Vřelý potlesk umí zahřát na duši, tvrdí sympatická violoncellistka Irena Morisáková

Když se řekne Ostrava, co se vám vybaví jako první?

Jako první se mi vybaví dětství a střední škola, také rodinné zázemí. To jsou body číslo jedna. Vzhledem k tomu, že jsem, zaplať pánbůh, časově hodně vytížená a mám hodně koncertů, tak už tu nejezdím pravidelně. A raději se snažím rodiče a rodinu, když to jde, přitáhnout k sobě do Prahy.

Co se týká střední školy, tak jste v Ostravě studovala konzervatoř. Byla to tehdy vaše jediná volba pro studium? Jak na toto období vzpomínáte?

Na cello hraji od dětství, takže vše tak nějak směřovalo k tomu, že na konzervatoř půjdu. I když v období puberty jsem cello chtěla párkrát rozbít. (smích) Ale pak se vše vrátilo zpátky do těch správných kolejí. Zkrátka konzervatoř vyhrála a na dobu studia vzpomínám velmi ráda, protože jsem měla štěstí na pedagoga. Učil mě pan profesor Ivan Měrka, což je neuvěřitelná kapacita a vynikající člověk.

Když koncertujete v Ostravě, jsou tato vystoupení pro vás v nějakém směru jiná než ostatní štace? (Rozhovor probíhal před nedávným koncertem zpěvačky Anny K. v Domě kultury města Ostravy, kde roli hosta plnil slovenský hudebník Peter Aristone, jehož na violoncello doprovázela právě Irena Morisáková – pozn. autora)

Je to takový milý paradox, ale já když hraji v Ostravě, tak se mi tady stane vždy nějaký průšvih… Pravda je, že ostravské publikum je pro mě docela specifické. Asi to souvisí s mým osobním vnímáním. Cítím se vůči němu možná více zodpovědná. Přeci jen jsem tady vyrůstala a mám tady zázemí. Jednoduše se nikdy nemůžu zbavit pocitu, jako by se od toho očekávalo ještě něco více. (smích) Hrát před svými je pro mě náročnější než hrát před cizíma.

Pojďme trochu po stopách vaší hudební kariéry. Asi nejznámější kapela, v níž působíte, je ženské trio Inflagranti. Jaká byla vaše cesta do tohoto uskupení?

Já funguji v Inflagranti asi šest let, přičemž kapela existuje asi deset let. Jde o to, že ono trio se musí nějak tvarovat. Přece jenom jsme ženy a některé bývalé členky už mají rodiny nebo třeba jiné priority. Do kapely mě přivedla shoda několika náhod. Během studia na vysoké škole jsem jezdila na kurzy k významným pedagogickým mistrům, takzvané masterclassy, protože jsem na sobě v tomhle směru opravdu hodně pracovala. A na jednom z nich jsem se potkala s tehdejší členkou, navíc se později holky o mně nějakým způsobem dozvěděly a zavolaly mi, abych přišla na konkurz, kde jsem uspěla.

Přínosem tria Inflagranti je určitě fakt, že se snažíte skladby Bacha, Brahmse, Vivaldiho a dalších přetvořit tak, aby zněly, jako by byly napsány pro rockové či taneční publikum, zatímco songy od kapel typu Metallica, Europe nebo Queen proměňujete tak, aby vynikly třeba ve filharmonické síni. Vnímáte to podobně?

Je to tak, že se snažíme lidem ty písně přiblížit z jiného úhlu pohledu. Aranžujeme je tak, aby jim byly blízké. Je třeba super, že člověk, který nikdy klasiku neposlouchal, od nás nějakou upravenou verzi uslyší a řekne si, že ten a ten vůbec nebyl špatný autor. To je pro nás důležité. Je to jeden ze záměrů, jak lidem nabídnout klasickou hudbu v jiném úhlu pohledu.

Co je na tomto procesu nejtěžší?

Jelikož nejsme zpívající kapela, ale máme tři smyčcové nástroje, tak nejtěžší je tu hudbu rozložit do třech partů tak, aby vše bylo vyvážené a hudebně zajímavé. Když jste zpěvák, zpíváte hlavní melodii a všichni vás doprovázejí, ale my si musíme ty party rozdělit, a to je vždy ten největší oříšek. Určitě je náročné rozdělit vše rovnoměrně mezi tři nástroje, a přestože někdy ten proces trvá déle, někdy kratší dobu, tak nakonec to zvládneme.

Irena Morisáková. (Foto: Archiv umělkyně)

Co Inflagranti a vlastní písně? Třeba taková Apocalyptica také začala hrát skladby Metalliky. ale už jistou dobu se vlastním songům nebrání…

Popravdě řečeno my jednu autorskou máme, ale je pravda, že když nejste zpívající kapela, vždy bude zájem o něco, co už lidi znají a je to pro ně přístupnější. Kdybychom měly autorské skladby, tak je sice možné si tu melodii v rámci třech nástrojů zabroukat, ale asi by to nebylo přístupné pro všechny. Prostě dělalo by se to hůře… Anebo ještě jinak, asi jako každá kapela bychom i my chtěly mít autorské skladby, ale v našem případě je ta cesta trochu delší.

Jaké jsou vaše další hlavní hudební aktivity kromě Inflagranti?

Ten rozsah je poměrně velký a rozmanitý. Asi před půl rokem jsem začala hrát s Peterem Aristonem. Posledních pár let, když koncertuje kapela Lucie, tak vystupuji také s ní v rámci cellového kvartetu. Asi pět let jsem se účastnila projektu Rock Meets Classic, který se každoročně odehrává v Německu. Hostuji občas v různých dalších kapelách a rovněž absolvuji mnohé zahraniční cesty za krásami klasické hudby. Těch akcí je opravdu mnoho. Snažím se využít potenciál svého nástroje.

S Joeey Tempestem z kapely Europe. (Foto: Archiv umělkyně)

Kdybych se zeptal na největší zážitek v rámci Rock Meets Classic, což je projekt, jehož se už zúčastnili mimo jiné Alice Cooper, Ian Gillan, Joey Tempest, Steve Lukather a další velikáni hudební scény, který by to byl?

Myslím si, že největší zážitek je potkat se s těmi aktéry mimo podium. Zákulisí mnohdy sympaticky odhalí, že všichni jsme přeci jen „lidé“… (smích) A samozřejmě je vše velmi inspirující!

Berete tuto spolupráci s největšími hvězdami světové hudební scény jako splnění vašeho snu, nebo je to pro vás prostě práce?

Určitě to beru jako úspěch a jsem za tyto zkušenosti velmi šťastná a vděčná, protože to není samozřejmost a nepoštěstí se to každému. Ale jak to říct, těžko se to vysvětluje… (chvíli přemýšlí)… V prvním ročníku na vysoké škole jsem měla dost velké problémy s rukou, musela jsem i na operaci, což nebylo pro mě vůbec jednoduché. Tehdy mi doktor říkal, že když to nevyjde, tak to prostě nevyjde. Úplně jsem se orosila a řekla si, že tohle se mi nemůže stát, že já musím hrát celý svůj život. Od té doby k hraní přistupuji úplně jinak. Tehdy jsme si uvědomila, že bych bez hraní na violoncello asi neuměla žít… Takže bych řekla, že do jisté míry je to i takové požehnání, že stále hraji. Ačkoliv to možná zní nadneseně, ale je to tak.

Na druhou stranu třeba i koncerty s Petrem Aristonem a Lucií jsou určitě přínosné, i když každý je jiný…

Samozřejmě. Ona i ta hudba je jiná. Lucie je legenda a jejich koncerty jsou obrovské. Už tím, pro kolik lidí obvykle hrají. Kdežto Peter Aristone je sólový zpěvák, ne skupina. Jsme na podiu jenom my dva. Je to pouze o nás, tedy hlavně o něm… Celkové vnímání je určitě jiné.

Hrajete jak na elektrické cello, tak na klasické violoncello. V čem vidíte největší rozdíly?

Když hraji na elektrické cello, tak u něj z devadesáti devíti procent stojím. Netvrdím, že se u něj nedá sedět, ale já v těchto případech stojím, z čehož vyplývá, že se mění úplně všechno a hlavně celý sklon těla… U klasického cella si můžete pohodlně sednout a více se soustředit na tu hru. U elektrického je větší stres. Když sáhnete vedle, tak je to hodně slyšet, protože na intonaci je více choulostivé. U klasického můžete více pracovat s tónem, což u elektrického moc nejde, tam s tónem pracuje zvukař a vy se musíte soustředit na jiné věci.

Mimochodem váš profesní záběr je hodně pestrý, takže se nabízí dotaz, jaké interprety ve volné chvíli posloucháte?

Ten rozptyl je taky velký. Mým favoritem jsou Pink Floyd, ale také si poslechnu i relaxační chill-outovou hudbu. Záleží, na co zrovna přijde chuť. Ráda také objevuji neznámé kapely kapely. Často se snažím jít po něčem, co ještě neznám, abych si rozšířila obzory.

Na závěr zkuste ve stručnosti nastínit, co vás v nejbližší době čeká?

V souvislosti s propagací nového cédéčka, které jsme s Petrem Aristonem natočili, pojedeme asi nějaké kratší turné po Spojených státech. S Inflagranti máme naplánované koncerty i s Pepou Vojtkem, jelikož jsme nedávno křtili náš nový živák Live at Broadway. V červnu se už chystají další koncerty s Lucií, těch aktivit je opravdu hodně. V létě mě pak čekají festivaly, takže většinu prázdnin budu trávit hraním mimo Českou republiku.