Vášnivý, energický i varovný prolog Dream Factory byl tak zdařilý, že se stal prvním vrcholem festivalu

Letošní ročník festivalu, který je největší přehlídkou profesionálního činoherního divadla v Moravskoslezském kraji, byl zahájen představením inscenace Pomník autorů  Elżbiety Chowaniec, Jiřího Havelky a Mariusze Szczygieła, se kterým  přijel polský Wroclawski Teatr Lalek, a inscenací Kar v provedení skupiny Fekete Seretlek v produkci Studia DAMÚZA Praha.

Éra stalinismu patří k nejčernějším údobím lidských dějin. Komunistický, bolševický diktátor, jemuž historici přičítají vinu za smrt dvaceti miliónů lidí, poznamenal životy svých obdivovatelů i odpůrců na celém světě naprosto zásadním způsobem. Inscenace Pomník, kterou v loutkovém wroclawském divadle nastudoval český režisér Jiří Havelka, vychází z kapitoly Oběť lásky z knihy Gottland Mariusze Szczygeła. Jevištní zpracování některých témat z této knihy ostravští diváci znají ze stejnojmenné inscenace režiséra Jana Mikuláška na scéně Divadla Jiřího Myrona (premiéra 2011). Autoři wroclawské inscenace se soustředili na jediné téma – historii monumentálního Stalinova pomníku, postaveného v padesátých letech na pražské Letné.

Z inscenace Pomník. (Foto: Lukáš Horký)

Trojice herců, dva muži a jedna žena. Každý z mužů hraje klíčové postavy příběhu pomníku: Radosław Kasiukiewicz představuje autory sochařských návrhů i samotné stavitele v jedné osobě, Tomasz Maśląkowski hraje hlavně Klementa Gottwalda, komunistického premiéra z únorového převratu v roce 1948 a prezidenta Československa ze začátku padesátých let minulého století, a hraje také sovětského diktátora Stalina. Trojici doplňuje Anna Makowska-Kowalczyk, ztělesňující nejrůznější postavy z lidu, médií, politických kruhů a podobně

Režisér Jiří Havelka zvolil žánr divadelního dokumentu. V historii polského divadla má tento žánr velkou tradici. Tvůrci podobných inscenací se někdy dostávají až k přesnému popisu, ba přímo rekonstrukci historických událostí, vycházejí z dobových archivů, mediálních ohlasů a vzpomínek pamětníků. I tento rozměr Havelkův Pomník má. Ale nejen to: výsledná podoba inscenace obsahuje mimořádnou míru ironické nadsázky a hlavně varování před podléháním zrůdným myšlenkám, rodícím se v hlavách politických špiček usilujících o absolutní moc.

Z inscenace Pomník. (Foto: Lukáš Horký)

Zpočátku jednoduchá scéna nabízí divákům přicházejícím do sálu pohled na jeden velký rám o šířce i výšce několika metrů, za nímž na zdi visí další rám prázdného obrazu. Po krátkém úvodu vypravěče se scéna setmí a zazní monumentální orchestrální hudba známá z obludných manifestací z dob komunistické totality. A do rámu obrazu v pozadí je promítnut portrét jednoho z největších masových vrahů lidstva – Josifa Vissarionoviče Stalina.

V následující hodině je pak výsostně divadelními prostředky při souhře plošných loutek a činoherních výstupů vytvořena atmosféra strachu, vynuceného obdivu i lítosti nad zmařenými životy nejen dvou sochařů, jejichž jména jsou spojena s návrhy i stavbou pražského Stalinova pomníku, ale doslova statisíců a miliónů lidí.

Z inscenace Pomník. (Foto: Lukáš Horký)

Hlavní význam celé inscenace je zvýrazněn v samotném závěru: zleva doprava se pohybující a tikající rudá ručička obřího metronomu, postaveného na pražské Letné v devadesátých letech na místě někdejšího zrůdného monumentu, upozorňuje, že současná politická situace v České republice připomíná zlomový rok 1946, tedy rok, kdy v demokratických volbách voliči v tehdejším Československu otevřeli bránu k nástupu totalitního režimu, který za dva roky, v únoru 1948, skutečně přišel.  Jak tvůrci inscenace sami říkají, v Polsku je teď doba strhávání starých a stavění nových pomníků. Zdá se, že nejen v Polsku.

*

Inscenace Kar skupiny Fekete Seretlek je inspirována příběhem Anny Kareniny, ale velmi vzdáleně. Její tvůrci rozhodně nemají ambici převyprávět tragický příběh hrdinky Tolstého románu. Hrají spíše o touze po životě, po jeho kráse, a o naplnění života tvůrčí činností. Zvolený žánr kabaretu vychází z muzikálnosti a divadelní invence slovinského muzikanta a režiséra Matiji Solce. Velmi důležitá je pak scénografie Marianny Stránské.

V komorním prostředí malého sálu (hrálo se v Márnici Divadla Petra Bezruče) je postaven katafalk, na kterém leží muž v posledním tažení. Divákům je při vcházení do sálu nabídnuta zapálená hřbitovní svíčka k uctění památky nebožtíka. Když publikum usedne, nastane malá chvíle pietního ticha – ale nebožtík s akordeonem na břiše (hraje Matija Solce) se najednou posadí s výkřikem Ještě ne! – a odmítá zemřít. Následuje něco málo přes hodinu trvající doslovná smršť hudebního a divadelního mistrovství nejvyšších kvalit.

Z inscenace Kar. (Foto: Lukáš Horký)

Všichni účinkující, Pavol Smolárik, Anna Bubníková, Jiří N. Jelínek, Ivo Sedláček, Matija Solce a Jan Meduna, střídají hudební, pěvecké a herecké výstupy ve strhujícím rytmu a tempu. Plocha katafalku se promění v kluziště života, koncertní stage, dostihovou dráhu, objeví se parní lokomotivy dětského vláčku, oblaka dýmu i gejzíry vodky. Hlavní složkou inscenace je však hudba. Balkánské rytmy a ozvěny ruských lidových písní, kterým vévodí pěvecký a herecký výkon Anny Bubníkové, téměř roztančí diváky v hledišti – stačilo by skutečně jen málo, například výzva z řad účinkujících, a pohřeb by se proměnil v taneční rej všech přítomných. Inscenace se jmenuje Kar, tedy pohřeb. Je ale oslavou života jako takového.

Prolog festivalu Dream Factory nasadil mimořádně vysokou laťku celému programu, který potrvá až do neděle 4. června. Lze se jen těšit na to, které z následujících festivalových představení tuto laťku překoná.