Petr Hruška vydal novou sbírku a říká: Je to příběh marností. I touhy marnosti čelit

„Na židli sedí kdosi bez krku / a volá hoří,“ píšete v básni Kresby. To podle všeho volá nevlastní syn Adam, jemuž je věnována vaše nová sbírka. Chápu to správně, že jste naplno otevřel hořák v duši a vyzpovídal se o všem tom krásném, bolestném i hořícím, co jste prožil a prožíváte s Adamem?

Ne, to nevolá Adam! Musím to zdůraznit, je to opravdu strašně důležité – to volá stvořená literární postava, která je jenom životem mého nevlastního syna tu více, tu méně inspirovaná. Psal jsem básně o lidech Adamova typu, o jejich úzkostech, směšnosti, osamělosti, zneužitelnosti a neutuchající vůli zůstat napřaženými směrem do života, do celého jeho běsnění. Lidé vlastně pořád volají, že hoří, a každou chvíli jim při tom chybí krk, takže to volání je hodně němé.

„Tady je talíř strachu / a lžíce.“ Mnohokrát v minulosti jsem vás zastihl v obavách o Adama, který je ohněm i vodou, neřízenou střelou i oním talířem strachu. Jakkoliv jde o literární postavu, odkrýváte i dost intimní kus rodinného zázemí, což je sice v poezii obvyklé, ale pro blízké to může být i ne úplně příjemné čtení. Jak vyvážit touhu básníka svěřovat se čtenářům s důvěrnými vztahy s přirozenou ochranou rodinného krbu? Tedy s tím, že domácí záležitosti se nemají vynášet přes práh.

Právě i tím, že je potřeba neustále zdůrazňovat, že báseň nikdy není hyperrealistickým ztvárněním někoho již žijícího, že báseň je vždy metamorfózou, novým stvořením, které má svoji originalitu a ta nepřiléhá úplně k žádnému předobrazu. Ale samozřejmě je výsledná podoba básně ovlivněna i prožitými intimitami, které jsou v ní rozpuštěny.

Mám-li to říct na příkladu oné – námi verš po verši komentované – básně: uchvácen jsem vždy pozoroval děti, jak kreslí, včetně Adama. Žasnu – jako mnoho jiných – nad dětskými kresbami. Jsou jaksi „zadarmo“ krásné, bez uměleckého záměru. Jsou výmluvné, stejně jako ti, kteří je právě tvoří. Ti jsou přitom zvláštně vydaní a otevření, je na nich vidět celé jejich ohrožení. Ale žádná Adamova kresba na témata, jež v básni zaznějí, nikdy neexistovala.

„Náklad padá z vlaku / za zběsilé jízdy.“ Myslíte tím nějakou zcela konkrétní zběsilou jízdu?

Myslím víc na životy dospělých, které zběsilou jízdu často připomínají. Při takových jízdách se nakonec vše stává pouhým nákladem, který řítícího se člověka brzdí, který je potřeba odhodit nebo za jízdy smést.

„Kresby…“ Odbočím, je kniha ilustrovaná? Většinou to tak u vašich sbírek bývá, Darmata třeba ilustrovala Katarína Szanyi. A proč vůbec kniha vyšla v nakladatelství Argo, když poezii vydáváte v Hostu?

Obálku knihy a doprovodné kresby tentokrát dělal „jeskynní malíř“ Zdeněk Janošec-Benda, který ilustroval před časem už moji druhou sbírku Měsíce. Tehdy jsme si taky slíbili, že po čase spolu zase něco uděláme. Mám z těch obrázků radost, je v nich přízrak i „nahý člověk“ stojící veprostřed skutečnosti, a to jsem si přál.

Moje nová sbírka se připravuje v Hostu, kterému chci být věrný a pokud nenastanou komplikace, vždy jim novou sbírku nabídnu přednostně – i oni se ke mně vždy chovali výtečně. Petr Onufer z Arga mi tedy nabídl spolupráci na něčem jiném a já mu poskytl věc, kterou jsem už nějakou dobu nosil v hlavě. Knížku na téma jediné umanuté postavy, která mi před mnoha lety, když jsem psal první sbírku, vstoupila do básní a už tam zůstala. Adam. Zvláštní vitální outsider i středobod, napůl věčné dítě a napůl odjakživa dospělý.

Ta postava prochází celým mým psaním, po čase se vynořuje a objevuje se ve všech mých knihách, ač není vždy přímo jmenována. Knížka Nevlastní je namíchaná z textů o něm. Z těch, které už dříve vyšly společně s texty zcela novými. Postava Adama totiž za těch pětadvacet let bezděčně vytvořila zvláštní příběh plný marností i neovladatelné touhy marnosti čelit.

„…jsou to Adamovy odpolední kresby, vratké domy tenkou tužkou.“ Kreslí ještě Adam? Čtenáře bude vůbec zajímat, jak dnes žije Adam. Zběsile, vratce? Prozradíte něco, nebo to už jsme za oním „prahem“ poezie?

Prozradím jenom to, jak žije literární Adam. Stejně bezohledně, jako kdysi – občas vleze do básně, ve které ho ani moc nechci, vykašle se na můj původní záměr a přesvědčí mě, že je to o něm.

„Na stole / narůstají kresby, / než si pro něj přijdou.“ Tohle zní trochu zlověstně, v těch verších cítím obavy z nějakého permanentního nátlaku, který svět vezdejší směřuje k Adamovi. On chce nějak žít, hlavně v klidu a pokoji, ale ostatní ho potřebují pořád nějak zaškatulkovávat. Pořád ta obava, že „oni přijdou“. Trvá?

Samozřejmě. „Oni“ jsou vždy a všude – připraveni nechápat, necítit, použít, využít, zneužít, vnutit svoji vůli, opustit, to všechno samozřejmě v nejlepším úmyslu… „Oni“ jsme my sami.

Ale Adam v knížce není žádnou chudinkou ani obětí. Adam je především postavou, drze zející do prostoru tohoto světa a provokující jeho prázdnotu.

„Nakonec dlouhá, / až příliš dlouhá čára, / nedokončená ruka.“  Myslíte někdy na to, jak se Adam popere se světem, až tady vy a vaše žena nebudete?

Myslím, že nic podstatného se nezmění. Adam bude dál chodit s mobilem u ucha a předstírat, že právě s někým důležitým o něčem důležitém hovoří. A sem tam ten telefon opravdu zazvoní.

*

PETR HRUŠKA: KRESBY

Na židli sedí kdosi bez krku
a volá hoří.
Tady je talíř strachu
a lžíce.
Náklad padá z vlaku
za zběsilé jízdy.
Kresby,
jsou to Adamovy odpolední kresby,
vratké domy tenkou tužkou.
Na stole
narůstají kresby,
než si pro něj přijdou.
Nakonec dlouhá,
až příliš dlouhá čára

nedokončená ruka