Zatímco se Ostrava ubírala k spánku, bubeník AC/DC Phil Rudd to nakopl v klubu Barrák

Když v roce 1974 Phil Rudd vyhrál konkurz na bubeníka do kapely AC/DC,  pochopitelně netušil, že ještě ve 21. století bude „firma“ s bleskem v názvu vyprodávat největší stadióny po celém světě. Úspěch kapely AC/DC netál jen na výkonu kytaristy Anguse Younga a zpěváka Bonna Scotta. Rudd vnesl do stylu kapely svůj nezaměnitelný groove a minimalistické pojetí hry – každé skladbě dal jen to, co nevíce potřebuje: údernost a přesnost. Když pak v roce 1983 opustil kapelu kvůli neshodám, měl už za sebou nahraná nejvýznamnější alba kapely Back in Black, Hihgway to Hell nebo Powerage.

AC/DC pokračovali s jinými profesionálními bubeníky, ale několikrát se dali slyšet, že jejich hraní něco chybí. Byl to Phil Rudd, jehož zdánlivě snadné bubnování prostě nikdo nedokázal napodobit. V roce 1994 se opět na delší čas usadil na bubenické sesli a koncertuje a natáčí, aby pak znovu v roce 2014 skončil. Žije život rockera na plný plyn, což před pár lety vyústilo i v konflikt se zákonem. Rudd je dnes vlastně takovým polepšeným hříšníkem a snad mu to na dlouhou dobu vydrží.

Koncert v Barráku zahájily dvě české kapely, plzeňská Hanta, drtící thrashové riffy, a pražští „soundgardenovsky“ znějící Stroy. Ti dnes pravděpodobně truchlí ze smrti Chrise Cornella, která byla oznámena po několika hodinách od koncertu.

Ve 21.45 se zaplněný klub dočkal svého miláčka, který sedl za bicí a s australskými kumpány, kterým říká His Band, otevřel koncert skladbou The Other Side. Klasická bigbítová sestava: basa, dvě kytary a zpěvák, s legendou za bicíma přehrávala skladby z alba Head Job, které Phil Rudd natočil v roce 2014.

Uznalé pokyvování hlavami přítomných fanoušků se změnilo v jásot, když jako pátou píseň oznámil zpěvák „a classic from the past“ a kapela spustila Shot Down in Flames, hitovku AC/DC z roku 1978. Na klasické hity AC/DC došlo v průběhu koncertu ještě dvakrát (Up to My Neck in You, Rock n’Roll Damnation) a zbytek koncertu patřil kouskům z Ruddovy sólovky.

Phill Rudd potvrzoval, jak dokonalý stroj  stále je. Všichni v sále si určitě uvědomili, že se hraje v podstatě v jednom stejném tempu, ale bylo to tempo, které proslavilo jak  AC/DC, tak Rudda samotného a prakticky mu vyneslo jmění. Na můj vkus byl možná zvuk příliš milosrdný k uším, přece jen rock n’roll by se měl tlačit do červených. Koncert gradoval singlem Head Job, titulní písni Ruddovy sólovky. Lidi se dostávali do varu a … po krátké pauzičce se kapela objevila už jen na krátkou chvíli a odešla ani ne po hodině hraní.

Pro některé důvod k rozladění, pro další zase důvod k hlasitým nadávkám. Přece jen, cena vstupenky byla vyšší než jindy a všichni přítomní si chtěli užít mnohem víc než jen krátký záblesk starých časů.

Známý mě ihned po konci koncertu přesvědčuje, že bubeník z jakési metalové kapely, kterou jsem neznal, by „tohoto“ Rudda strčil do kapsy. Ano, určitě by metalový bubeník zahrál mnohem více not. Nemá však v garáži sbírku luxusních automobilů v hodnotě tři miliónů dolarů a není po něm ani pojmenováno měřítko kvality hry na bicí – „Rudd faktor“.

Jsou chvíle, kdy si můžete ukroutit hlavu nad tím, co se někdy může odehrát  v Ostravě. V době, kdy se v centru Ostravy zavřely venkovní zahrádky a lidé se pomalu trousili domů, kousek od ztichlého Masarykova náměstí vrcholí koncert. V malém klubu tady tluče do bicích chlapík, který byl u zrodu celosvětového fenoménu. U zrodu mnohamiliónové značky AC/DC, ale hlavně u zrodu jedné z  neslavnějších kapel všech dob.