Herečka Sarah Haváčová opouští Ostravu a říká: Byla to obrovská zkušenost a škola

Vy jste sice více divadelní než filmová herečka, přesto jste do povědomí veřejnosti vstoupila jako princezna Lenka v televizní pohádce Škola princů. Tento televizní snímek z roku 2010 se mimo jiné natáčel na Křivoklátě. Jak na něj vzpomínáte? V témže roce jste tuším i maturovala.

Už je to relativně dávno, přesto na tu zkušenost budu vždy ráda vzpomínat. Tou dobou mě čekalo pár měsíců do maturity, na JAMU jsem ještě nebyla přijata, a přitom jsem získala hlavní roli na mém prvním castingu v životě vůbec. Neměla jsem potuchy, jak to v divadelním ani filmovém světě chodí. Natáčet pohádku pro mě tehdy znamenalo štěstí, fascinaci, radost. Jiří Lábus jako král a já byla Alenka v říši divů.

Ostravští diváci vás znají minimálně od roku 2014, kdy jste se tady zabydlela jako cikánka Zerbieta. Šla jste z role do role. O to více je musí zasáhnout zpráva, že se chystáte opustit domovskou scénu Divadlo Petra Bezruče. Míříte do Prahy. Proč jste se takto rozhodla a co vás v Praze čeká?

Jeden z hlavních impulzů byl můj partner. Jsme spolu už nějaký ten rok a vždy to byl vztah na dálku. V momentě, kdy bylo jisté, že kvůli nové práci se nebude moci stěhovat do Ostravy, byl krok posunout náš vztah na mé straně. A když jsem dostala nabídku hostování v Městských divadlech pražských a na Nové scéně Národního divadla, rozhodla jsem tuto výzvu přijmout.

Když se ohlédnete zpět, jaká pro vás byla ostravská zkušenost?

Obrovská! Hrála jsem a doposud hraji s geniálními herci. Mnozí jsou pro mě učiteli a já je nepřestávám obdivovat. Kdybych si je mohla vzít do kufříku a vybalit na pražských prknech, byla bych nadmíru spokojená. V Divadle Petra Bezruče je velmi příjemné zázemí. Od vrchních pater po „sklepní prostory“ se vždy zdravím s těmi nejmilejšími, pracovitými a pohodovými lidmi. Zároveň vím, že kolegyně, která usedne na mé místo v šatně za stoleček, posílí tuto partu lidí o dalších několik milých úsměvů a skvělých hereckých výkonů.

Sarah Haváčová. (Foto: DPB)

Do svého prvního angažmá v DPB jste nastoupila v roce 2014. Na co z té doby nejraději vzpomínáte?

Ráda vzpomínám na ten divadelní režim, který jsem ve škole nepoznala a který mě naučil přizpůsobit se zkoušení s novými režiséry. Potom si vždy ráda vybavím různé, nejen premiérové, oslavy v DPB, zpívání a tancování u klavíru za kolosálního doprovodu Míši Sedláčka.

Máte v Ostravě místa, kam se za ta léta ráda vracíte? Kromě těch profesních…

Ano, ráda jezdím do Poruby, kde žije část mé rodiny. Líbí se mi procházky kolem Myslivny nebo porubské letní koupaliště. Skvělé jsou Komenského sady, hlučínská štěrkovna nebo festivalové Dolní Vítkovice.

Uvádíte, že pro vás byla zásadní role Girleen v Osiřelém západě, co se od té doby pro vás po profesní stránce změnilo?

Možná jsem snad trochu získala větší klid a nadhled při vytváření herecké role. Pochopila jsem, že není nutné být za každou cenu vidět, přesto je třeba být přítomný a nevypadávat ze situace. Naučila jsem se hospodařit se svojí energií na jevišti, když se necítím fyzicky dobře (nejednou se mi totiž stalo, že jsem hrála s vysokou horečkou). Jelikož s DPB často hostujeme, začala jsem poznávat různé typy divadel a technicky jsem jim musela přizpůsobit své herectví (například více artikulovat, přidávat na hlase, zpomalovat mluvu). V tom všem cítím mírný posun, ale stále je a vždy bude, na čem pracovat.

V současnosti má DPB na repertoáru desítku inscenací, ve kterých hrajete. Určitě máte ráda každou z nich, ale možná některou vedle Osiřelého západu máte v oblibě o něco více. Proč?

Patří mezi ně Spalovač mrtvol, v tuto chvíli pro mě číslo jedna. Řekla bych v dnešní době opět aktuální téma, výborný Norbert Lichý a vzpomínky na příjemnou práci s režisérem. Potom Škola základ života. Bolí mě břicho od smíchu při pohledu na některé kolegy, kteří sází fór za fórem. Otázka, jestli je to po dramaturgické stránce dobře, nicméně mám tuto inscenaci ráda. Dále 1984, v současné době nejdéle uváděná hra na našem repertoáru. Z původního obsazení se udržela hrstka herců, přesto inscenace drží tvar, má krásnou hudbu a řekla bych stále hlubokou výpovědní hodnotu. A v neposlední řadě Čekání na Godota. Mimo to, že hraji postavu jinocha, dělám současně nápovědu. Mám tak možnost vidět vše s odstupem a mohu více vnímat jak reakce diváků, tak proměnlivost jednotlivých představení. Je to nicméně velmi zodpovědná a občas nevděčná práce, proto skláním hold všem „nápovědám“. V případě DPB Míšovi Kudelovi.

V komedii Škola základ života. (Foto: Lukáš Horký)

Loni vás diváci mohli vidět i v regionální komedii Ostravak Ostravski, kde hrajete bez slov půvabnou dívku v tramvaji, na kterou se těší titulní postava Ostravak v podání Igora Chmely. Scény mají žertovně romantický podtext, jak se vám tyto záběry natáčely? Mimo jiné je zajímavé, že jsou tyto scény natočeny stylem němé grotesky, kdy promlouváte jen pomocí gest a mimiky.

Scény se mnou se natáčely v autobuse minulý rok v červnu. Pamatuji si, že bylo neuvěřitelné horko, plný autobus komparzistů, málo místa pro kameramana a štáb. Z toho dusna na mě padal spánek. Igor Chmela byl přesto vše velmi příjemný. A jak se mi hrálo? Stačil úsměv, oči a zadek. Nebylo to nesnadné (smích).

Vedle profesionálního týmu jste vloni spolupracovala i na studentském krátkometrážním thrilleru Vymazán, který vznikl na katedře audiovizuální tvorby. Vystupujete v něm vedle ostravských kolegů Přemysla Bureše a Josefa Kaluži. Můžete přiblížit, o čem tento snímek je a jakou roli v něm hrajete?

Jednalo se o kriminálku, záměr režiséra bylo natočit to jako noir film s temnou atmosférou. Hlavní zápletka se motala kolem dvou bratrů, přičemž já jsem hrála lehkou, zamilovanou, ne zcela šťastnou barmanku.

Brno, Zlín, Ostrava, všude tady jste spolupracovala na krátkometrážních filmech, možná by se dalo říci, že jste s jistou nadsázkou hvězda studentských snímků, v čem vás toto prostředí oslovuje?

Že můžu spolupracovat s mladými lidmi. Líbí se mi jejich společné zapálení (počínaje asistenty konče režiséry) pro jednu konkrétní věc. Pro film, který pro ně mnohdy znamená završení určité životní etapy. V následujících dnech mě čeká natáčení s jednou izraelskou studentkou z FAMU. Na tuto práci se rovněž velmi těším.

Vystupujete i v televizních seriálech, v čem je pro vás inspirativní práce před televizními kamerami a co vám naopak přináší práce na jevišti před živým publikem?

Jinak pracuji s pozorností a koncentrací. Během natáčení si mohu dovolit vypnout, dokud nezazní „akce“. Pak musím být maximálně soustředěná. Hranice mi určuje režisér. Na jevišti mají velký vliv reakce diváků a pozornost je stálejší a plynulejší, rovněž však musí být pevná. Ukončí ji až závěrečný potlesk diváků.

Bude se vám po Ostravě stýskat? Po něčem konkrétním?

Do Ostravy se budu pravidelně vracet. Jednak za svojí rodinou a taky do DPB, kde budu dohrávat dvě inscenace, a to Scapinova šibalství a Spalovače mrtvol. Prozatím se touto otázkou nezabývám.

Už víte, co vás čeká během letních prázdnin?

Především mám v plánu jet do zahraničí na jazykový kurz. A při troše času bych chtěla navštívit některé tuzemské letní festivaly.

Máte nějaká předsevzetí?

Pár mi jich v hlavě leží. Odhodlání taky. Uvidíme, co mi život přinese.