I letos obsadíme nevyužité interiéry, říká pořadatelka přehlídky OstravaPhoto Alexandra Bočková

Přípravy festivalu jsou jistě v plném proudu, můžete ve stručnosti představit letošní program? Chystáte oproti prvnímu ročníku nějaké změny?  

Pokud stručnost znamená statistická data, pak jsme na tom následovně – jedno město, šestnáct dní, šestnáct výstav z toho tři kolektivní, sedm zemí, jedenáct přednášek a besed, čtyři workshopy, sedm komentovaných prohlídek s autorem, tři společenská setkání autorů, organizátorů, návštěvníků u piva s možností grilování a podobně, jedno portfolio review, jedno promítání a jedna burza. Stačí takto? (smích)

V zásadě ano, ale čtenáře a potencionální návštěvníky vašeho bienále budou hlavně zajímat ty případné změny…

No, myslím, že nejde úplně tak o změnu jako o posun k více propracovanému konceptu festivalu. Navíc představíme program, který se bude vztahovat ke konkrétnímu tématu, to letošní zní Jinýma očima – mezi jistotou a nejistotou. Co možná může být chápáno jako změna, je daleko větší důraz kladený na přednášky a besedy. Záměrem festivalu je, aby tematicky zaměřené výstavy spolu s doprovodnými přednáškami vytvářely jakýsi dialog mezi uměním a humanitními vědami.

Podle jakých měřítek jste vybírali autory letošních výstav?  

Tím nejdůležitějším měřítkem je asi zvolené téma festivalu, letos tedy téma jistoty a nejistoty, balancování mezi nimi. Co se týká zvolení toho či onoho autora, tam neexistuje exaktní měřítko. To je jako se vším, když něco vybíráte. Musí vás to osobně zaujmout, musí to být finančně únosné, musí to zapadat do vašich představ i vašich limitů.

Kterou z výstav byste označili za vrchol festivalu?

Z českých autorů bych sama vypíchla Libuši Jarcovjákovou, která v Ostravě představí výběr z tvorby, jenž bude navíc poutavě doprovázen výňatky z jejích deníků, které jsou opravdu autentickou výpovědí nejen jejího života. Pozvání rovněž přijala Iren Stehli, která se asi nejvíce proslavila souborem Libuna, i když v rámci festivalu vystaví soubor pojednávající o ne-obyčejném životě Krejčího Slámy, kterého dokumentovala řadu let.

A pokud jde o zahraniční autory?

Zahraniční hosté samozřejmě přijedou také. Letos jsme se zaměřili na německé autory, jelikož festival se koná v rámci Česko-německého kulturního jara. Zmíním třeba Franka Rotheho, který žil delší dobu v Los Angeles a ve svém souboru No More Angels ztvárnil ve stylu street photography tu spíše nenablýskanou stranu hollywoodské Mekky slávy a lesku. Bärbel Praun se ve svém souboru this must be the place zabývá svými vlastními procesy za-kořenění nebo vy-kořenění. V rámci tématu jsme nevynechali otázku migrace, uprchlictví a občanské války v Sýrii. Své citlivé zachycení života ve válečném Aleppu nejen na frontové linii představí i mladý syrský fotograf Hosam Katan, který momentálně žije v Německu, kde studuje fotografii v Hannoveru. V rámci jeho výstavy pak proběhnou i beseda a autorské čtení Marka Šindelky z jeho oceněné knihy Únava materiálu, za kterou letos obdržel cenu Magnesia Litera. Ještě bych osobně chtěla Ostravany pozvat na možná až kontroverzní přednášku či besedu Michaela Lüderse pod názvem Ti, kdo sklízí bouři, přičemž tento titul odkazuje na jeho právě vydanou stejnojmennou knihu, v níž se zaobírá tím, jak Západ přivedl Sýrii do chaosu. Tento německý orientalista a specialista na Blízký východ bude v Centru PANT hovořit na téma role Západu na Blízkém východě.

To všechno zní slibně. Nicméně součástí festivalu letos nebude výstava oceněných fotografií z World Press Photo. Proč?

No, tematicky by se do letošního programu World Press Photo samozřejmě zahrnout dalo, neboť tam je vždy dost souborů, které se otázky jistot týkají. Nicméně hlavní důvod, proč mezi těmi šestnácti výstavami letos není, je finanční. Pronajmout World Press Photo je poměrně drahá záležitost a my jsme se chtěli více koncentrovat na stabilizaci těch ostatních nosných pilířů festivalu – výběr výstav dle konkrétního festivalového tématu, výběr sociovědných přednášek a besed, které budou s vystavenými soubory v určitém obsahovém propojení, propracovanější doprovodný program a v neposlední řadě více vypilovat koncept využívání prázdných komerčních prostor v centru města.

U tohoto bodu se chvíli zastavme. Jednou ze záslužných iniciativ prvního ročníku festivalu, který se konal v roce 2015, byla právě skutečnost, že jste jako výstavní místa dočasně využívali opuštěné prostory… Vypadá to tedy, že v tomto trendu hodláte pokračovat…

Ano, koncept využívání prázdných komerčních prostor v centru města se stal pro festival jeho charakteristickým znamením. Naším podružným cílem bylo od samého začátku město oživit a upozornit na prázdné obchody a prostory. Je to zároveň i nejnáročnější část příprav, protože musíme přesvědčit všechny majitele, sepsat smlouvy a podobně. To vše se děje průběžně a většinou až pár týdnů před zahájením, neboť nikdo neví, zdali se mezitím nenajde dlouhodobý nájemce.

To rozhodně není záviděníhodná situace, nicméně můžete prozradit aspoň několik aktuálně prázdných prostorů, v nichž by se letošní festival mohl odehrávat?

Mezi prostory, na které se obzvlášť těšíme, je například bývalý Galex v Nádražní ulici, ten se bude pyšnit výstavou Libušky Jarcovjákové. Dále obsadíme univerzitní menzu, kde bude výstava diplomových prací studentů Fakulty umění Ostravské univerzity v Ostravě a zároveň zde proběhne několik festivalových přednášek. Kromě toho opět vzkřísíme prostory bývalého hotelu Palace, které jsou dosud uzavřené. Tam chystáme výstavu německé fotografky Charlotte Ernst a ukotvíme tam i dva naše festivalové infostánky. Jednomu z nich říkáme festivalový multifunkční Infobunkr. Na to se moc těšíme, to bude perla. Skrze něj chceme návštěvníkům a zvědavcům nabídnout možnost nakouknout do bývalých centrálních prostor Palace.

Už jste uvedla, že kromě výstav fotografií počítá letošní program také s besedami či diskusemi. Můžete prozradit více?  

Celkem jsme naplánovali jedenáct přednášek a besed. Dvě z nich na téma migrace a bezpečnosti v Evropě už jsem zmínila. Ráda bych zmínila ještě několik jmen českých řečníků. Podařilo se nám pozvat například filozofa Jana Sokola, který k tématu přispěje svým zamyšlením nad otázkou pravdy a lži. Rovněž nemusím představovat energickou Ilonu Švihlíkovou, která se všemi bude ráda diskutovat o pozici českého hospodářství v rámci nadnárodních ekonomických mocenských pólů. Festival zakončíme jak jinak než pokorně s Michalem Kalhousem, fotografem a pedagogem Fakulty umění Ostravské univerzity, jenž si pro nás připravil přednášku týkající se hledání životní rovnováhy, díky které bychom měli být pravdiví především sami k sobě.

V současné době fotí skoro každý, přičemž si myslí, že ihned po zakoupení nějakého slušnějšího fotoaparátu už je dobrý fotograf, takže se nabízí otázka, kdo by měl být cílovou skupinou festivalu? Cílíte spíše na fotografické nadšence, amatéry nebo třeba na profesionální fotografy?

Cílíme na všechny, koho baví fotografie, kdo se rád zamýšlí nad tématy doby a koho zajímá společenské dění s přesahem.

Máte už vyřešenou otázku vstupného? Před dvěma lety jste nebyli moc spokojeni s návštěvností, ale svou roli zřejmě hrál i fakt, že v Ostravě lidé nejsou zvyklí za vstupy do galerií platit… Co hodláte pro letošní rok vylepšit, respektive jakou strategii jste zvolili? 

Věřím tomu, že nižší návštěvnost byla dána především tím, že festival OstravaPhoto se konal poprvé a že vzhledem k omezeným finančním možnostem jsme podcenili důležitost reklamy. Z toho jsme se snad už poučili. Otázka vstupného je samozřejmě těžký oříšek, jelikož lidé jsou vesměs zvyklí, že se za umění v Ostravě neplatí. Na druhé straně jsou tady galerie, kde se vstupné platí. My jsme se rozhodli u permanentky za 290 korun zůstat. Navíc připravujeme pro návštěvníky hodně zajímavé slevy, které výrazně zvýhodní nákup permanentky v kombinaci s tričkem, taškou nebo katalogem. Pokud festival podpoříte nákupem permanentky, budete mít navíc vstup na všechny přednášky, komentované prohlídky a besedy zdarma. Jinak budou jednotlivé vstupy zpoplatněné. Takže zakoupení

permanentky bude určitě tím nejvýhodnějším řešením a zároveň nejlepším gestem, jakým festivalu vyjádříte přízeň.

Co považujte za cíl festivalu? V rámci prvního ročníku jste se prezentovali poměrně lacinými frázemi typu, že chcete „přispět k dalšímu kulturnímu rozvoji města Ostravy“, respektive chcete, aby se „festival stal důležitým datem v kulturním kalendáři ČR a přilákal nejen české, ale i mezinárodní publikum“. V čem tedy může být festival přínosný pro naprostého laika a v čem pro profesionálního fotografa?

Na to si pamatuji, to jsme ještě hodně vařili z vody. Snažili jsme se tím ohromit zástupce veřejných institucí a privátní sponzory. Byl to těžký začátek. Doufám, že časem bude těchto laciných frází čím dál méně zapotřebí a že samotný program a zájem o festival bude tou nejlepší vizitkou.

Více na webových stránkách bienále OstravaPhoto.