Písničkář v Těšínském divadle zdařile vykresluje život krále české písničky Karla Hašlera

Známý scénárista a spisovatel Gustav Oplustil v televizním seriálu, ve kterém hlavní roli ztvárnil Viktor Preiss, představil dramatický osud klasika české písně Karla Hašlera se vší slávou i bídou. Ukázal jeho nelehké soukromí i opojný svět estrádní zábavy. Soustředil se na pohyb umělce po závratné vertikále slávy, na jejímž konci ale čeká mrazivá smrt.

Karel Hašler jako silná lidová osobnost, která neuhýbá před kompromisy vůči zkorumpovanému režimu, nyní inspiroval Miloslava Čížka k vytvoření zhuštěné verze seriálu v duchu hudebních činoher, které se už v Těšínském divadle zabydlely. Stačí jmenovat muzikály Kubo, Sugar či již legendární Těšínské nebe. Sobotní Písničkář sice není muzikál, opereta nebo revue, ale má od každého něco.

Jak v úvodu premiéry navrhnul dramaturg Ivan Misař, mohl by být nazván „hašleriádou.“ Hašler se v něm vyjímá jako mimořádný vlastenec, který neuznává politikaření všeho druhu a nebojí se v písni pranýřovat Rakousko-Uhersko ani pozdější Československo, když jej podle něj politici zaprodají.

Z inscenace Písničkář. (Foto: Těšínské divadlo)

Příběh Písničkáře je vystavěn na retrospektivním vyprávění již stárnoucího umělce s podlomeným zdravím. Karel Hašler (Zdeněk Klusák) se v první scéně ocitá před gestapem v osudovém roce 1941, kdy zároveň zemře umučen v Mauthausenu. Tyto scény ale na divadle nejsou, gestapo jej zatýká poprvé, a to je ještě mírné, propouští jej s důrazným napomenutím, takže se vrací na natáčení filmu Městečko na dlani. Na scénu za ním přichází zestárlá manželka Zdena Frimlová (Šarka Hrabalová) a Hašler se s ní vydává v těžké době nacistické okupace do kavárny, kde probírají minulost, která se jim odvíjí před očima v rozsáhlé retrospektivě, stejně jako divákům v hledišti.

Základem inscenace je ukázat Hašlerovy počátky (umělce v mladých letech hraje David Depta) a přenést na jeviště jeho živelnost, prostotu a spontánnost. Důležité je celé umělecké podhoubí dané doby, seznámení se s jeho kamarády, kolegy herci a hudebníky, s legendami české divadelní scény Jindřichem Mošnou (Vítězslav Kryške), Jaroslavem Kvapilem (Zdeněk Hrabal), Rudolfem Frimlem (Miroslav Liška), Rudolfem Deylem (Petr Sutory) či malířem a zpěvákem Kamilem Muttichem (Tomáš Hába).

Z inscenace Písničkář. (Foto: Těšínské divadlo)

Zajímavé je vykreslení Hašlerovy nedochvilnosti a jisté naivity, s jakou se seznamuje se svými učiteli nebo kolegy. Přesto se dostane do Národního divadla a inscenátoři zde zdařile vykreslují spor a rivalitu nejen mezi generacemi, ale také mezi rozdílnými divadelními scénami. Hašlera to více táhne ke kabaretu, ale Národní divadlo také není k zahození, zvláště když na něj naléhá jeho ještě mladá manželka Zdena (Petra Sklářová), se kterou si jinak celý život vykají.

Jako šedý stín se kolem plíží fízl Hartman (Miloslav Čížek), občas probleskne závist nebo ješitnost. Hašler je bohém a není pro něj zatěžko za den obsloužit tři rozdílná divadla, od Lucerny přes Rokoko až po Národní, a ještě si střihne zájezd. Občas je divák ujištěn, že se jedná o vyprávění dvojice u kavárenského stolku za děsivého roku 1941, jinak se ale na scéně s velkoplošnou projekcí míhá petřínská rozhledna, zámecké schody i další pohledy na malebnou Prahu.

Hašler je tady jako doma a celým Písničkářem se vinou jeho neslavnější písně: Pětatřicátníci, Po starých zámeckých schodech, Podskalák, Princezna republika, Strahováček, Ta naše písnička česká a další.

Z inscenace Písničkář. (Foto: Těšínské divadlo)

Ještě větší herecké a inscenační nasazení čeká na diváka po přestávce, ve druhém dějství. Tady už je jasné, že se Hašler ocitá na vrcholku svých sil. Seznamuje se s ikonami české kabaretní scény, třeba s Xenou a Emilem Longenovými (Adéla Krulikovská a Tomáš Treichel), jako zjevení působí rusovlasá Marica Zlatarjeva (Markéta Glosová-Słowiková), přichází legendární revue Modré z nebe.

Scéna Jana Duška se prohlubuje a ovládají ji působivé a šťavnaté taneční choreografie Jaro Moravčíka. Dojde ale také na suchou politiku, jak jinak, než u karetního stolečku. Hašler se však nezalekne a pěkně to těm místním kostlivcům ve fracích natře, když před nimi vystřihne improvizované sólo na kytaru.

Ale všechna legrace i odbojné vystupování končí a za rebelem srdcem a duší se uzavře hladina osudu. Hašler je mrtvý, ale písně žijí dál, v závěru se publiku ukloní celý soubor v čele s malým harmonikářem a za zvuků známé písně Jaromíra Nohavici Dokud se zpívá.

Z inscenace Písničkář. (Foto: Těšínské divadlo)

Písničkář je zdařilá inscenace zájezdového typu, která se hodí jak pro školní a vzdělávací účely, tak povzbudí všechny, kteří si zoufají na současnou společensko-politickou situací, kde se to hemží aférou za aférou a kde je těžké hledat někoho, kdo nemá máslo na hlavě. To platí nejen pro Česko, ale zejména pro Polsko, takže v tomto ohledu Těšínské divadlo s Písničkářem majzlo hřeb na hlavičku.

Hašler byl vzácným příkladem toho, že není třeba, aby všichni poklonkovali před prospěchářským režimem. Jeho nadšení a nekompromisnost imponují dodnes, přitom jej neměl úplně v lásce žádný režim. Ani on nebyl žádný svatoušek, měl však jasně dané priority.

Inscenace klade velký důraz na rozpor mezi Hašlerovým soukromím a spontánně budovanou kariérou, zaujme tanečními čísly a živou hudbou, písně znějí suverénně, hlasově čistě. Potěší i drobné žerty z řemeslné profese a nezvyklé oživení legendárních historek z pokladnice českého umění.

Herci své výstupy prožívají s radostí a jistotou, nad okázalostí současné dějové roviny vítězí spontánní mládí let 1909 nebo 1925, kdy byl Hašler na vrcholu, naopak rok 1941 zeje možná až příliš suchopárností.

Všemu odpovídá herecká dikce i vhodně zvolené kostýmy Samihy Maleh, ze kterých to jiskří během revue nebo naopak šedivě splývají s dobou okupace.

Z inscenace Písničkář. (Foto: Těšínské divadlo)

Vizuálně Písničkář až příliš sází na velkoplošnou projekci dobových snímků, některé momenty jsou ale více než výstižné, třeba temná silueta Hašlera (Zdeněk Klusák) černající se pod rudým praporem se zlověstnou svastikou. Z řady revuálních výstupů 20. let vyrazí dech například ten ve druhém dějství, kdy se za opojného zpěvu Markéty Glosové-Słowikové od stropu sype bílé chmýří jako čerstvě napadaný sníh.

Rakousko-Uhersko a první republika by si zasloužily v lecčem na divadle rozvést, protože jsou až příliš pod tlakem nacistické éry, která se jeví zejména dnes a poslední desetiletí mediálně vděčnější. Nezaslouženě.

Bohéma nebo Lída Bárová, to jsou kusy, které by Hašler a jemu podobní mohli šmahem vypráskat a ukázat, v čem tkvěla radost a hlavně rozmanitost české tvorby, nepostrádající ani temná zákoutí. Na to by ale bylo zapotřebí dalšího aspoň tříhodinového Písničkáře.

Zatím je zde aspoň tento první zdařilý pokus, ve kterém Těšínské divadlo kypí a kde tančí nejen celý český soubor za doprovodu živé hudby, ale i dvě desítky hostů, které mu přišly na pomoc. Zdá se, že zpívat společně Hašlerovy hity má v Českém Těšíně své velké opodstatnění.