Kouzelnice Midori v Ostravě předvedla, proč se před ní klanějí houslisté na celém světě

S hudbou nejlepšího britského skladatele 20. století Benjamina Brittena jsem se poprvé seznámil asi v šestnácti letech. Na stanici Český rozhlas Vltava tenkrát zněl jeho Průvodce mladého člověka orchestrem: geniální hudební hříčka, v níž Britten představuje ve formě variací na téma barokního mistra Henryho Purcella jednotlivé nástroje orchestru. Britten byl tzv. raný talent. Génius, který chrlil od dětství stovky skladeb. Jeho Houslový koncert d moll op. 15 vznikal v předvečer II. světové války (1938-1939) v Americe, kam se skladatel uchýlil. Někdy se v souvislosti s jeho koncertem píše o vlivu Stravinského, Prokofjeva, Berga či Bartóka, Britten však strhující silou svého talentu dokázal povýšit každou inspiraci na ryze individuální, aktuální hudební výpověď.

Po krátké introdukci bicích nástrojů a smyčců zahájila japonská houslistka Midori tajuplnou kantilénu, která je zpočátku kolorována jen arpeggiovým akordem harfy a ostinátní figurou ve fagotu, jež se stává stěžejním elementem první věty: skládá se pouze ze dvou tónů, které jsou uzamčeny v intervalu čisté kvarty.

Z koncertu houslistky Midori. (Foto: Ivan Korč)

Následně Midori rozezněla svůj nástroj v plném lesku, přičemž propůjčila znepokojivé Brittenově hudbě neuvěřitelnou energii a temperament. Midori vládne dokonale sametovým tónem, který opravdu doslova zpívá a ani v nejbrutálnějším fortissimo není nepříjemně ostrý, řezavý nebo přesmíru pronikavý. Naopak jsem se musel soustředit na jednotlivou konkrétní notu, každičký flažolet kapilárně jemných tónů, které se linuly z jejího přednesu. Ač tato Brittenova skladba nepatří k posluchačsky vstřícným záležitostem, bylo naprosto jasné, proč se za touto legendární interpretkou sjíždějí houslisté z celé planety, aby nasáli něco z její pronikavé muzikality a schopnosti proniknout do podstaty hudebního díla.

Houslistka Midori v Ostravě. (Foto: Ivan Korč)

Působivé bylo, s jakým nadhledem si Midori poradila s groteskními náladami houslového partu, kde se často v téměř „šostakovičovském“ hudebním úšklebku využívá hra pizzicato prsty, neurvalé tahy smyčcem a extrémně vysoké nástrojové polohy. Britten potlačil běžné virtuózní prvky, a přestože se krkolomné pasáže, figurace, flažolety a arpeggia v sólovém partu nacházejí, jejich vyznění je svíravé a ztemnělé. Možná někteří posluchači čekali líbeznější hudbu, kde Midori vykrouží sladkobolné melodie plné neoklasicistní citovosti, mně však její ztvárnění koncertu včetně perfektně koncentrované passacaglie třetí věty maximálně oslovilo. Závěrečné tóny v oktávovém souzvuku orchestru a vytrácející se houslové trylky, rozrušující dur-mollový tonální princip, byly jednoduše úchvatné.

Z koncertu houslistky Midori. (Foto: Ivan Korč)

Gustav Mahler – Čech? Ani náhodou. Gustav Mahler – Rakušan? Možná ano. Gustav Mahler – Evropan? Nepochybně! Rodák z malé vesnice u Jihlavy, kde se ovšem mluvilo veskrze německy, byl vedle Debussyho nejoriginálnějším hudebníkem své doby. Jako úspěšný dirigent narážel na mantinely, které mu ochotně stavěli ředitelé divadel i muzikanti orchestrů. Nesmírně vytížený Mahler reagoval na všechna úskalí jedinečným způsobem – o prázdninách vyrazil do hor a psal symfonie. Ne ledajaké! Vezměme v potaz, že Brahms měl v roce 1885 hotové všechny čtyři symfonie, z nichž zejména poslední má konkluzivní charakter hudební syntézy. Současně s Mahlerovou první symfonií vznikala Brucknerova devátá, Dvořákova osmá a Čajkovského pátá – tedy díla naprosto vrcholná. Přesto se Mahlerovi podařilo svou první symfonií okamžitě a energicky vstoupit do symfonického světa a zařadit se mezi nejlepší z nejlepších. Co činí Mahlerovy symfonie jedinečnými, je nadčasová filmová optika, která je projektována do jeho hudby. V ní se to filmovým střihem mísí, hněte, střídá a prolíná v jakémsi mozaikovitém kolážovitém sledu, který je ukázkou první polystylové skladatelské práce v hudebních dějinách.

Dirigent Heiko Mathias Förster. (Foto: Ivan Korč)

A jak vyzněla Mahlerova Symfonie č. 1 v Ostravě? První větu zahrála filharmonie pod Försterovou taktovkou trochu nervózně, bez příznačného klidu a pečlivě vystavěného napětí. Hravá a překrásně tvarovaná melodie smyčců nenašla také příliš šťastnou rytmickou shodu s pizzicatem violoncell, rozkolísanost a zbytečná tempová překotnost nebyly příliš odůvodněné. Lépe na tom byla věta druhá – báječné scherzo, v němž se ozývá stylizovaný rakouský ländler, lidové popěvky a nespoutané jarmareční veselí. Tady už byla souhra, tempová a dynamická výstavba daleko přesvědčivější. Pro mne osobně nejsugestivnější byla Mahlerova geniální třetí věta: opět střih a okamžitý ponor do přízračného, přidušeného karikaturního komiksu-noir, kde na počátku zahajuje sólový kontrabas tísnivou melodií, nad níž se vynořují bizarní melodické odpovědi dechových nástrojů. Orchestr a jednotliví instrumentalisté zahráli kánon velmi precizně, působivé byly agogické zvraty, tempové přeryvy a celková dynamická výstavba.

Bouřlivé Finale ve mně zanechalo mírně rozporuplný pocit. Jako by Försterovu provedení zpočátku chyběla větší plastičnost a smysluplnost tektonického průběhu. Postrádal jsem větší pestrost v odlišení jednotlivých kontrastů. Na adresu filharmoniků se sluší podotknout, že druhou, třetí a čtvrtou větu Mahlerovy symfonie zahráli umělecky nesporně přesvědčivě: perfektní výkony předvedly žestě, dřeva a celá rytmická sekce. Od velkolepého závěru jsem zkrátka čekal víc. Večer s Brittenovou a Mahlerovou hudbou však byl přes některá „ale“ nepochybně obohacující a příjemný.