Být dobrý muzikant ještě neznamená úspěch, říká bubeník Dalibor Mráz, který chápe bicí jako jinou planetu

Na bicí hrajete od šesti let. Čím vás bicí učarovaly a byla to jediná hudební volba, nebo jste zkoušel hrát také na jiný hudební nástroj?

Když se narodí hyperaktivní dítě, nemáte moc na výběr, co s ním, kromě sportů a pár dalších aktivit. V první třídě jsem začal i s klavírem, takže jak jsem rostl, tyto dva nástroje šly ruku v ruce paralelně vedle sebe. Bicí jsou kouzelný nástroj. Odjakživa jsem je bral jako jinou planetu a doteď mě na ní baví stát a procházet se v její flóře.

Jedna věc jsou zájem, nadšení, třeba i talent a samozřejmě také různé nehudební nástrahy, ale pak jsou tu píle, dřina a další nezbytné faktory, které ovlivňují, zda člověk ve svém snažení pokračuje, či nikoliv. Co tedy rozhodlo, že jste při hře na bicí vytrval?

Vášeň. Jednoznačně. Je to spousta energie, kterou nemáte dlouhá léta proplacenou. Talent vnímám jako schopnost některé věci vnímat o něco rychleji než někdo jiný, nicméně dřina a píle jsou důležité disciplíny. Někdo je má a někdo ne. To rozhodne, zda se hráč vyprofiluje. Kromě píle nebo talentu je tu i další disciplína, a to „umět se prodat“. Pokud se z vás stane produkt, tak ho musíte prodat, aby se vám píle vrátila v adekvátní míře. Jinak řečeno píle na zkušebně by měla být přímo úměrná schopnosti „se prodat“.

To je velmi dobrý postřeh. V českých končinách se totiž obvykle slovní spojení „prodat produkt“ chápe jako něco negativního, navíc bývá spojováno se slovy „prodat sám sebe“, což jsou ve výsledku dvě naprosto odlišné věci, i když to mnohdy tvrdí právě ti, kteří svůj produkt dostatečně prodat neumí a pak jen kritizují ty, kteří mají pokrytu i tuto manažerskou stránku… Vnímáte to podobně?

Určitě. V dnešní době je všestrannost cestou. Bohužel, co si člověk neudělá sám, to nemá. Pokud je hráč schopen být zároveň produkt a zároveň se prodat, má spoustu starostí vyřešených. Beru to jako komplexní proces. Složit skladbu, natočit ji, předmíchat, aby zvukař věděl, jakým směrem se chcete vydat, napsat námět na klip, zorganizovat natáčení, sestříhat video, vytvořit nápady pro grafiku, aby se vše drželo v jednom duchu, zvládnout propagaci na sociálních sítích, určit cílové skupiny, zorganizovat živé vystoupení. Mohl bych pokračovat dál a zmínili bychom celou další řadu jednotlivých profesí. Toto vše obnáší tato cesta. Pokud mícháte skladbu a něco se vám tam nelíbí, ale neumíte definovat, co to je, zůstanete na místě, nemáte-li štěstí na empatického zvukaře. Stejné to je u všeho. Proto by měl být celkový přehled enormní. Být pouze dobrý muzikant v této době není záruka úspěchu.

Bubeník Dalibor Mráz. (Foto: archiv umělce)

Můžete popsat okolnosti vzniku připravovaného alba?

Album, které tvořím, má zajímavou historii. Za ta léta jsem posbíral spoustu kontaktů na muzikanty z celého světa. Se spoustou jsem hrál na různých šňůrách po světě, ale je tam i spousta těch, se kterými se znám velice dobře, ale jen díky internetu. To je na této době kouzelné, můžete být všude a přitom pořád doma, ať je to kdekoli.

Nikdy by mě nenapadlo, že budu spolupracovat s lidmi, jako jsou Scott Kinsey, Scott Henderson a řada dalších. Na albu mám kolem patnácti skvělých hostů z deseti zemí. Číslo se pořád mění, protože furt vše předělávám. Skladby na album jsou už půl roku hotové, nicméně ne vždy se sejdou termíny ve studiích a často se na party muzikantů čeká. To znamená, že premiéra alba je naplánovaná na konec října v Kanadě na portále Drumeo.

O jaký typ muziky se jedná?

Jedná se o takzvanou fusion. Pobral jsem to pro mě nejzajímavější z novodobé hudby a spojil s klasickou tendencí. U všech věcí natočím vždy celou skladbu od klavíru přes basu až po aranžmá a posílám ji dál. Muzikanti mají určitou volnost, ale na spoustě míst je to natočeno podle předlohy, kterou jim posílám¨.

Snažíte se ve vlastních skladbách spíše ukázat své technickou zdatnost, anebo je cílem, aby ty skladby byly posluchačsky přívětivé?

Moje tvorba má více tváří. Dalibor skladatel nemá rád, když to jeho druhé já přehání v jeho skladbách, ale na druhou stranu Dalibor bubeník je hračička a chce si hrát. Jako bubeník jsem se našel v interpretaci sama sebe, v záplavě not, které symbolizují mou hyperaktivitu, ale u té záplavy můžou být jak malé vlnky, tak i tsunami. Vše záleží na typu interpretace. Mým cílem je fungovat na soupravě tak, jak funguje orchestr jako těleso, tedy spousta nezávislých linek, které se proplétají a dohromady dávají smysl. Jako skladatel zase uvažuju hlavně v klavírních linkách. Mnoho skladeb je bohužel těžkých na poslech, řekněme, pro tzv. „normální publikum“. Uvědomuju si i malou cílovou skupinu, která takovou hudbu vyhledává. Proto teď přemýšlím o druhém albu, které by mělo zkombinovat toto všechno, ale mělo by se na to dát i tančit.

V jednom z dřívějších rozhovorů jste uvedl, že vaše spolupráce s bubenickou veličinou Mikem Terranou začala tím, že on vás oslovil. Bylo tomu opravdu tak? A pokračuje spolupráce i nadále?

Ano, to je pravda. Jednoho dne mně napsal a pochválil mi má videa. Slovo dalo slovo a díky této jedné jeho větě začala dlouholetá spolupráce. Odjeli jsme spolu už dvě turné a natočili řadu videí. V plánu máme nový velký projekt GEN-3, a to navíc společně s maďarským bubeníkem Gergo Borlaiem. Jedná se o show, kde jsou tři bubeníci, ale budeme hrát i na klavír, basu a zpívat. Chceme lidem ukázat, že nejsme jen stroje na štípání dřeva. Připravujeme velké evropské tour spolu s GEWA music. V kontaktu jsme neustále, Mike byl už několikrát u mě a já u něho v Itálii. Je to hezké přátelství, kterého si velice vážím.

V čem se vaše hudební názory shodují, v čem se třeba liší?

On je rocker s velkým přesahem do všech možných oblastí. Řeč nám nikdy nestála. Je to člověk, který zažil velká tour, velké kapely, stál po boku velikánů a natočil kvantum alb. I v jeho věku má velkou touhu se neustále sebezdokonalovat, což je skvělé a dost ojedinělé.

Kterou z kapel, v nichž působil, respektive interpretů, s nimiž spolupracoval (mimo jiné Axel Rudi Pell, Masterplan, Rage, Tarja Turunen, Toni MacAlpine), máte nejraději?

Každá z nich má své kouzlo. V každé odvedl skvělou práci. Je to perfekcionista.

Zmínili jsme už Scotta Kinseyho, Scotta Hendersona, Mikea Terranu. Všechno tohle jsou celosvětově uznávaní a respektovaní hudebníci, kteří spolupracují s mladým klukem z České republiky. To není moc obvyklá věc. Zdá se, že již v raném věku jste na nic nečekal, šel se svou kůží na trh a nyní za to sklízíte odměnu…

Vždy jsem měl spousty vzorů. Taťka mně, když jsem byl malý, pouštěl CD a LP světových muzikantů. Když jsem rostl, neviděl jsem důvod, proč bych s nimi nemohl jednou hrát a nahrávat. Vždy jsem chtěl čerpat od nich, být s nimi v kontaktu. Je to nejlepší zdroj inspirace. Pokud pracujete s lidmi, jako jsou oni, nároky na váš výkon jsou obrovské. Nikdy mě nic takhle neposunulo jako tyto typy spolupráce. Když mně bylo čtrnáct let, mými bubenickými vzory byli Thomas Lang, Virgil Donati, Tony Royster, Ronald Brunner Jr. a další. Snažil jsem se s nimi cvičit a dávat si na první pohled nesplnitelné cíle. Zjistil jsem, že po nějaké době už tak nesplnitelné nejsou, tak jsem hranice stále posouval a posouvám. Ale vnímám tady v Česku jinou věc.

Jakou?

Takzvaný davový proud vždy byl a bude. Vnímám to stejně, jako když se vylije řeka. Lidé se snaží tomu zabránit, ale někdy to prostě nedokážou a voda vytvoří přirozeně nové koryto. Já funguju v hudbě na bázi absolutní přirozenosti a je mi jedno, jestli je tam jedna nota nebo milion. Nikdy není chyba jít s proudem. Člověku to přinese klid i peníze. Jít proti nebo bokem je cesta často nepochopená a ze začátku i často odsuzovaná. Nicméně když cokoli člověk dělá déle a věří tomu, nevidím důvod, proč by i tato cesta nestála za to.

Dalibor Mráz na archivním snímku.

Platí stále, že preferujete své sólové aktivity, protože máte pocit, že bubeníci jsou v „klasických kapelách“ tak trochu upozaděni a navíc mnohdy přehrávají pouze věci po svých předchůdcích?

Problém na mé hudbě je takový, že si ji s málokým zahraju. Tady není asi moc prostor pro diskuzi. V kapelách, kde mají bicí sloužit, musí sloužit, jinak přichází kolaps. Kdybych byl manažer popové hvězdy a bubeník by tam nesloužil, okamžitě bych ho vyměnil. Nicméně pokud jezdím po bubenických akcích, jezdím většinou sám, protože ta hudba, co tam hraju, není nejjednodušší a mám větší volnost. Pokud hrajete s muzikanty, kteří na tuto hudbu nejsou zvyklí, koncert provází zajímavý pocit nejistoty. Proto jezdím často do zahraničí.

Mnohým bubeníkům stačí, když jim kapelník či manažer určí, co mají hrát, ale třeba takoví Dave Lombardo, Sean Reinert, Gene Hoglan si jistě své názory ohledně nějaké písně či nějakých partů prosadí…

Každý dělá to, k čemu byl povolán. Pokud si pozvete muzikanta a dáte mu partituru bez možnosti prostoru, není o čem diskutovat. Pokud po něm chcete názor, nebo aby se hudebně vyjádřil, dáte mu prostor.  Nicméně pokud si někdo prosadí part, tak pro to měl dobrý důvod, který přesvědčil tým. Tohle je pokaždé jiné, záleží na typu spolupráce.

Máte tedy nějakou radu, jak by měl posluchač vnímat a přijímat vaše bubenická sóla? Přece jenom platí, že člověk je zvyklý na „klasickou“ písničku, kde kromě bicích figurují kytary, baskytara, zpěv a podobně, zatímco tady jde většinou o písně výhradně s bicími…

Spoustu věcí už dlouho připravuji a ještě nespatřily světlo světa. První velké natáčení bylo v dubnu a další bude teď v květnu. Vyjde kolem šesti videí, kde ukážu šest jiných tváří po boku velkých jmen. Když vyprávím příběh na bicí soupravu samotnou, tak v této době hledám extrémní kontrasty mezi škálou všech dynamik a rytmických stupnic, které mezi sebou proplétám. Měl jsem nedávno období, kdy jsem zkoušel všechny typy meter od 4/4, 6/4, 19/16 až po 65/16, těch kombinací je obrovská řada. Baví mě zkoumat tyto mini detaily, které potom implementuju. Spousta z nich už ve výsledku zní jako chyba, proto se to snažím vyhodnocovat a ponechávat jen ty, kde to je milimetr před pádem do arytmické díry.

Mimochodem kdo by se vám musel ozvat, abyste přijal angažmá v regulérní kapele? Odmyslíme-li sestru Elišku…

Sting… A kdyby ještě žil, tak Zappa.