O poválečném vraždění Němců se v Ostravě mlčelo a mlčí, říká Tomáš Vůjtek před premiérou Smíření

Němectví v nás. S Němci jsme v tomhle prostoru žili sedm století, po květnu 1945 jsme ale tři miliony německých sousedů vyhnali. Po tak dlouhém soužití však v každém z nás zůstává kus nějakého němectví, a zdaleka to nemyslím jen pokrevně. Jak to máte vy?

Problém je, že nikdy asi nevíme všechno o tom, z jakých řečišť krve pocházíme. Nevím, co je ve mně německého, nebo není, protože do všech generací předků nevidím, ale určitě je to různě promícháno. Prarodiče na Ostravu vzpomínali jako na město, v němž byli doma Němci, Poláci, Židé i Češi. Uměli německy, a když bylo třeba, němčinu používali v běžném styku. Dědeček dokonce za hospodářské krize ve třicátých letech odešel dobrovolně na práci do Německa, protože v Ostravě žádné zaměstnání nemohl najít. Vyprávěl mi, že když se z Německa vrátil, na ostravském hlavním nádraží zrovna probíhalo hlášení, že německá vojska překročila hranice Sovětského svazu. Takže to bylo kolem 22. června 1941.

Co vám dědeček o svém pracovním pobytu v třetí říši vyprávěl?

Docela hezky vzpomínal. Pamatuji, jak mi ukazoval fotografie poschoďového autobusu a vyprávěl, že zrovna jeli někam na podnikový výlet. Ono vůbec soužití ostravských Němců a Čechů za protektorátu nebylo tak nepřátelské, jak se to někdy podávalo. Babička mi vyprávěla, že když chtěla být hodně odvážná, řekla někde na zábavě německému vojákovi: „S německými vojáky netančím.“ Nedovedu si představit, kdyby to po osvobození zkusila podobně na sovětské vojáky.

„S rudoarmějci netančím.“ No, to by si nikdo nedovolil, taková věta zaváněla smrtí. Paradoxní je, že v té době bylo běžné, že se v jedné rodině potkávali třeba čeští Němci, fašismu naklonění Češi, ovšem i odbojáři bojující s nacistickou totalitou. Měli jste ve famílii i nějaké odbojáře?

Naše rodina byla hodně rozvětvená, takže jsme opravdu měli i nějaké vězně v nacistických koncentrácích. Moc o tom sice nevím a už se nemám koho zeptat, jeden příběh přesto znám. V podstatě šlo o to, že v železárnách někdo rozšiřoval ilegální komunistické letáky, ale když měl pocit, že je pronásledován, rychle ty letáky hodil v šatně pod skříňku mého prastrýce. Tam letáky našlo gestapo a prastrýc šel do Buchenwaldu nebo nějakého jiného lágru. Úplné pravdy už se nedoberu, všichni příbuzní z té doby jsou na pravdě boží.

Nevadí. Celé tohle období máme všichni v mlze, rodiče a prarodiče nám vyprávěli jen nějaké střípky, které jsme si v komunismu moc neuměli dát do kontextu s historickou pravdou. A tu jsme se ve školách nemohli dozvědět.

No jo, nikdo se o těchto věcech doma nebavil.

Od babičky z Ludgeřovic jsem ale jako dítě přece slýchával, jak po válce jezdili po vesnici revoluční gardisté z Ostravy, občas někoho naložili, odvezli a už ho nikdo nikdy neviděl. Až mnohem později mi došlo, že to je vezli do sběrného tábora německých civilistů Hanke u Dolu Jindřich, kde je drasticky mučili, znásilňovali a popravovali. Brutálně umučili 231 lidí, kteří dnes leží v neoznačeném hromadném hrobu v sadu Milady Horákové, tedy na bývalém městském hřbitově. Kdy jste se vlastně dozvěděl, jak krutě v lágrech zacházeli ostravští Češi s německými sousedy?

Že tu byly těsně po válce nějaké sběrné tábory pro ostravské Němce a že se tam mučilo a vraždilo, o tom mi nikdo z rodiny neřekl ani slovo. Mlčelo se. Neměl jsem šanci se to dozvědět ani ve škole, no a vlastně jsem na detaily narazil až ve chvíli, kdy jsem sbíral materiály, abych napsal Smíření. Tedy někdy v době mezi uvedením mých her S nadějí a bez ní a Slyšení.

Historik Mečislav Borák už v odborných sbornících o hromadném hrobu v Sadu Milady Horákové psal v devadesátých letech. Zveřejnil i jmenný seznam obětí. Tehdy ale nebyla vůle, aby o tom informovala média, byl to pořád „moc horký brambor“. Kdy jste poprvé slyšel o tom masovém hrobu?

Jak říkám, až při sbírání materiálu pro hru. Ten bývalý hřbitov za kulturákem jsem měl do té doby spíše spojen s romantickými procházkami. Co dokázal pan Borák, který už je bohužel po smrti, to považuji za hodně velké. A nešlo jen o jeho hledání pravdy o poválečném osudu ostravských Němců. Zabýval se Poláky z Těšínska, kteří zmizeli v Katyni, a Židy, které Eichmann poslal do Niska, ale mnozí z nich pak skončili v sovětských gulazích. Borák dokázal pojmenovat každou totalitu, která se odehrávala v tomhle prostoru.

Na tom hromadném hrobě za kulturákem pořád není žádný pomník či deska, která by bezpráví vysvětlila. Proč je téma stále tabu?

Není úplně tabu, tohle téma přece dokázal skvěle politicky zneužít Miloš Zeman, jemuž pomohlo vyhrát prezidentské volby.

Nemyslím teď strašení Čechů sudetskými Němci a fašisty, jak to udělal Zeman. Mě zajímá, proč politikové nedokážou dát na hrob brutálně zavražděných civilistů pamětní desku?

Protože vědí, že lidi zrovna tohle nechtějí vědět. Což je hrůzostrašné.

Moc se o tom problému nepíše ani v ostravských médiích, proč?

Nabídka a poptávka. Tohle téma teď skutečně nikoho nezajímá, takže nikdo o něm nebude psát. Stejně jako si myslím, že Smíření nebude zrovna kasaštyk, na tohle představení se moc chodit nebude. Diváci ho úplně nechtějí vidět. Je to zajímavé, Slyšení o Eichmannovi má úspěch a diváci si rádi zanadávají, jak Němci vyváželi Židy na smrt. Teď ale podle mnohých budu „kopat do Čechů“, a to se všem nebude líbit.

Na druhé straně, před deseti patnácti lety by Smíření mohlo skončit demonstracemi ultrakomunistů z Klubu českého pohraničí. To teď asi nehrozí…

V Ústí nad Labem se před lety něco podobného skutečně dělo. Když podobně jako my otevřeli téma odsunu, měli obavy, že jim vlastenečtí Čechové opravdu rozbijí divadlo. Dnes už to takový skandál nebude, takže nemám obavy. Spíš se obávám, že už téma opravdu nikoho nebaví, že je to nuda.

A Klub českého pohraničí prakticky vymřel. Přitom odsun je příběhem stále aktuálním, pořád mají politikové tendence ukazovat na nějaké skupiny nepřátel, které je třeba odsunout, umlčet či vylikvidovat. Židy, Němce, sluníčkáře, havlovce…

Když demokratický prezident Edvard Beneš řekne krátce po válce, že německý problém má být „vylikvidován“ a ono se to fakt stane, pak přece není možné počítat s tím, že takový režim nakonec nenamíří teror i do vlastních řad. A to se po nástupu komunistů v únoru 1948 opravdu stalo. Nic se neděje bez dostatečné příčiny, a tady tu kauzalitu vidím zcela jasně.

A je to i poučení pro dnešek. Vlastně jsme odbočili od té pamětní desky v sadu Milady Horákové. Budou mít politikové vůli ji tam jednou usadit?

Až to udělají, tak si konečně řeknu, že Ostrava dospěla. Evropsky dospěla, protože Ostrava nikdy nebyla jen českým městem, ale vždycky i německým, polským a židovským.

Jak téma vnímají herci Komorní scény Aréna? Mnozí se narodili až v době kolem roku 1989 a později, není pro ně téma odsunu stejně vzdálené jako války s Napoleonem?

Jsou šokováni, že tohle všechno bylo po válce možné. A baví mě, že poměrně rychle tenhle zvrácený příběh dějin vzali i za svůj. Že do toho šli naplno. Že pro ně není normální, že jsme vyhnali tři miliony lidí a některé u toho ještě znásilňovali a vraždili. A pak jsme si to všechno odpustili, morálně i legislativně. Myslím, že téma herce zasáhlo.

Jak hluboko se do té temnoty pouštíte na jevišti? Z dochovaných svědectví z ostravského tábora Hanke jde mráz po zádech, takhle vypovídal jeden český dozorce: „Místo na zemi jsem polil vodou, popravovaný se vysvlékl do naha a lehl si na zem. Drát jsem mu přidržel na hlavě a za ušima. Kůže se mu počala škvařit, avšak smrt to nezpůsobilo. Když přišel k sobě, byl pověšen.“ Kolik takových svědectví může zaznít na jevišti, aby to představení bylo snesitelné pro diváky? A aby to nebyla jen emoční agitka?

Buď mohu diváky dojmout, nebo je mohu vyburcovat. Pro mě je lepší druhá možnost, takže podobně jako jiné hry jsem se i Smíření snažil psát sarkastickým černým humorem. A s režisérem Ivanem Krejčím jsme podle scénáře realizovali formu nějakého kabaretu, který nás baví. Dělat to jakkoliv jinak, tak to asi bude jen kýčovitý „dojímací“ proces. Je to jediná možnost, jak o téhle hrozné době vyprávět, pokud se o ní vůbec dá vyprávět. Proto název hry záměrně neodpovídá tématu, s tímhle zlem se totiž nikdy nemůžeme smířit.