Ještě jsme hudebně nevyhořeli, říká Pavel Herich z Helpness, kteří zaujali i Johna Petrucciho z Dream Theater

Po sedmi letech odmlky vydáváte mini album Own King. Jedná se o nové songy, nebo jste se rozhodli vydat skladby, které vznikly v uplynulých letech?

Skladby jsou i starší, jako třeba Sleeping Hell nebo Your Soul. Ty pocházejí přibližně z roku 2011. Nejstarší je Abolition. Ta měla být už na albu Certain Way, ale musela si na svou šanci počkat. Ostatní jsou nové. Měli jsme jich víc, ale pocházely z období napětí v kapele a bylo to z nich cítit, tak jsme je vyřadili. Doufám, že nás nenapadne se k nim vracet.

Proč jste vybrali zrovna tyto? Neměli jste třeba v plánu uzavřít nějakou hudební kapitolu?

Když máme nový nápad a cítíme, že to může fungovat, tak do toho dáme sto procent. Ale kdybychom chtěli vydat všechny naše nevydané písně, tak bychom museli vydat minimálně dvojalbum, ale určitě bych si ho ani jednou neposlechl.

Jelikož se váš nový počin jmenuje Own King, nabízí se otázka, kdo osobně je pro vás tím „vlastním králem“? 

Právě že samotná kapela Helpness. Míchá naše osudy, někdy si s námi hraje jako kočka s myší, ale někdy nás královsky odmění.

Jestli se nepletu, tak jste ve skladbě Sleeping Hell použili i symfonické elementy… Proč? Kdo je jejich autorem?

Autorem těchto melodií je Martin Linda, který celé album také smíchal.

Mini album stylově zakončuje pomalejší skladba Future… Odkazuje tento song na budoucnost kapely?

Tato skladba vůbec nesouvisí s budoucností kapely. Preferuji mít baladu na každém albu. Osman (bubeník kapely – pozn. autora) někdy žertuje, že je čas vydat Best of Ballads. (smích) Ale to určitě nechystáme.

A vaše další plány jsou tedy jaké?

V první řadě musíme dodělat novou zkušebnu a studio, abychom mohli začít znovu zkoušet a tvořit. Zadruhé chceme natočit nový klip, možná dva. Pak se uvidí.

U těch pomalejších a procítěných písní se ještě zastavme, protože se dá říci, že jsou vaší doménou (viz třeba další povedený song Dreams)… Máte k nim nějaký speciální vztah?

Balady skládám sám a to z toho důvodu, abych se oprostil od šíleně uspěchaného světa kolem nás. Tyto skladby nás nemusí uspávat, nýbrž dle mého názoru nakopnout a dát slušnou dávku energie.

Obecně vzato, co se snažíte svými písněmi říci? 

Zkrátka se snažíme, aby se posluchači cítili dobře a aby si někteří lidé uvědomili, že svět není jen o penězích, majetku a sporech.

Co jsou tedy podle vás hlavní atributy světa?

Nechci mluvit za ostatní, ale podle mě je na prvním místě láska k přírodě, pak zdraví a jako třetí bych uvedl pokoru k ostatním lidem. Od tohoto se odrážejí ostatní atributy, jako je štěstí a podobně.

Váš styl je už dlouhá léta poměrně charakteristický. Je to pro vás výhoda? Neuvažovali jste o nějakém rozšíření vašeho hudebního teritoria?

Vyhovuje nám to tak, jak to je. Uvidíme, co bude dál, zatím jsme ještě z hudebního hlediska duševně nevyhořeli. Doufáme, že to tak bude i nadále.

Ačkoliv váš hudební styl má nejblíže k thrash metalu, neříkáte si, že jste pro ortodoxního thrash metalistu příliš měkcí a naopak pro fanouška melodičtějších žánrů zase příliš tvrdí?

(smích) Obecně jsi narazil na „problém“, který řešíme řadu let. Někdy při dlouhých zimních večerech jsme se dobrali k tomu, že se nehodíme už skoro na žádný žánrový festival. S tím bohužel nemůžeme nic dělat. Nebudeme kvůli tomu měnit náš styl.

Kapela vznikla v roce 1995, tedy před dvaadvaceti lety… Když se tedy za svou hudební kariérou ohlédnete, jste spokojení? Neříkáte si, že jste se po zdařilém CD A Certain Way mohli prosadit ještě více? Nebo byste dneska udělali něco jinak?

Opravdu nevím, co jsme měli udělat více. Vydali jsme album, které jsme natočili v drahém studiu a se skvělým zvukařem, natočili jsme klip, který vyhrál několik soutěží, hráli na velkých festivalech s velkými hvězdami i jako samostatný support megahvězdy. Začali nás hrát komerční rocková rádia. Rozdíl možná byl v té době v tom, že jsme neměli moc peněz a nemohli se zpropagovat více a žádný mecenáš se nenašel. Byli jsme zkrátka chudá kapela a peníze, které jsme vydělali na koncertech, jsme nacpali do zkušeben a techniky, ostatně proto máme své studio. Nicméně to bude znít divně, ale tak, jak to je, nám to vyhovuje. Lidi po našich koncertech za námi chodí, kupují si trička, cédéčka, fotí se s námi a přitom nám zůstalo soukromí. Máme se teď skvěle a hlavně nás to baví.

Tím supportem máš určitě na mysli vaše brněnské vystoupení před Alice Cooperem v roce 2008. Jak na tento koncert vzpomínáte a jak se ti zamlouvá jeho tvorba?

Ano, tohle byl určitě zatím náš největší zážitek. Chápeš, my jsme byli zvyklí hrát maximálně před 500 lidmi a tam bylo 7 tisíc fanoušků. Alice po svém koncertě zalezl do své šatny a my si řekli, pánové, ten toho má plné kecky. Předtím jsme mu totiž nechali vzkázat, že pro něj máme dar. Byl to virbl, který jsme potiskli. Na Facebooku by měly být fotky. Čekali jsme asi půl hodiny a přišel nějaký borec, že nás Alice čeká. Podali jsme si ruce, prohodili pár slov, Alice mi řekl, že mám krásnou kytaru a podepsal mi ji. Byla to paráda, i když dneska to už je středověk… Jinak od Alice Coopera je pro mě top album Hey Stoopid. Dále znám Trash a jedno z novějších alb, které mě oslovilo, je Brutal Planet. Starší alba znám jen letmo, ale nejvíce ze starších věcí se mi líbí skladba I´m Eighteen.

Vaše nahrávky jsou sice ceněny jak hudebními publicisty, tak fanoušky, ale upřímně řečeno, do té nejužší české špičky jste se nikdy nedostali. Proč? Co tomu podle vás chybělo?

V podstatě jsem odpověděl už před chvíli. Nevím. Na jednom festivalu jsme potkali  Johna Petrucciho (kytarista a zakládající člen Dream Theater – pozn. autora) a on nám řekl, že se byl jen tak ze zvědavosti podívat ke stage, když jsme měli zrovna set a vydržel celý koncert. Nevěřil jsem tomu. Osman tam s námi nebyl a když jsme mu ukázali fotku, tak řekl: „Jó, ten stál celou dobu za mým zadkem, když jsme hráli.“ Tohle jsou okamžiky, které nám plně vystačí k naší spokojenosti.

Přistupuješ dneska k hudbě se stejným zápalem jako před těmi dvaadvaceti lety, anebo je už tvůj přístup jiný? 

Určitě se změnil. Dnes jsem a jsme o dost náročnější na kvalitu naši hudby a našeho zvuku.

Co vám působení na scéně během té doby dalo a naopak vzalo? 

Určitě nám to dalo spoustu zkušeností a nádherných zážitků, i když to nebylo vždycky ideální. A vzalo nám to pouze nudné večery u televize. (smích)