Moderátor opavské talk show „Hovory s…“ Jakub Plaskura: Když se rozhovor nepovede, těžko je to vina hosta

Jak vznikl nápad na pořad Hovory s..?

Jednou v létě jsme takhle se spolubydlícím Ondřejem Lukešem seděli a přemýšleli, co opavské kultuře ještě chybí. A přišli jsme na to. Opava nemá talk show! Odjakživa jsem chtěl něco takového dělat. Původně se měl pořad natáčet a uvažovali jsme o tom, že by to šlo do televize. Ondřej měl být kameraman a vymýšlet se mnou námět. Z toho nakonec sešlo a vznikla vlastně dnešní podoba pořadu. To znamená talk show naživo pro lidi, kteří přijdou do sálu. Ondřej je v projektu stále, připravuje plakáty a grafika stojí na něm.

Vzali jste si jako inspiraci nějakou známou talk show? Nebo jste se tomu snažili vyhnout?

Hovory s…jsou čistě můj výmysl. Myslím si, že momentálně panuje boom takových lokálních talk show. Dnes se snaží každej votroubek v nějakém větším městě dělat talk show. Neubráníte se tomu, že vás lidi začnou srovnávat s Janem Krausem nebo Karlem Šípem. Zatímco Šíp je pro mě suchar, Kraus dokáže lidi pobavit, a to je i moje krédo. Chci, aby se lidi bavili. Takže dá se říct, že Jan Kraus je mým vzorem.

Odkdy vás drží myšlenka na talk show?

Myšlenka, že bych chtěl dělat talk show, vznikla už v mém dětství, kdy na ČT1 běželo Uvolněte se, prosím s Janem Krausem. Sledoval jsem každý díl a říkal jsem si, že je to výborné, jak mu to pálí a jak dokáže na všechno reagovat.

Inspiraci ze zahraničí jste nečerpal?

Ani ne, leda, když vezmu například Larryho Kinga, který je vzorem, pokud vím, pro Jana Krause a ten je zase velkou inspirací pro mě. Takže je to takový potravinový řetězec. Jinak v zahraničí ale nikoho nesleduji. Když si dnes vezmu zmiňovaného Krause, tak musím kriticky uznat, že když ho sledujete delší dobu, zjistíte, že používá stejné postupy, klišé. Například když si pozve sportovce, je schopen použít ten samý fór s odstupem času.

Vyhýbáte se některým oblastem, třeba politice?

Já se nevyhýbám vůbec ničemu. Samozřejmě, že každý člověk má své silné i slabé stránky. To je i můj případ v tom ohledu, že když tam přijde člověk, jehož oboru až tak nerozumím, tak to pro mne znamená podrobnější přípravu. Nebráním se ale tomu zvát herce, politika, výtvarníka nebo někoho neznámého z lidu. Chtěl bych, aby Hovory byly co nejvíce rozmanité.

Stalo se, že Vás některý host zaskočil nebo převálcoval?

To se ještě nestalo. Já se své hosty taky nesnažím válcovat. Snažím se to brát jako takový volný pokec u pivka nebo u vínka. Když je ten rozhovor dobrý, někdy se stane, že zapomenu na to, že jsou tam nějací diváci, a povídám si jen tak s nějakým člověkem. Jestli to tak má i on, je to výborné. Pamatuji si jen jednu negativní reakci. Když byla mým hostem Tereza Španihelová, neodpustila si narážku na to, že jsem tlustý. Ne že by mě to rozhodilo, hned jsem na to našel odpověď, ale zpětně jsem si ale říkal, že člověk, který prochází takovouto životní proměnou z muže na ženu, musel taky zažít spoustu posměšků, a proto by měl být v takových soudech opatrnější. Osobně se snažím na ty Hovory chodit s tím, že si svého hosta nijak nemaluji a nepředstavuji si, jak bude odpovídat, a hlavně se ho snažím nesoudit. Naučil jsem se na Hovory chodit s tím, že nic neočekávám.

Kdy proběhly první hovory?

V říjnu 2016. Kalendářní rok jsme dokončili v opavském Music Clubu 13. Pak od ledna čistě z mé iniciativy jsem je přesunul do Klubu Art. S vedením „Třináctky“ jsme se shodli, že jsme od Hovorů očekávali něco jiného. V novém prostoru zatím proběhly dvoje Hovory. Jedeme dál a snad proběhne i nějaký upgrade.

Zachováváte stále formát dvou hostů?

Ano, standardní je formát dvou hostů. Výjimkou budou majálesové Hovory 10. května, kam jsem pozval tři hosty: básníka a pedagoga Slezské univerzity Jakuba Chrobáka, českou Miss Earth 2015 Karolínu Mališovou a bývalého předsedu Asociace studentů a přátel Slezské univerzity Ondřeje Pupíka. Na začátku každých Hovorů mám úvodní glosu na aktuální téma, co se děje ve světě, u nás nebo třeba na univerzitě. Po prvním hostovi vyhlásím pauzu, on si jde sednout například do publika a pak navazuje další host.

Pomohla vám v tomto pořadu zkušenost z DramKrou?

Určitě. Já si myslím, že to je hodně propojené. DramKrou není sám o sobě divadelní soubor, ale je to prostor, který pomáhá všem zúčastněným v tom, aby si zlepšovali herecké, vyjadřovací, pohybové a jiné schopnosti. A zvyšovali sebevědomí. Na sobě cítím totální progres v tom, jak například jednám s cizími lidmi, oproti tomu, když jsem přišel na vysokou školu. Od začátků Hovorů říkám, že talk show je vlastně převlečená inscenace, která vás nutí improvizovat. Zatímco u DramKrou je to o kolektivní práci, Hovory stojí na mně a na hostovi. A hosta nikdo nemůže vinit z toho, že je rozhovor špatný, to jde většinou za moderátorem.

Jak byste činnost DramKrou zrekapituloval?

Upřímně řečeno, když si vybavím vzpomínky od začátku souboru až k dnešním dnům, sám se až dojímám.  Ať si říká, kdo chce, co chce, jsem na nás a na pojem DramKrou hrdý za to, že jsme schopni něco kontinuálně vytvářet. V dnešní době, kdy jsou mladí lidé spíše líní než aktivní. Je to v mých očích něco obrovského, že fungujeme už přes tři roky, samozřejmě s určitými proměnami souboru. Vytváříme pořád nové inscenace, snažíme se zlepšovat.

Kolik jste za ty tři roky vytvořili inscenací?

Máme za sebou sedm inscenací. Dostali jsme sedm ocenění. Takže to máme jedna ku jedné. Byla to většinou ocenění za herecké výkony, jednou dokonce i doporučení na celostátní přehlídku. To je pro nás odměna za to, co děláme. A co se týče atmosféry a způsobu práce, myslím si, že to snad ani už nejde dělat líp.

Jaké máte se souborem plány do budoucna?

Tým DramKrou bych chtěl rozšířit o jednoho dramaturga a technika. Ti se hledají obtížně. Každý má totiž svou vizi, že on bude stát na těch prknech, co znamenají svět. Přece jen role dramaturga, technika i režiséra je víceméně nevděčná.

Vaše role už je „jen“ režisérská?

Pořád máme inscenace, ve kterých hraji. Teď si ale dávám pauzu, hlavně proto, abych se více soustředil na režii. V dalším semestru se ale znovu vrhnu na hraní, protože mi chybí. Vždycky říkám, že herectví je moje srdcovka a režie je rozum. Ale podle mě mi lépe jde režie. Inklinuji spíš k ní.

Odkud čerpáte náměty?

Vytváříme si své inscenace. Na posledním festivalu jsme získali ocenění mezi zavedenými dramaty jako je například Revizor. Hry si píšeme sami. Zatímco Tereza Kmoníčková píše lyricky, poeticky, já jako druhý hlavní autor se snažím psát spíš komedie a tragikomedie. Prostě věci, ve kterých je sarkasmus, možná až trošku satira. A to se krásně propojuje. Na jedné straně vážnost, pocity a emoce, na té druhé nadsázka. Navíc začínají psát i další členové DramKrou, takže poprvé na začátku nového semestru budeme mít výběr textů.

Zmiňované ocenění dostala hra Na returnu stál, která je ze sportovního prostředí. Máte takových víc?

To je můj první pokus. Měl jsem několik snů, chtěl jsem si zahrát v něčem, kde je symbolika prostředí psychiatrické léčebny. To se mi podařilo.  Pak jsem chtěl napsat hru z prostředí sportu. To se taky povedlo. Cílů a snů je však samozřejmě více. Na returnu stál je můj třetí text. Nedá se říct, že beru náměty z prostředí sportu, ale spíš ze svého života, z okolí. První hra byla o tom, jak je člověk úspěšný, ale postihne ho rakovina. Druhá hra byla o třech životních smolařích a o tom, jak se říká, že když se štěstí unaví, sedne i na vola. Když je to štěstí povrchní, vlastně to spíš připomíná smůlu. No a teprve třetí text byl o sportu.

Co byste vzkázal na závěr?

Chtěl bych ještě říct, že DramKrou funguje hlavně díky pomoci Loutkového divadla a také Slezské univerzity. Desátého května proběhne v Opavě Divadelní den Majálesu, kam bych tímto rád všechny čtenáře pozval, k vidění budou tři inscenace a na závěr i Hovory s…  Co se týče talk show, tak velký dík jde za Music Clubem 13 v Opavě a nyní pochopitelně za Klubem Art a Janem Kunzem.