Fenomén, nebo pouťový muzikant? Houslista Pavel Šporcl zanechal na Janáčkově máji rozpačité dojmy

Hlučín. Prostorné, symetrické náměstí. Na jednom rohu proslulá pivnice, které se mezi uměleckými kumštýři říkalo „U Bětky“, téměř naproti ústí úzká ulička vedoucí ke kostelu sv. Jana Křtitele. Právě zde se uskutečnil koncert houslisty, jehož jméno bylo citováno v mnohých deklinacích a ne všechny se týkaly houslí. Řešily se šátky, probírala se kůže, některé to pohoršovalo, jiné to lákalo. Mezitím Pavel Šporcl dospěl do mužného věku. Šátek však neodložil a pořád je osobitý a nezaměnitelný.

Kostel sv. Jana Křtitele tolik lidí už dlouho nezažil, ani jediné místo nebylo prázdné. A to si tento interpret vymínil naprosto jednolitý, kompaktní program, složený ze sólových partit a sonát Johanna Sebastiana Bacha. Tedy žádná „popartová“ záležitost, ale hudba, která si na nic nehraje. Její potenciál je prostě velkolepý. Pavel Šporcl má k Bachově hudbě podle vlastních slov blízko. O svém vztahu k tvorbě tohoto skladatele také promluvil na koncertě, přičemž si neodpustil legrácky k Ciacconě, která uzavírá houslovou Partitu č. 2 d moll. Jestli zahraje všech 64 variací nebo ne? Ovšem, že je zahrál všechny! Jenže, ono také záleží, zda má někdo s touto hudbou předchozí zkušenost.

Pavel Šporcl koncertoval v hlučínském kostele. (Foto: Lukáš Tížek)

Srovnání s jinými interpretacemi umělců, kteří v bachovské literatuře něco znamenají, rozhodně nesvědčí ve Šporclův prospěch. Práce s tónem ledabylá, vedení frází nespojité a zmatené, tempa některých vět zbytečně extrémní a díky tomu i intonačně „rozmazaná.“ Na hudbu Johanna Sebastiana Bacha je třeba mít jasně vyhraněný názor, nestačí jen hovořit o obdivu a zdůrazňovat, že to „je to nejlepší.“ Věřím stále tomu, že tyto dovednosti Pavel Šporcl má.

Hotel Pod Zeleným dubem. Starý Bohumín. Znovu zcela nabitý sál s naprosto odlišným publikem – a naproti němu stojí Pavel Šporcl. Proti jiným koncertům Janáčkova máje je snadné zahlédnout mnohem pestřejší věkové složení včetně atraktivních slečen, které jsou možná na vdávání. Pavel Šporcl se v počátku vytasí s Paganiniho Capricciem č. 5. Potom se opět ujímá mluveného slova a hovoří déle než v Hlučíně. Do jeho hry zvoní něčí mobil a dáma – majitelka se zvedá ze sedadla a prchá sálem do zadních dveří. Šporcl se s tím elegantně hráčsky i slovně vyrovná a ještě se jí zastane. Chvíli si však připadám jako na nějakém školení nebo přednášce, slov je zkrátka nějak moc.

Pavel Šporcl v Bohumíně. (Foto: Lukáš Tížek)

Posléze zazvoní druhý mobil.  I s tím se houslista „popasuje“ se ctí a navíc vysekne virtuózní Sonátu č. 4 pro sólové housle Eugèna Ysaÿe, další Paganiniho Capriccia (čísla 9, 13 a 14) a na závěr se blýskne také svou vlastní skladbou s názvem Kde domov můj, variace na píseň Františka Škroupa.

Kompozice to je všelijaká, z variační formy je v ní poměrně málo, co ale vyloženě šokuje, je pelmel složený z citátů nejen české státní hymny, ale i chorálu Ktož jsú boží bojovníci a také z Paganiniho Capriccia č. 24. O tom se už houslista a konferenciér Pavel Šporcl v průvodním slovu nezmínil. To mu ale nevyčítám. Nevadí mi citace těchto děl, ačkoli hodnotím jeho skladatelský počin s velkým despektem.

Pavel Šporcl v Bohumíně. (Foto: Lukáš Tížek)

Pavel Šporcl je do jisté míry fenomén české houslové školy. Dokázal svým způsobem přitáhnout k tomuto nástroji nové generace fanoušků. Nicméně existují v té naší „voliéře Čech“, jak pravil jeden vynikající český básník, také výborní mladí houslisté, kteří nenaplní kostel, nebudou ztrácet drahé minuty mluvením, ale budou hrát jako o život! A jejich hra je čistá, má koncepci, jasný názor, prokreslené a smysluplně koncipované fráze a naprostý intonační nadhled. Vím, že existují!

Pavel Šporcl je výborný hráč a skvělý propagátor tohoto krásného nástroje. Za to mu patří dík. Dokáže být skvělým společníkem a jsem přesvědčen, že to je nesmírně milý a zajímavý člověk s hodnotnými názory. Tyto vlastnosti ale do jisté míry začínají zastiňovat samotnou uměleckou úroveň jeho hry. Na rozcestí je důležité zvolit ten správný směr.