Nemám vzory, snažím se být sama sebou, říká zpěvačka Sylvie Bee před koncertem v klubu Parník

Jak se máš a jak prožíváš jaro?

Jsem jarní zrozenec, takže se vždycky těším na sluníčko, pampelišky a jarní vánek. Letos jsem si zatím těchto radostí moc neužila. Mám se dost hekticky, ale jinak fajn.

Hektičnost je stav mysli. Tvůj blížící se koncert v ostravském klubu Parník má název Le chant du printemps. To nezní vůbec hekticky…

Nejprve vznikl návrh na plakát ke koncertu, pak jsem k němu teprve přidala název. Asi jsem prvoplánově myslela na Alfonse Muchu a jeho květinové motivy. Takže se mi to krásně spojilo: Mucha a jeho působení v Paříži. A název koncertu jsem si půjčila z  básně jednoho senegalského básníka.

S jakým programem v Parníku vlastně vystoupíš?

Zazní převážně šansony, i když ten termín je zavádějící, ovšem pro většinu posluchačů nejsnáze uchopitelný.  Raději bych řekla, že zazní francouzské písně. Třeba písně Edith Piaf, Jacquese Brela, Lary Fabien a jiných.

V Ostravě i jinde jsi účinkovala s různými muzikanty. Kdo s tebou zahraje v Parníku?

V Parníku to bude klavíristka Eva Mitáčková. Taky mě doprovodí pár hostů, například zahraje vynikající akordeonista Tomáš Damec, kytarista Petr Holáň nebo cimbálová muzika z Opavy.

S Evou Mitáčkovou. (Foto: Jan Kováč)

Je jasné, že zdrojem emocí v hudbě je pro tebe šanson. Kdy ses vlastně k němu dostala poprvé?

Poprvé to bylo na ZUŠ v Ostravě Vítkovicích. Právě zde mě oslovila Eva Mitáčková, jestli bych s ní nechtěla nacvičit dva šansony. V té době si při studiu přivydělávala jako klavíristka v jedné ostravské kavárně a chtěla svoji produkci nějak zpestřit.

Studovala jsi někdy tento zpěv? Dá se vůbec šanson studovat?

Nestudovala. I když vím, že například v Paříži i v Lyonu se v rámci konzervatoře dá tenhle žánr studovat, je to jeden z oborů, který je spojený i s hereckou průpravou. Šanson je o prožitku. Když jsem začala zpívat šanson (bylo mi asi třiadvacet), můj kamarád Francouz mi řekl: nemůžeš zpívat šanson, protože nemáš odžito! Myslím, že dnes už můžu… (smích). Ale stále jsou písně, které nezpívám, protože cítím, že na ně nemám „dost odžito.“ Mám na mysli třeba Non, Je ne regrette rien, tu plánuju tak v šedesáti, bude-li o to ještě někdo stát. Ale jak říkala Edith Piaf: „Zpívat šansony je stejné zaměstnání jako každé jiné, ne-li náročnější. Řemeslo jako nezbytný doplněk talentu se nedá ošidit. Učíte se mu po malých dávkách.“

Jaký další hudební žánr ti je blízký? Co ráda zpíváš?

Nejsem troškař, takže si občas troufnu na jazzovou klasiku. Ta mi teda učarovala dřív než francouzská hudba. Na slovenských lidovkách jsem vyrostla a cikánskou muziku mám taky moc ráda. Taky se věnuji klasickému zpěvu, ale tomu se teprve učím.

Považuješ někoho za svého „učitele“? Máš své vzory?

Vzory asi nemám. Samozřejmě obdivuji Edith Piaf za tu opravdovost, syrovost a krásnou zpověď, která je znát v každé písní, protože „šanson“ je o obsahu. Miluju Aznavoura a jeho oči, které promlouvají a nesou výpověď, stejně jako Leo Ferré, J. Brela atd. Mám ráda i ZAZ a její hravost a živelnost. Obdivuji paní Hanu Fialovou za její nastudování písní z repertoáru Edith Piaf v muzikálu Edith a Marlene… Nemám vzory, snažím se být sama sebou. Mám spíš asi „vzorové“ písně, které zbožňuju a jejich autory a interprety.

S Vladivojnou La Chia. (Foto: Archiv)

Vzpomínám si na tvůj výlet do Francie před pár lety, strávila jsi tam celkem dlouhý čas… Co jsi tam dělala a co tě přimělo k návratu zpět do Ostravy?

Před třemi lety jsem odjela do Lyonu, kde jsem žila rok. Chtěla jsem do Francie už strašně dlouho: nasát atmosféru, získat lepší přehled v muzice, zdokonalit jazyk. Taky jsem si chtěla odpočinout od školství a chtěla jsem si pročistit hlavu, tak to byl klasický útěk za změnou. Lyon byla jasná volba. Krásné historické město, ne tolik hektické a špinavé jako je Paříž. Navíc, žijí tam přátelé, chtěla jsem někam, kde už to znám. Co se týká mé práce ve Francii, věděla jsem jen, že určitě nechci učit. Taky jsem se necítila na běhání po place v kavárně nebo restauraci. Chtěla jsem něco klidného a v pohodě. Na doporučení jedné ženy z Litvy jsem začala pracovat pro jednu firmu, která zajišťuje úklid a žehlení v domácnostech. Bylo to fajn. V podstatě klidná, čistá práce. Hned jsem viděla výsledek, naučila jsem se žehlit košile na profesionální úrovni a ještě jsem shodila za rok 12 kilo, protože frmol to trochu byl.

V poslední době ses dala znovu na studia. Potkávám tě na Církevní konzervatoři v Opavě. Proč vlastně studuje frankofonní zpěvačka Církevní konzervatoř?

Sama sebe se někdy ptám (úsměv). Když mi bylo třiatřicet, řekla jsem si, že vzhledem k tomu, že nemám děti, mám vlastně čas a prostor začít něco nového. Chtěla jsem se ve zpěvu zdokonalit. Klasický zpěv jsem kdysi studovala na ZUŠ. Taky jsem se chtěla dozvědět a naučit něco nového. Věděla jsem, že jediná možnost je pro mě dálkové studium, a Církevní konzervatoř tuto možnost nabízela. Tehdy jsem netušila, že stejné možnosti má i Janáčkova konzervatoř v Ostravě, ale já jsem zatím spokojená. Příští rok mě čeká povinné studium hry na varhany, pak to možná přehodnotím (smích).

Na koncertě v Parníku zazpíváš známé šansony a jazzové standardy. Jak jsi na tom s vlastní tvorbou?

Hmmm. Špatně a dost mě to štve. Kdysi jsem tvořila vlastní texty, ještě s kapelou Café Industrial. Dnes už si jen tak něco napíšu do šuplíku a moc to neprezentuju. Ale možná se blýská na časy.

S Evou Mitáčkovou. (Foto: Petr Hlubek)

Sestava muzikantů kolem tebe se mění, přesto jedna tvář nemizí. Pianistka Eva Mitáčková…

Eva je výborná klavíristka, přítelkyně a taky osudová muzikantská kolegyně, protože ona mě k šansonu přivedla.

Nemyslíš, že by bylo vhodné ustálit kolem sebe kapelu a začít systematicky pracovat na vlastní muzice?

No to si rozhodně myslím. Nejsi první, kdo se ptá. Vlastní tvorba je něco, co jsem už okusila a je to svoboda! Úplně jiná práce. Už se mě kamarádi muzikanti i novináři ptali před dvěma lety a já jsem si tehdy říkala, že už vážně musím něco udělat. V současné době mám skvělého kytaristu a saxofonistku. Oba hrají ve více projektech, jak už to u skvělých muzikantů bývá, a tak je ten náš společný čas drahý. Takže tímto poptávám rytmickou sekci (úsměv). Až udělám novou desku, budeš mezi prvními, kdo se o tom dozví. Doufám jen, že to zase nebude až za dva roky (smích).

Jak bys pozvala čtenáře Ostravanu na svůj koncert?

Milí čtenáři Ostravanu, milovníci krásné hudby, máte-li chuť prožít večer s francouzskou muzikou v tradičním i netradičním podání, přijďte 11. května do klubu Parník v Ostravě. Budeme se na Vás těšit.