Ostravská houslistka Julie Ester Černá: Hudbu nedělím na žánry, ale na dobrou a špatnou

Jaká byla vaše cesta k hudbě?

Velmi nahodilá, k houslím jsem přišla doslova jako slepý k houslím. Původně jsem chtěla hrát na klavír, ale přišla jsem na to, že jej doma nemáme a že bez cvičení doma to jaksi nepůjde. Tak jsem si vybrala flétnu. Ale jednou do hudební nauky přišel pan učitel s housličkami a říkal, že pěkně zpívám, že mám hudební sluch a že bych mohla hrát taky na housličky. Obětovala jsem se a vybrala jsem si tedy housle. No a takhle jsem dopadla (smích).

Máte zkušenosti s hraním v Rakousku, konkrétně na Universität für Musik und darstellende Kunst. Viděla jsem rozdíly mezi výukou u nás a tam?

Samozřejmě, že jsem viděla rozdíly, ale ty rozdíly jsou i v každé hodině u nás, protože jsou individuální. Jsou závislé na konkrétním profesorovi, který své žáky učí. Českou a rakouskou univerzitu nemohu bohužel celkově srovnat. Mohu srovnávat jen hlavní obor (hru na housle), protože jsem tam nestudovala jiné předměty. Profesor Zienkowski ve Vídni nás bral více jako partnery, zodpovědné za své studium a interpretaci. Profesor Michalica na JAMU v Brně zase tlačil více na pilu, co se týče detailů, techniky, propracovanosti. Úsměvné bylo, že ti dva byli velcí přátelé a respektovali jeden druhého. Studium pro mne byla tedy radost.

Ve Vídni jsem měla pocit, že studenti jsou do studia opravdu ponořeni a žijí tím. Setkala jsem se se skvělými žáky, konkurence je tam obrovská. Pamatuji si, že k profesoru Zienkowskému přišla na konzultaci jeho studentka. Připravovala se na konkurz do Vídeňské filharmonie. Zahrála vše skvěle, dokonale. Profesor jí řekl: „Víš, ty hraješ tak skvěle, já už ti vlastně nemám co říct. Jsi připravena.“ Když na něj naléhala, tak doplnil: „Zkus se zaměřit na alikvótní tóny.“ Alikvótní tóny?! No, hleděla jsem.

Jak dlouho jste členkou Janáčkovy filharmonie?

Nedávno jsem to počítala. Sedm let, mínus dva roky mateřská, takže už nějaký pátek to je. Cítím se tam jako doma, všichni mě znají a také znají můj smysl pro humor. Vědí, co ode mne mohou čekat. Mám bezvadné kolegy, mnoho z nich jsou silné osobnosti.

Máte dceru v předškolním věku. Projevují se u ní hudební sklony?

Ne (smích). Alespoň ne houslové. Asi před rokem jsme si půjčili housličky, že zkusíme hrát, ale ne, vůbec ji to nebaví. Ale je fakt, že hudební sluch má, pěkně a pořád si zpívá, básničky a písničky si pamatuje, má velký cit pro rytmus. Jestli z ní ale bude houslistka, to ví Bůh. Uvidíme časem, co ji bude bavit, budu ráda, když ji naučím zahrát si nějakou písničku. Kdyby byla schopná v dospělosti vytáhnout si housle nebo kytaru a jen tak si zabrnkat, za to bych byla ráda. Ale nebudu ji do ničeho tlačit. Ona si tu svou lásku musí najít.

Který hudební žánr je vám kromě vážné hudby nejbližší?

Já to nedělím na žánry. Rozlišuji jen dobrou a špatnou hudbu. S manželem milujeme Michaela Jacksona, to si rádi pouštíme, tancujeme u toho, blbneme s dcerkou, protože on je nadčasový, má velice podmanivou rytmiku. Mám ráda Seala, Sade, Maria Biondiho, dobré hlasy. Potom ještě třeba Earth, Wind & Fire, černoškou skupinu ze sedmdesátých let. Nemám moc ráda český pop. A nemám ráda Kabáty.

Koncert k putovní výstavě Od Petřkovické venuše k Dolní oblasti, který jste s kolegyněmi Lenkou Hejnešovou a Marií Pluhařovou připravily na 3. května na přání městského obvodu Poruba, bude mít ostravskou tematiku. Co budete hrát?

Zabrousily jsme do knihovny, protože nemáme moc obsáhlý archiv, co se týče ostravských skladeb, a našly jsme tam skladby pana Dřízgy a pana Hurníka. Mezi díly pana Dřízgy jsme objevily krásnou Sonatinu, původně pro housle a klavír, ale dá se hrát na jakýkoliv nástroj, a ta je přímo inspirovaná dílem Bohuslava Martinů. Je to moc krásná skladba, taková jemná, průzračná, s krásnou rytmikou. A od pana Hurníka jsme vybraly písně původně pro zpěv a klavír. Výběr jsme upravily pro housle a klavír a rozdělily jsme jej na témata, která se objevují v lidových písních – ptačí téma, láskyplné téma a vodní téma. Takže jsme to pojaly trochu netradičně, na závěr jako bonbónek. Ty písničky jsou trochu zvláštní, nemají klasickou harmonii a jsou zabarvené trochu jinak. Až podle hlavní melodie se dá poznat, že je to klasická lidová písnička.

Hráváte na koncertech běžně skladby ostravských autorů?

Bohužel ne, ostravští skladatelé, to je téma 20. století, které běžnému posluchači – čímž nechci nikoho urazit – není blízké. Jsou tam složitější obrazy, složitější harmonie, je to celé hutnější a mnoho těch skladeb je celkově prokomponovanějších. Proto se běžní posluchači trochu moderní hudbě vyhýbají. Tím nechci říct, že ostravští skladatelé neumí napsat dobrou hudbu, spíše naopak. Není ale v mých silách znát dopodrobna a aktivně tvorbu toho kterého autora. Klasika je klasika.

Na jakou nejbližší hudební událost se těšíte?

Víte, já jsem už tak dlouho nebyla na žádném koncertu jako návštěvník, až je mi až hanba. Jsme s manželem na dcerku sami, takže vše se momentálně točí kolem rodinného krbu. Za tři týdny má s naší filharmonií hrát houslistka Midori, tak na to se velmi těším, to bude super. Bude mi velkou ctí tuto světoznámou umělkyni s filharmonií doprovodit.