořádný.

Další pro Ostravu paradoxně zatím cela neznámý fenomén, divadelní cyberpunk s industriálním akcentem, přinesla energií nabitá Anti-Gona A studia Rubín, která ovládla již zmíněný Sklípek obklopený vysokými pecemi a těžní věží. Elektřina, pájka, plošné spoje, LED žárovky, televizní zprávy, politická situace, běženci, co ještě by divadlo mělo přidat?

V Ostravě přitom existuje i Divadlo vědy, to ovšem opanovala čistička na českou historii, tedy herec Majer a jeho vrcholný výkon v inscenaci Studia hrdinů, kdy v podstatě jde herec sám proti sobě. Nesouhlasí totiž s názory, které pronáší, on sám se přitom stává tématem inscenace. Na možnosti plynoucí z tohoto rozdvojení se mohlo publikum ptát v debatě s tvůrci.

Z inscenace Anti-gone Blackout. (Foto: Lukáš Horký)

Takových besed se konalo hned několik a vždy znamenaly velký přínos, pomohly k doplnění kontextu vzniku hry, přinesly informace, na které jinak při hektickém, továrním tempu Dream Factory nezbýval čas. Třeba to, že polští herci v Pomníku měli pochopení pro Čechy budující nesmyslnou gigantickou stavbu, u nich se totiž stávaly nebo ještě stávají podobné věci. Do divadelní kuchyně ale mnohdy nahlédnuto nebylo. Málokdy si divák vůbec uvědomil, že některé z uváděných inscenací se k němu nedostaly ve zcela původní, tvůrci zamýšlené podobě, což byl případ Mikuláškova Spalovače, kde chyběl závěr s točnou, nebo u Nory, kde se ve finále nevznesl impozantní botník. Dream Factory je v tomto případě informativní a rozhodně by stálo za to vidět některé kusy v místě jejich původního určení.

Festival Dream Factory opět ukázal, že divadlo v Česku nepostrádá touhu vyjádřit se k aktuálnímu stavu společnosti a divák jej za to musí mít rád. Je o jeho pocitech, stavech a myšlenkách. Festival jednoznačně ovládla nad rámec realismu divadelní groteska a potřeba křivého zrcadla, ve kterém se dnešní stav společnosti tak varovně odráží.

Čtěte také: Rozhovor s ředitelem Dream Factory Tomášem Suchánkem