Opavský Poeziomat je výběrem namluvených básní tak trochu promarněnou šancí

O Poeziomatech a jejich funkci se toho namluvilo víc než dost, tak jen pro pořádek: „Poeziomat je do prostoru umístěný jukebox. Ovšem místo hudby zde najdete básně. Pak jen jednoduše navolíte autora a báseň, spustíte…“

Z roury, která čouhá ze země, je na konci zakřivená a připomíná spíš vývod na metan, se ozve většinou hlas autora.  Verše jsou namluveny i jinými lidmi, kteří mají vhodnou barvu hlasu právě pro konkrétní báseň. A jedna ze tří těchto hracích skříněk u nás, po Praze a Olomouci, je nyní také v Opavě.

Autorem projektu je Ondřej Kobza, kterého může milovník umění znát například z festivalu Malostranské dvorky, kde každoročně spojuje záhadná a tajemná místa na Malé Straně s výtvarníky, hudebníky a básníky. Těleso Poeziomatu je pro mě osobně velmi půvabné a metafora odkazující k jakémusi vyčištění, nebo vyvádění škodlivin ze země, se mně zdá pro báseň docela funkční, potud je všecko v pořádku. Co si ovšem počít s tím ostatním, s tím, co jde ven, do veřejného prostoru? A nabízí se hned několik dalších otázek.

V Opavě je Poeziomat umístěn v malé aleji s dětským hřištěm uprostřed. Nejčastějšími konzumenty slov z Poeziomatu budou nejspíše rodičové, děti, případně studenti, kteří tudy táhnou z fakulty do kavárny Evžen, a středoškoláci, kteří tudy procházejí na konzervatoř. Pracovali nějak dramaturgové při výběru textů do Poeziomatu s tímto vědomím? Ptali se po tom, kdo jej bude poslouchat? Pokud se podíváme na výběr autorů, zjistíme, že nejspíše ne, a pokud ano, měli asi k dispozici nějaký hodně podivný vzorek.

Martina Klézlová, která vybírala texty starších zavedených bardů souvisejících nějak s Opavou, volila, myslím, dobře ‒ Petr Bezruč, Fran Směja, Ludmila Hořká, to jsou všecko jména, která jsou v pořádku, jestliže Poeziomat chce být skutečně „opavský“, jak stojí na všech plakátech. Daleko méně srozumitelnější, ale především přijatelnější, je ovšem výběr Jana Kunzeho brouzdající vody přítomnosti. Co a komu chtěl vlastně Kunze představit? Opavákům Opaváky? Zavánělo by to těžkým provincionalismem, ale dokážu si představit, že by to bylo aspoň čisté. Pak ovšem nechápu, proč jsou zde verše Jaroslava Žily, Petra Hrušky, Lenky Daňhelové, Jana Delonga, i když je moc rád čtu a pokládám za výtečné. A proč tu nejsou verše Davida Bátora nebo Ondřeje Hložka, autorů s Opavou spjatých velmi organicky nejen rodem a bydlištěm, ale i jednotlivými tématy, motivy a celkovou básnickou atmosférou. I některé verše Ivana Motýla s půdorysem Hlučínska mají, myslím, k Opavě blíž.

Nebo snad chtěl kurátor představit jakýsi reprezentativní výběr poezie severní Moravy a Slezska pro turisty a návštěvníky Opavy? Pak nerozumím, proč jsou v Poeziomatu verše autorů, a nejde jen o jejich kvalitu, ale poetiku a způsob vidění světa, jako jsou Jan Nemček, Radek Glabazňa či Dan Jedlička? A ne třeba již zmíněné texty Ivana Motýla, Romana Polácha či Natálie Paterové? A tak by se dalo pokračovat. Zkrátka zdá se mně, že jediným dramaturgickým klíčem k výběru autorů pro opavský Poeziomat bylo to, nakolik se kamarádí nebo nekamarádí s Janem Kunzem a skupinou lidí kolem něj. To mně připadá naprosto nepřijatelné a celou myšlenku to vlastně obrací v její absurdní karikaturu.

A přitom si dokážu představit, že malá holčička si odskočí od kladiny a, protože předtím měla maminka důvod a chuť jí to vysvětlit, pustí si třeba Josefa Kainara, Posmíval se konipásek jednou ráno datlovi. To je cesta, jak vracet poezii mezi ty, kteří ještě umí poslouchat, a to jsou děti.

Stavět chrámy svých oblíbenců uprostřed místa, kudy možná někdo z procházejících nese tašku s básnickou sbírkou, kterou si chce v místní kavárně Evžen nad sklenkou vína sám přečíst, je činnost komická a marná. Zkrátka: pokud porušíme intimitu spojenou s básnickým slovem, musí být výběr toho, co chceme z poezie vysílat ven, skutečně promyšlený a zdůvodněný.

Stačí se podívat do Olomouce: bardi, máničky, prostě hlasy určené k projevu veřejnému. V Opavě několikrát četl J. E. Frič, u Evžena se pořádal večer za I. M. Jirouse, je opravdu dost skvostných básní pro děti, jednoduše: když už do veřejného prostoru vysílat poezii, pak takovou, co se sama vzdala intimity ve prospěch údernosti a dopadu. I takových básní je dost a jsou krásné. V opavském Poeziomatu se až na výjimky bohužel nenacházejí.