Opavská herečka Hana Vaňková: Když divák řekne, že to bylo hezké, je to málo. Musí od divadla chtít víc

Jste držitelka Ceny Thálie za roli Kostelničky ve hře Její pastorkyňa, máte nominaci na Cenu Thálie za Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy. Co vás udrželo v angažmá v Opavě – a tím nemyslím na adresu místní činohry nic špatného. Nicméně herečka vašich kvalit a prožít život de facto na oblasti …

Co mne tady udrželo? Manželství, rodina. I když dnes už s mým někdejším manželem spolu nežijeme.

Pro mnohé herečky ale bývá angažmá v regionálním divadle svým způsobem nenaplněním životních ambic. Nepomyslela jste někdy na to z Opavy odejít?

Tak můj muž byl herec…

… stále ještě je. Momentálně hraje v Národním divadle moravskoslezském v inscenaci Car samozvanec.

Já vím. My jsme spolu rádi hráli. A dobré věci jsme spolu hráli. A Petr byl velkým opavským patriotem. Oba jsme měli nabídky, ale on odsud odejít nechtěl. A já zase nechtěla odejít sama.

Nerad bych, abyste nabyla dojmu, že opavskou činohru nepokládám za dobrou. Je to právě naopak. Tedy co se činoherního souboru týká, měl spíše smůlu a vedení nemělo vždy šťastnou ruku při výběru režisérů. Ostatně ani zřizovatel nevybíral šťastně některé bývalé ředitele. Teď je situace jiná, Slezské divadlo vede velezkušený Ilja Racek a šéfem činohry je také velmi zkušený režisér Jiří Seydler. Vnímáte nějak změnu na těchto klíčových postech? Přinesla už něco nového?

Abych pravdu řekla, zatím ne. Byla bych neupřímná, kdybych řekla ano. Zatím ne. Po této premiéře budu pracovat s naším novým šéfem činohry v inscenaci hry Modré z nebe v jeho režii. Myslela jsem si, že se objeví nová, neznámá jména režisérů, ale zatím se tak neděje. Já tento stav nekritizuji, ale očekávala jsem prostě trošičku větší změny.

Možná ještě přijdou, možná jen dobíhají platné smlouvy a dohody.

Doufejme.

Když mluvíme o nových, pro opavské divadlo neznámých režisérech, tak nedávno jste měla možnost potkat se v inscenaci Gazdina roba s Jankou Ryšánek Schmidtovou. Jaká to byla práce? Přinesla vám nějaké překvapení ve způsobu práce režisérky s herci?

Byla to hezká práce. Velmi hravý a nekonfliktní způsob práce mne velmi mile překvapil. Něco takového jsme doposud neznala. Spíše jsem se setkávala s takovým – jak to říci – větším tlačením na pilu ze strany režie, rozebírání postav a podobně. Tady to tak lehce plynulo, ale velmi zdárně.

Jak vás poslouchám, musím položit otázku, kterou hercům často kladu: jste herečka takzvaně hravá, tvůrčí, kreativní, která se těší, že prosadí svůj pohled na věc, nebo jste raději režií a dramaturgií vedena a plníte zadané úkoly?

Já potřebuji vědět, odkud kam mohu jít, a pak mohu nabízet. Když mám někdy pocit, že režisér neví – víte, oni jsou někdy lumpové a předstírají že neví, aby z nás herců něco dostali – ale když nabudu pocitu, že režisér opravdu neví, a to se někdy stává, to pak je těžké. Mám pocit, že někteří režiséři nejsou dost nároční a nevyžaduji skutečnou hereckou práci. Možná je to vliv televizních seriálů, kde převažuje civilní rovina herectví. To se vám pak sleje všechno do jedné postavy. Kdyby takový trend měl převážit v dnešním divadle, tak podle mne by to byl konec hereckého řemesla. Úkolem herce je přece vytvářet postavu. Když není režisérem důsledně veden k vytváření charakteru postavy, tak bude pokaždé stejný, ať už jde o komedii nebo tragédii. Já především potřebuji vědět, o čem to budeme hrát. A pak mne zajímá charakter mé postavy. Její vývoj. A mám ráda záporné postavy.

Tak to by se stávat nemělo, ale bohužel jsou i takoví režiséři, kteří nevědí, o čem chtějí hrát. Opusťme ale režiséry, kteří si někdy nevědí rady, a pojďme k inscenacím, ve kterých hrajete. Na otázku, jestli jsou takové, na které se ani moc netěšíte, a když to přeženu, tak se spíše těšíte na derniéru, našla by se i taková?

Tak naštěstí jsme se na derniéru ještě nikdy netěšila. Tak zlé to opravdu snad ještě nikdy nebylo. Ale srdcem jsou mi bližší tragikomedie. V takových hrách hraju raději než v jiných. Když to zdánlivě vypadá jako legrace, ale v té postavě se dějí věci, které postupně vyplouvají na povrch, a není to zrovna to nejveselejší. A tím se dostávám k nynější nejnovější připravované premiéře. Tahle hra, to je to pravé pro mne. Mohla bych bez přehánění říci srdcová záležitost.

Tak o té hře, kterou napsala Moira Buffini a jmenuje se Večeře, něco prozraďte.

Moc toho před premiérou prozradit nemohu. Já hraji hostitelku, která si pozve na večeři přátele, a hlavně to dělá na oslavu manželových úspěchů. Manžel je filozof, který vydal knihu, a to je důvod k oslavě. Jenže ona všechno dělá s určitým záměrem. Je tam z její strany kalkulace, manipulace, a to všechno vede k jistému rozuzlení, které ovšem nemohu prozradit.

Nicméně mnohé jste prozradila. Vaše postava, jmenuje se Paige, připravuje podle vašich slov hostům i manželovi pravděpodobně nemilé překvapení. Že bude nemilé usuzuji i z toho, že jde o žánr černé komedie, možná tragikomedie.

Důležité je, proč to všechno dělá. Já si o Paige myslím, že je to velmi osamocený, svým způsobem znuděný člověk. Je velmi bohatá, nemusí pracovat, věnuje se charitě, společenským záležitostem pro přátele, ale jinak nic. Spíše hledá smysl svého života. Přemýšlela jsem, proč autorka napsala zrovna takovou hru. Vidí svět právě takový? Paige říká: nežijeme zrovna v pohádkovém světě. A to si myslím také. Proč bychom měli předstírat, že některé věci nechceme vidět a slyšet? Prostě svět je takový a měli bychom ho vidět v pravém světle.

Nicméně jedná se o komedii. Tento žánr dnes publikum vyhledává více než vážné tituly. Jakoby lidé po divadle žádali hlavně pobavení, oddech a relaxaci. V případě Večeře Moiry Buffini asi nejde  hlavně o pobavení?

Myslím si, že nejde. Zábavná ta hra určitě je. Ale tady se musíme začít bavit o roli, kterou v současné době má divadlo. Jestli se dnešní divák chce hlavně v divadle odreagovat a smát, tak v tom hlavní smysl divadla není. Samozřejmě, je tady žánr operety, muzikálu, bulvárních komedií …

Víte, já přece jen ten oddechový žánr budu částečně hájit. Pokud se nejedná o primitivní a vulgární zábavu, pokud je v takových hrách vtip a duchaplný humor, nemám nic proti tomu.

Ale jistě! Jenže dobrá činohra by neměla rezignovat na svoji úlohu zrcadla nastaveného době, vztahům mezi lidmi. Tomu, co se děje ve společnosti. A tady si myslím, že Večeře je obrazem současného světa, úrovně myšlení dnešních lidí, odrazem jejich hodnot. A já si sama nevím rady s tím, jak v současné době převažuje spíše zájem o lehkou zábavu. Nerada bych někomu upírala touhu pobavit se. Nicméně já jsem občas také divačka a jako divačka potřebuji něco hlubšího. A velmi bych si přála, abych takových náročnějších diváků bylo více.

A proč?

No přece abychom se více dověděli o světě, ve kterém žijeme! Plytké zábavy máme dost. Velice trpím, když vidím někdy opravdu zbytečně strávený čas v divadle, a často přátelům říkám: Žádejte víc! Hledejte důvody k tomu, abyste mohli říct: Našel jsem se v tom! Poznal jsem, proč ty lidi takhle žijí! Když mi někdo na otázku, jaké to bylo odpoví jen to, že hezké, tak jsem z toho spíše smutná. To je strašně málo. A právě proto mám ráda takové hry, kterými diváky rozdělíme na dvě poloviny: jedni řeknou, že to bylo skvělé, a druzí, že to bylo strašné. To je pro mne ta nejlepší situace po odehraném představení.

Máte za sebou v opavské činohře více než třicet let. Utekla vám nějaká role, na kterou jste si po studiích herectví myslela?

Ne. Neutekla. Měla jsem v opavské činohře nádherné role. Jednu za druhou. Krásná léta mého hereckého mládí, dospívání, středního věku. Dnes sice musím občas počkat na opravdu velkou roli, protože pro ženy mého věku už je těch postav přece jen méně, ale zrovna Paige je jedna z těch opravdu krásných a velkých rolí. Tahle hra je dost podobná slavné hře Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové. Je jí hodně podobná, ale je mnohem ostřejší.