Smetanovo Tajemství v Ostravě podruhé: Velmi zdařilému nastudování vévodí dokonalý Martin Bárta

Smetanovo Tajemství má na prknech Národního divadla moravskoslezského šťastný osud. Od roku 1922 byla tato opera v Ostravě provozována mnohokrát. Naposledy v roce 1979 v režii Miloslava Nekvasila, kdy se v roli konšela Kaliny představil tehdy vynikající barytonista Čeněk Mlčák. Uběhlo téměř čtyřicet let a nyní jsme svědky nového nastudování v režii Tomáše Studeného, které je součástí smetanovského operního cyklu Ostrava 2024.

Tajemství je první Smetanovou operou, která byla napsána v myslivně v Jabkenicích. V romantickém i tísnivém odloučení od hudebního centra Prahy vznikala opera, která je metaforickým výkřikem touhy po štěstí. Libreto vytvořila Eliška Krásnohorská jako výstižnou parafrázi klasického sváru dvou rodů, jenž je situován do českého kontextu romantické scenérie pod hradem Bezdězem. Kromě hlavních postav operu Krásnohorská zabydlela životnými figurkami zpěváka Skřivánka, zednického mistra, hospodské, zvoníka i ducha frátera Barnabáše.

Výjev z inscenace opery Tajemství. (Foto: Martin Popelář)

Obsazení jednotlivých rolí bylo v porovnání s první premiérou víceméně vyrovnané. Nejdůležitější roli „věčného hledače“ Kaliny si zazpíval Martin Bárta. Barytonista představil psychologicky nesmírně prokreslenou postavu, jak herecky střídmým projevem, tak pěvecky sugestivní, vybroušenou interpretací, která byla zbavena jakékoli patiny. Jeho zpěv byl dynamicky vyvážený v kontextu ostatních sólových výkonů i orchestrálního doprovodu.

Bárta odstínil svůj projev v dokonalé shodě s podstatou vnitřně neklidné postavy Kaliny a jeho závěrečné smíření s Rózou mělo hloubku očistné katarze. Vstupní árie k druhému dějství „Jsem žebrák!“ a brilantní „Med radosti plnými doušky chci pít“ byly vzorovou ukázkou všestranné, výrazově excelentní interpretace.  Bártův výkon byl největším pilířem sobotního nastudování.

Konšela Malinu ztvárnil tentokrát sólista libereckého divadla Pavel Vančura, který rovněž vytvořil osobnostně přesvědčivou pěveckou i hereckou kreaci. Jeho plně okrouhlý bas byl příjemným překvapením.

Martin Bárta a Lucie Hilscherová (vpravo). (Foto: Martin Popelář)

Pannu Rózu ztělesnila mezzosopranistka Lucie Hilscherová a její sytý hlasový témbr a expresivnější projev postavě velice slušel. V roli Vítka se i podruhé představil tenorista Ondřej Koplík. Proč se při druhé premiéře neobjevil avizovaný Tomáš Černý, inscenátoři neupřesnili. Koplík podal i napodruhé poctivý a vyvážený výkon, který byl ve srovnání s čtvrteční premiérou dynamicky důraznější a přesvědčivější. Jeho pěveckou partnerkou byla sopranistka Lucie Kašpárková, jež s postavou Blaženky báječně výrazově souzněla. Její jemné herecké gesto a subtilní, příjemně zabarvený soprán vytvořily ideální symbiózu se světlým tenorem Koplíka. Kašpárková zazářila zejména v árii „Když slyším jen tvého rohu pění.“

Lucie Kašpárková a Ondřej Koplík. (Foto: Martin Popelář)

Zpěvák Skřivánek, který je nositelem humoru a satirických šlehů v podání tenoristy Petra Levíčka, zaujal s větší přesvědčivostí než čtvrteční kreace Václava Moryse. Také vysloužilec Bonifác, jehož ztvárnil basista Josef Škarka, vyhovoval typologii intrikána lépe než ukrajinský pěvec Šokalo. Škarka je rozený komediální talent, škoda, že nemohl naplno dynamicky rozeznít svůj měkce kulatý bas, protože jej trápila hlasová indispozice.

Mistr Zednický barytonisty Jakuba Tolaše neměl ve srovnání s Kettnerovým podáním takovou říznost, artikulační průraznost ani rytmickou jistotu, herecky však vytvořil hodnověrnou figuru. V roli ducha frátera Barnabáše se představil barytonista Petr Urbánek, jehož baryton i fyziognomie jsou v ideálním poměru k intenci postavy. Podobně výrazně se představil Aleš Burda jako zvoník a Nikola Novotná v roli půvabné hospodské.

Na závěr několik poznámek k hudebnímu nastudování Jakuba Kleckera. Vytvořit z nesmírně náročné partitury, kterou provází neobvykle hutná polyfonní sazba, náročné duety a tercety i antifonální sborová čísla, tektonicky přesvědčivý celek, není vůbec jednoduché. Klecker představil Smetanovo Tajemství ve vzrušující koncepci s přesvědčivou gradací. Hřejivá barva smyčců, nádherné instrumentální výkony lesních rohů, příčné flétny, přesná souhra a zvuková vyváženost jednotlivých nástrojových sekcí provázely celou druhou premiéru. Agilní hudební syntaxe Smetanovy partitury našla v Kleckerovi spolehlivého a zasvěceného interpreta. Také operní sbor Národního divadla moravskoslezského zapůsobil s obvyklou suverenitou a hlasovou vyvážeností.

Těžko říci, které Tajemství bylo lepší. Obě alternace mají své výspy, vrcholy i limity. Obě jsou vynikající. Národní divadlo moravskoslezské představilo umělecky komplexní nastudování. Doufejme, že se Tajemství v Ostravě na dlouhý čas zabydlí. Nechat si jej ujít, by byla velká škoda.

Čtěte také recenzi první premiéry: Tajemství, které se usídlilo na jevišti Divadla Antonína Dvořáka, si nesmíte nechat pro sebe