Divadlo Šmíry se vrátilo s Krytem, vynalézavou hrou, ve které smrt je pouhý začátek

Divadlo Šmíry nedávno s novou inscenací Kryt už popáté vyprodalo sál místního Divadla Čtyřlístek, ve kterém členové vystupují. Hrají v ní tak trochu o sobě, protože jejich divadelní soubor přežil tak dlouhou pauzu, že si za to vysloužil zápis do České knihy rekordů. Možná i díky tomuto svéráznému rekordu si tolik užívají svůj návrat a publikum Krytu vybavují pokaždé stylovými interaktivními prvky, například nafukovacími balonky se svým logem.

Příběh Krytu je jednoduchý a pro české prostředí uvyklé na dobrodružné klukoviny typický. Nepostrádá ale rafinovaný smysl pro nadsázku a stylizované napětí. Čtyři kamarádi se scházejí v klubovně, kde se navzájem hecují, kdo komu „vyrazí dech“. Skoro jako Rychlé šípy jsou ochotni pro každé dobrodružství, do kterého se vrhají po hlavě natolik zběsile, že nepotřebují ani protihráče v podobě Bratrstva kočičí pracky. V přemíře zla si vystačí sami. Možná i proto, že se scházejí v bývalém protiatomovém krytu, kde je WC s nebezpečně páchnoucím obsahem.

A tak se stane, že jeden z nich, obvyklý a doslovný posera Lojza, vyrazí dech svých kolegům tím, že jim přinese na chodníku nalezena pravá brazilská viržinka. Čtveřice si s nadšením zapálí. Aby si na památnou chvíli zajistili věčnou vzpomínku, rozhodnou se pro bratrský, indiánský rituál. Své přátelství chtějí zpečetit pokrevním poutem. Lojza ale v zápalu nadšení nechtěně rozřízne nožíkem ruku Vency tak razantně, až kamarád vykrvácí.

Po pauze nastává časoprostorový skok a ocitáme se na stejném místě po dvaceti letech. Přichází Evžen, Ruda a Lojza. Chybí jen Venca, který, ač je to neuvěřitelné a absurdní, skutečně vykrvácel. Jeho kamarádi se dohodli na tajemném rituálu, nesou si s sebou téměř satanskou výbavu – voskovou svíčku a vlasy mrtvého. Vše nachystají tak, aby o půlnoci mohli v krytu vyvolat jeho ducha a být tak opět po letech spolu. Netuší, že při zaklínání se nečekaně zaseknou jediné dveře vedoucí na svobodu a oni musí v podzemí přenocovat. Tady začíná ta nejdůležitější zkouška jejich přátelství. Ve spánku Lojzu navštíví Vencův duch a chce po něm, aby své zbývající kolegy zavraždil („Máš už v tom přece nějakou tu praxi!“) a pak spáchal sebevraždu, jedině tak se potom všichni probudí a setkají se jako „malí klucí“.

Z představení Divadla Šmíry Kryt.

Přes krkolomnou zápletku právě na tomto místě dochází ke gradaci. Triviální příběh balancující na hraně frašky a chlapeckého dramatu zvolna stoupá a graduje ve vrcholném napětí. Podaří se uskutečnit ďábelský plán, anebo se Lojza vzepře svému osudu? Herci si to užívají a navzdory své amatérské dikci se stávají velmi uvěřitelní. Do hry jsou posléze zataženi i diváci, kteří mají pomocí nafukovacích balonků rozhodnout, jak se bude děj vyvíjet. Nakonec všechny umlčí obrovský výbuch. Zároveň přijde poučná pointa.

Z krytu sice není úniku, dveře nepovolí, situace je beznadějná, ovšem divák odchází spokojen. Odnáší si dostatečné množství emocí pramenících z vrcholné souhry amatérských nadšenců, kteří triviální námět přetavili ve skvělé představení a vtiskli mu až existenciální rovinu. Všichni jsme tak trochu těmi kluky, co se naparují.

Divadlo Šmíry hraje Kryt zpočátku v možná až moc překombinované formě. Zpočátku se diváka snaží bavit jakoby nechtěně naaranžovanou forbínou a vtípky založenými na doslovném humoru. Hraje se (kdoví po kolikáté) o tom, že domluvení herci nepřišli. Objeví se pouze jeden, který sice chodí vždycky první, ale nikdo mu to nevěří (tento motiv je pak rozváděn a variován i v samotném příběhu Krytu). Snaží se naoko vyplnit dějovou díru a čekání na příchod kolegů. Ti pochopitelně přijdou až ve chvíli, kdy už je pryč, takže nakonec i oni zmizí, protože se navzájem hledají.

Nejprve to vypadá na hodně amatérský kus). Role jsou neuvěřitelné a těží z prostoduché situační komiky. Postavy si neohrabaně hrají s kruhem nebo s hadrovým kopačákem a navzájem se dětinsky hecují. Prostě Šmíra dostává svému názvu. Zapojen je i ikonický fotbalový Baník, nechybí fekální humor. To vše je odbyto ale jen na oko, aby se připravil prostor pro velké finále prvního dějství, to jest scény vykrvácení a umření Vency. Je zachyceno čistě metaforickými prostředky, pomocí rudé stuhy a ke stropu stoupajícího bílému balonku – duše.

Druhé dějství ovládá černý humor a metaforické prvky se stupňují, například Lojza se sebou tahá celou rodinu, již zemřelé rodiče v urnách. Příběh z formálního hlediska graduje rozvinutím prostorových vrstev, jednou je svět Lojzových kamarádů, pak Lojzův sen s duchem Vency a nakonec konfrontace „neviditelného“ Vency se světem jeho tří ještě živých přátel, do něhož zlomyslně zasahuje. „Dokážeš si představit trávit život s dvacet let nasraným duchem?“ šikanuje Venca Lojzu.

Všechny postavy mají své přijatelné ego a samostatný charakter, který se amatérským představitelům podařilo nápaditě ztělesnit na jevišti. Ať už je to naparující se sportovec Ruda (Petr Otýpka), natvrdlý Lojza (Marian Maskal), vychloubačný a zlomyslný Venca (Marek Veselka) nebo věčný smolař intelektuál Evžen (Jiří Šebesta).

Scéna je jednoduchá a pro Čtyřlístek velice účelná. Sestává z opony, bedny, truhly, dveří od WC ve stylu protiatomového krytu, několika závěsných efektů, umělých kamenů, trhacího kalendáře, hodin kukaček a falešné činky. Někdy si vystačí s pouhým symbolickým náznakem, jako jsou třeba rekvizity znázorňující energii ducha nebo symbolizující smrt.

Herecká akce je prošpikovaná legráckami, typu vícehlasého tikání, kalendářem, který obsahuje na všech listech stejné datum, anebo má naopak i 29., 30. a 31. února. Jednoduše divadelní prostor, který žije svými vlastními zákony a nabízí v podání Divadla Šmíry přiměřenou dávku hravé zábavy s transgresivními prvky.

Smrt může být jenom začátek. Na dobrém amatérském divadle jako je inscenace Kryt to rozhodně platí.