Absolventský dokument New Game poutavě nahlíží do světa vzniku počítačových her z pohledu tvůrců

Natáčení nebylo jednoduché a Brunclík se musel potýkat se ztrátou dat, když mu vyhořel externí disk, přece se část natočeného materiálu podařilo zachránit. Na výsledku je znát jeho nadšení pro počítačové hry, jejichž hraní se sám věnuje.

Dramaturgyně a zároveň vedoucí katedry Monika Horsáková tak musela krotit spontánní zapálení pro věc a dodat ji ucelenější tvar. Základem zůstává touha ukázat, že svět počítačových her je plnohodnotným, má svá úskalí, starosti, velmi vážné problémy, ale také nečekané výhry. Je dost možné, že po zhlédnutí Brunclíkova dokumentu se stane divák rovněž nadšeným hráčem, anebo si uvědomí, že hry nejsou jen o jednoduché akci nebo o násilí, jak se někdy s oblibou uvádí. Ale aby nedošlo k omylu, autor této recenze počítačové hry nezačal hrát ani po zhlédnutí New Game a násilí vnímá jako přirozenou složku daného žánru, kdy prostě patří k věci. Přesto tuto sondu považuje do určité míry za objevnou.

V úvodu dokumentu tvůrci přicházejí se sdělením, že na světě existuje 1,8 miliardy hráčů počítačových her. V současnosti jich je určitě o něco více, protože jde o údaj z doby začátku natáčení, z roku 2015. Tvůrci New Game jsou si aspoň vědomi, že výroba tohoto druhu zábavy je „velkým byznysem“.

Pro někoho bude možná překvapením, že zvláště Česká republika je „velmi významnou továrnou počítačových her“. Jmenovat lze podle Brunclíka například Samorost 3 či Space Engineers, které patří v této komunitě zřejmě k nejznámějším, ale z minulosti by se daly uvést i jiné počítačové hry, které českým vývojářům razantně otevřely dveře do světa.  Popularita některých počítačových her se šíří přímo lavinovým efektem, protože hry Samorost 3 či Space Enginers jsou přímo tématem samotného dokumentu New Game a divák se seznamuje s jejich vznikem.

Brunclík v detailech zachytil pracovní postup vývojářů a nabízí určitý pohled do zákulisí vývoje. Není toho mnoho, povětšinou slyšíme zpovědi tvůrců z jejich pohledu, jak své dílo bezprostředně vnímají, samotné zákulisí se odhaluje jen fragmentárně.

Dokument si všímá vzniku čtyř nových her. Některé jsou úplnou novinkou, jiné navazují na předchozí, úspěšné projekty, ale nyní je tvůrci chtějí obdařit mnohem sofistikovanější, lepší a bombastičtější úrovni. Je přitom sympatické, že každá ze vznikajících her je typologicky jiná, navíc ji vytváří pokaždé jinak zdatný tým.

Keen Software má velkou technologickou úroveň, majitel Marek Rosa zde figuruje jako velký vizionář. Zisk vložil do projektu GoodAI a investoval několik milionů do vývoje umělé inteligence.

Pak je tady Amanita Design, pravý opak. Zakladatel Jakub Dvorský více pracuje s vizuálním konceptem, jeho dílem je série Samorost. Podle Brunclíka, ale také Moniky Horsákové, se jedná už o „umělecky hodnotné hry“.

Zajímavá je společnost Dreadlocks, která využívá stále populárnějších crowfundingů. Tvůrci chtějí vytvořit úspěšný tržní model strašidelné hry a jsou odkázání na to, zda jejich fanoušci složí 50 tisíc liber.

Outsiderem se stává zatím nepojmenovaná skupina tří tvůrců z Animátorské školy. Podobají se snahám Amanity, usilují o autonomní vizuální řešení, zapojují do vzniku počítačové hry ruční práci, papírové modely a podobně. Uspějí? V tomto směru dokument New Game nepostrádá dramatické napětí, počítačové hry jsou sice byznys jako každý jiný profesní obor, i tady je někdy chlebíček pořádně tvrdý.

Film není ani tak sondou do světa počítačových her, jako zmapováním jistého úseku. Zaměřuje se na realizaci novinek, které jsou následně úspěšně uvedeny na trh hned ve třech případech. Když se rozhodnete dělat na počítačových hrách, máte celkem slušnou naději na úspěch. Je tady jistá budoucnost a o tom, že jedna z firem byla s panem režisérem při její prezentaci více než spokojena, svědčí i nabídka rozšířit její tým.

Trošku nepříjemným zjištěním je, že se protagonisté dokumentu chtějí poměřovat s klasickými uměními, které prošly tisíciletým vývojem. Ať už je to třeba náročnější Samorost 3, kdy je několikrát zdůrazněno, že nejde o střílečky nebo masakry, jak to přece bývá u počítačových her zvykem. Přesto základem těchto výtvorů zůstává zábava, jistá pouťovost, a to z nich ještě nedělá umění, i když jsou na mimořádně rozvinuté úrovni a jejich tvorba se laicky uměním může plnoprávně nazývat. Ale chybí tady potřeba rozlišení. Počítačové hry jsou komunitním světem, ve kterém platí trochu jiná optika.

Nabízí se ještě jedno srovnání. Na filmovém festivalu Kino na hranici se na jaře objevila v záplavě kvalitních polských thrillerů také hořká komedie Kamper (Camper, 2016) ze světa vývojářů počítačových her. Kamper je přímo pojem vycházející ze stylu hraní počítačových her, typ zbabělce, co vyčkává. Diváci mohli být z jeho děje trochu zklamáni, protože místo toho, aby se soustředil na počítačové hry, ukazoval, jak prázdný je ve skutečnosti svět těchto třicátníků, kteří se nedokáží vypořádat s tak zásadními problémy jako je třeba nevěra.

New Game soukromí nijak zvlášť neodhaluje, neukazuje, co stojí za úspěchem nad rámec toho, co si přejí tvůrci slyšet, což je škoda. Kdyby se tyto dva nevyvážené snímky spojily, mohl by vzniknout objektivnější pohled na jeden velký, miliardový fenomén. Aleš Brunclík k němu udělal první krok. Uvidíme, zda se stane jen jedním z nich, anebo se do práce dokumentaristy ponoří ještě hlouběji.