Zemřel skladatel Eduard Dřízga, nezkrotný živel, jehož skladby vyvolávají nadšení v Americe

Vzpomínám si zřetelně na chvíli napětí, kdy jsem poprvé vytočil v telefonu číslo Edy a po trojím zazvonění se ozval v telefonu drsný, nevlídný bas: „Prosím, Dřízga!“. Napoprvé to nevyšlo, byl nemocný. Napodruhé taky ne, jel za dcerou, potřetí mu zase nebylo dobře. Nakonec se to však povedlo a vydal jsem se na cestu do Vratimova, kde na adrese U jeslí žil celý život.

Uvítal mne nerudný skladatel. Strhaný obličej s velkou boulí nad čelem, šíleně velké oči připomínající pohled Antonína Dvořáka a na poměrně malou postavu souměrné, dlouhé paže s velkými dlaněmi. Vstoupil jsem do jeho hájemství: bytu, který byl zaprášený pavučinami, všude se povalovaly haldy not, na nočním stolku pravidelně rozečtené dvě tři knihy najednou, na stole dopisy a skladby, kterými se mistr právě zabýval. A malý konferenční stolek se stále stejnou sklenicí, která byla tak zažloutlá od piva, že jí nebylo vidět skrz. Dvě židle, kde jsme seděli každou neděli tři roky v kuse. Face to face.

Zajímá vás, kdo byl Eduard Dřízga?

Eda Dřízga se narodil 15. března 1944 v Bartovicích u Ostravy. Jeho maminka Marie byla velmi zdatná zpěvačka, otec Eduard amatérsky muzicíroval. Když byly Edovi tři roky, rodina se přestěhovala do Vratimova, kde tatínek pracoval jako plánovač v místní papírně. Eda začal hrát na klavír ve čtyřech letech a téměř současně začal skládat vlastní skladbičky, které maminka zapisovala do not. Jevil od nejútlejšího věku vzácné příznaky geniálního hudebního nadání, čemuž odpovídá také absolutní sluch a absolutní hudební paměť, kterou mi dokazoval při každém setkání novými a novými přesahy a nečekanými souvislostmi.

Kam jinam mohl takový talent směřovat než na hudební školu. Po lidových školách umění nastoupil na Vyšší hudebně-pedagogickou školu v Ostravě, která se po roce změnila na konzervatoř. Studoval hru na klavír ve třídě legendárního profesora Josefa Kysely (mimo jiné učitele Rudolfa Bernatíka), po čtyřech letech se rozhodl jít rovnou na Akademii múzických umění v Praze. Přijímací zkoušky Eda úspěšně složil v oborech skladba, hra na klavír i dirigování a překvapená komise, v níž seděly legendy jako Pavel Bořkovec či K. P. Sádlo, mu sdělila, že si může vybrat jen jeden studijní obor. Eda se nakonec rozhodl pro studium skladby u skladatele Václava Dobiáše.

Za komunismu prominentní český skladatel s řadou kontaktů se světovou elitou (přátelil se s Dmitrijem Šostakovičem) považoval Dřízgu (a Tomáše Svobodu) za své nejlepší žáky. Jednou z prvních skladeb, které musel Eda na HAMU vytvořit, byla Passacaglia pro klavír (1962). Zvukově progresivní dílo prozradilo, že osmnáctiletý skladatel má vynikající tektonické hudební myšlení a podrobnou znalost hudebních forem, navíc jeho hudba tryská zcela mimořádnou melodickou invencí. Mezi další skladby, které v Praze první poloviny šedesátých let vyvolaly značnou pozornost odborné i laické veřejnosti, byla Edova Symfonie č. 1 (Sinfonia Piccola), Šest dvouhlasých kánonických invencí pro klavír nebo cembalo (inspirovány stejnojmennou skladbou Viktora Kalabise), Dva české tance pro klavír (půdorys pro pozdější Edova Česká ronda!) a zejména zvukově ohromující kantáta Mala mulier. Jednou z nejprogresivnějších skladeb, v níž využil práci se sérií tónů (řadou) byly ceněné Variazioni per archi z roku 1966–1967. Absolventskou prací Edy byla jeho II. Symfonie (Vokální) z roku 1968, v níž je možno slyšet ponurou reakci na vpád sovětských vojsk.

Eda po úspěšném absolvování skladby studoval dále obor dirigování, které dotáhnul až do třetího ročníku. Mezi jeho spolužáky v dirigentské třídě byli Petr Vronský a nedávno zesnulý Jiří Bělohlávek, kteří o jeho talentu, inteligenci a hlavně osobitém humoru mluvili s velkým uznáním a obdivem. Bohužel ve třetím ročníku Eda prodělal těžkou infekci, k níž se přidalo onemocnění jater, a několik měsíců musel strávit v karanténě. K dokončení studia se z neznámých důvodů nevrátil.

Přesunul se zpět do Ostravy, kde ihned vplynul do hudebního života. Jako pedagog ostravské konzervatoře vyučoval řadu předmětů – hru z listu, dirigování, čtení partitur apod. Jako klavírista byl celý život ceněn pro vynikající technické a zejména výrazové schopnosti. Jeden čas dokonce hrál v klavírním duu s Rudolfem Bernatíkem. Jeho specializací však byly doprovody písňového repertoáru, zejména pak vlastních skladeb, jejichž vrcholem je kolosální sbírka na lidové texty Láska a smrt. Jako režisér a interpret nahrál v ostravském rozhlase řadu cenných snímků, kde je zdokumentována jeho klavírní interpretace. Jako režisér natočil také řadu jiných umělců. Perličkou byla Edova vzpomínka, jak vyrazil mladého Jaromíra Nohavicu, který dorazil na natáčení s ním v podroušeném stavu.

Eda byl kromě instrumentálních skladeb ceněn jako autor děl vokálních. Jeho Sonety na texty italských renesančních básníků, známé jako Milostné sonety, byly hrány dvakrát na Pražském jaru, takové pocty se dostalo málokterému skladateli. Jeho sbory Těšínská jablíčka či Třesky plesky jsou projevem dokonalého porozumění poezii a vzácného sepětí hudby a slova. Vrcholnou životní prací je Edova sbírka písní Láska a smrt. Podařilo se mu ji dokončit až těsně před svou smrtí, přitom první píseň Blaze tomu, kdo nic nemá, napsal již ve svých 12 letech!

Eda byl největší humorista, kterého jsem měl tu čest poznat. Dělal si srandu ze všeho a ze všech. Byla to sranda hodná největších mistrů českého humoru, nejblíž měl asi k satirickému šlehu britského typu, kanadské žertíky také patřily k jeho oblíbeným. Eda znal všechno a všechny. Překvapil mě tím, kolik umělců za svůj život stačil poznat. Nejen z hudební branže. Znal se s Emilem Zátopkem, znal se s režisérem Radokem, jako dvacetiletý hrával v legendární pražské Viole básníkům Františku Hrubínovi a Vilému Závadovi k šedesátinám.

Eda Dřízga byl největší démon, kterého jsem kdy potkal. Mé setkání s ním předcházely dosti tragické a děsivé historky o zničujícím životním stylu, v němž figuroval jako hlavní společník alkohol. Ten mu také dosti urychlil odchod a pomohl také rozpadu jeho dvou manželství a odchodu tří žen z jeho života. První ženou byla Jana Arazimová, výtečná cembalistka, druhá žena Jana působila v hudební kritice a byla skvělou překladatelkou, poslední ženou byla sopranistka Eva Dřízgová, které skladatel věnoval svůj vrcholný cyklus Láska a smrt. Osobně však musím říct, že v době mých setkávání se skladatelem, již mistr byl za zenitem svých „hříchů“. Byl naprosto koncentrovaný, střízlivý a v pohodě.

Eda Dřízga byl přes hrubou slupku rázovité, zpupné i hrdé povahy velmi milý člověk, který dokázal potěšit, ve zkratce vystihnout pravou podstatu věcí. Nepotkal jsem ve svém životě tak nadaného skladatele, to když mi přehrával nebo zpíval úryvky ze svých i jiných děl a jen tak mimoděk vysvětloval, proč Prokofjev psal vše v C klíči. Byl to génius z rodu Smetanů, Dvořáků a Martinů. Jeho hudební řeč se k nim může směle počítat.

Už jenom proto, že přestože se o svůj skladatelský odkaz nikdy nestaral, sám si našel cestu k interpretům a posluchačům. Jeho flétnové a hobojové partity se nyní s oblibou hrají v Americe včetně slavné Carnegie Hall. Jeho první symfonii s úspěchem nastudovala Moravskoslezská Sinfonietta v této sezóně. V příštím roce v Ostravě zazní jeho Partita per due violini, viola e violoncello v podání Bendova kvarteta. Jeho písně z Lásky a smrti pravidelně zaznívají a věřím, že se brzy objeví reprezentativní nahrávka.

Eda byl hudební syntetik vzácného zrna: skvěle ovládnul kontrapunkt, miloval Johanna Sebastiana Bacha a Igora Stravinského. Miloval hudbu a miloval život. Jeho lásky byly ryze světské, živočišné, ty duchovní sice řešil také, ale choval k nim jakousi mystickou úctu a ostych. Všechny ty stovky rozhovorů, které jsem s tímto zapomenutým géniem uskutečnil, dosud čekají na přepis. Pak možná vznikne monografie, která vysvětlí, proč o tak talentovaném skladateli existuje tak málo informací. Zatím se však ponořuji do studny plné smutku. Eda odešel. A neexistuje návratu. Láska a smrt je dokončena. Eda určitě neumíral nespokojen.

Budeš nám všem v Ostravě, v Praze i Jakubčovicích moc chybět, můj milý příteli. Vím stoprocentně, že tvoje hudba se bude hrát i za sto let a bude patřit k tomu nejlepšímu, co čeští skladatelé vytvořili.