Satira Čaj u pana senátora se trefuje do oblastní politiky a ukazuje, jak účel světí prostředky, zvláště na maloměstě

Čaj u pana senátora se na těšínskou scénu hodí a je typickým příkladem, že dobré divadlo nekončí za hranicemi Ostravy. Ta už se dávno stala divadelní Mekkou, ovšem do Českého Těšína je to takřka co by kamenem dohodil. Obrazně i prakticky.

Čaj u pana senátora je nadoblastní spoluprací mezi nejlepším divadlem v Česku Komorní scénou Arénou, ve které režisér Ivan Krejčí šéfuje, a jediným divadlem v Česku, která má profesionální dvojjazyčnou scénu, polskou a českou. Tedy kombinace více než dráždivá, ovšem v rámci možností a místních specifik.

Čaj u pana senátora se může zdát jako ryze česká záležitost, ale v obsazení vypomáhají i členové polské scény. Je to příznačné, vždyť v Českém Těšíně obě jazykové enklávy spojují stejné problémy nebo tužby, třeba v rámci pohřebnictví a zejména politiky, protože to byl právě Český Těšín, který před pár lety v očích celého Česka diskreditovala místní kmotrovská politika. Přijmout pozvání na politickou satiru v tomto městě je tedy více než symbolické.

Autorem Čaje u pana senátora je slovenský dramatik a také lékař Ivan Stodola. Napsal ho v roce 1929 jako reakci na prvorepublikové politikaření. Patří do série jeho komedií jako je třeba Daňové pokonávanie (1925), Náš pan minister (1926) nebo Jožko Púčik a jeho kariéra (1931). Stodola psal ale také tragédie nebo memoárová díla, dokud nebyl v roce 1951 odsouzen komunistickým režimem, který neměl nejen smysl pro humor, ale ani pro prvorepublikovou etiku, ve které byl Stodola vychován. Za údajnou sabotáž jej uvěznili na osm let, takže se poměrně tvrdě vykoupil. Pro Těšínské divadlo jeho nejznámější kus vycházející z gogolovské tradice objevil dramaturg Ivan Misař, hraje se v překladu Ladislava Kulhánka a za spolupráce dramaturga Tomáše Vůjtka.

Z inscenace Čaj u pana senátora. (Foto: Těšínské divadlo)

Téma Čaje u pana senátora je ve stručnosti o tom, jak nastartovat kariéru v oblasti lokální politiky díky vychytralosti a zároveň hlouposti. Rodinný podnik, v tomto případě pohřebnictví, přestal prosperovat, a tak je největší čas změnit dosavadní „rodinnou politiku“ a zahalečství na něco většího, progresivnějšího, ne-li „velkolepějšího“. Na to přijde hlava rodiny paní Slivková. Její manžel Baltazar se do ničeho nehrne a politické soukolí intrik jej pohltí, ani neví jak. Přesto si díky selskému rozumu dokáže poradit.

Děj připomíná slavnou knihu a film Byl jsem při tom, ve kterém prostoduchý zahradník Chance dosáhne až na funkci prezidenta. Pan Slivka z Čaje u pana senátora pouze pokoří své lokální soupeře, ale přízeň paní ministryně jej nemine. Jeho soupeři jsou tady vykresleni jako maloměstští prospěcháři, snobové a intelektuální omezenci, takže nemá až tolik práce. Podnik opět vzkvétá, i jeho dceři se daří. Mladá generace totiž z příběhu vychází nejlépe, tak nějak starosvětsky, jako ideál čistoty, když zanechá politických ambicí a oddá se poctivé práci.

Z inscenace Čaj u senátora. (Foto: Těšínské divadlo)

Na kukátkové těšínské scéně vyrostl díky scénografii Milana Davida pohřební chrám – shluk štorcem postavených rakví, starodávných skříní, náhrobků, věnců a svící. V tomto lese funerálií si hoví ústřední herecký pár stárnoucí manželské dvojice, Lenka Waclawiecová a Miloslav Čížek. Ona jako ženská od rány, on jako servilní stařík, který už chce mít zasloužený odpočinek, ale kdepak! Naprostá proměna přichází po přestávce této víc jak dvouhodinové šarády. Je dokonalá, ironizující, sál se mění z rodinného kutlochu na honosné rodinné sídlo manželů Potkanových: hrají je Petra Sklářová a Karol Suszka v alternaci se Zdeňkem Klusákem.

První část inscenace Ivana Krejčího, který se shodou okolností sám stává objektem odlehčené slovní hříčky „senátorem se může stát třeba i krejčí“, má poklidnější ráz. Rodinka cvrkotá, představuje se dcera Elena (Markéta Glosová Slowiková) a její nápadník Profesor (Petr Pěnkava), přicházejí agilní poslanci, členové strany, senátoři. Vyniká mezi nimi zejména robustní muž pádného činu a mistr řemesla Sekyra, řezník v podání Zdeňka Hrabala, a zejména Sergej Ivanovič Lopuškin, gardový poručík z Petrohradu ztvárněný Vítězslavem Kryškem. Ten jediný by se dal mimochodem vztáhnout na současnou profesi takzvaných mediálních poradců a koučů. To je přece žhavé téma i v současné evropské kultuře, protože málokterý politik má pod kůží zarytá etická pravidla, takže je třeba někoho, kdy jim je vštípí. Ať je to Ladislav Špaček nebo filmový Toni Erdmann. Vítězlav Kryške ve svém starobylém důstojnickém kostýmu a ostře profilovaném vousu by se v této partě dokonale vyjímal. Však také jeho výstupy zahrnující mediální kaučing všech politických kutilů ve hře patří k těm, které publikum v Českém Těšíně oceňuje potleskem na otevřené scéně.

Z inscenace Čaj u senátora. (Foto: Těšínské divadlo)

Stejně tak scénou otřásá potlesk v úvodních výstupech druhého dějství, které už se odehrává ve sféře „high class“. Promenáda před mikrofonem umístěným v domě senátora nemá chybu a herci této one man show dokážou plně využít a rozehrávají ji s patřičným potěšením. Základem jsou přirozeně komická čísla, ale také výmluvná ukázka trapnosti, kdy na celé čáře prohrávají politické ambice před jadrnou zemitostí, ale i selskou inteligencí Slivkové a Slivky.

Z hereckých výkonů jednoznačně zaujme Lenka Waclawiecová coby rázná paní domu, Miroslav Čížek jako chytrý majitel rakvářství, kterému zachutná moc, již zmíněný Vítězslav Kryške a paní Potkanová v estrádním podání Petry Sklářové. Všechny postavy oblékla civilně i svátečně osvědčená kostymérka Marta Roszkopfová a hudebně jejich satirickou notu podtrhnul skladatel Ondřej Švandrlík.

Finále končí téměř strašidelným výstupem s nedozírnými následky. Baltazar Slivka je korumpován a dav prosebníků se před ním sklání jako před spasitelem ve svatozáři. Účel světí prostředky. Kam až tohle jenom může dojít?

Mrazení v zádech si nechává režisér přímo pro publikum, které je nuceno, aby si případné důsledky odneslo s sebou domů a přemýšlelo. A podle reakcí v hledišti takovýto typ režie a hraní zdejší obecenstvo vítá. Přesto vnení Čaj u senátora varovnou inscenací, ale drží se v mezích pevné satiry, která nemá daleko třeba ke Gogolovu Revizorovi. Dramaturgicky nejistou otázkou zůstává osud mladé generace, která se politiky zásadně straní, anebo se jí vyhýbá úplně, což asi také není nejlepší řešení.