Kino na hranici otevřela delegace k lynchovskému dejà vu Zvířata. Oba Těšíny se baví filmem

Příběh filmové novinky je v podstatě triviální a opakuje už mnohokrát vyřčenou formuli thrillerového formátu sahající k hlavním představitelům světového postmoderního kina. Historka nevyrovnaného manželského páru v partnerské krizi a na výletě do Švýcarska záhy získává temné kontury à la David Lynch anebo ještě lépe Roman Polański. Ve filmu Grega Zglinského se mísí domácí i světový rozhled, divák má však pocit jednoznačného dejà vu, a to s odkazy třeba na tvorbu Larse von Triera, Hitchcocka, Kubricka a nezávislou vlnu psychohororů 21. století preferující styl filmu-labyrintu, kdy se příběh propadá sám do sebe v několika vrstvách, v řadě pater. Stačí jmenovat psychedelické šarády typu The Oregonian, předčící samotného Lynche už jen tím, že tvůrce se nebojí přiznat a ukázat konkrétní materiál filmu, se kterým pracuje, třeba 16mm formát.

Tak daleko Zglinský ještě není ani nedosahuje naléhavého experimentálního výrazu Gaspara Noé anebo Michaela Hanekeho. Přesto se divák v Těšíně dozví zásadní informace o současném polském kině, natáčí se v něm až překvapivě mezinárodní koprodukce, v případě Zvířat se na filmu podílely kromě Polska ještě Švýcarsko a Rakousko. Kosmos byl portugalsko francouzskou koprodukcí, ovšem adaptací klasického díla autora polského původu Gombrowicze. A byť se jedná o polské filmy, polština v nich nezazní ani jako kulisa. Originální název Zvířat je Tiere a slyšíme zde po celou dobu výhradně švýcarskou němčinu, dokonce v podání exotické černé kočky, promlouvající ve schizofrenních představách s hlavní hrdinkou. Není pochyb, že aktuální film chce být výstřední a Poláci této formě fandí jako řada jiných.

Hledání filmu a jeho podstaty tímto v Českém Těšíně a Cieszyně Těšíně zdaleka nekončí a samotné zahájení jej přeci mnohdy jen úlitbou sponzorům a hostům, těch bylo Divadlo Adama Mickiewicze nacpané až po strop, takže někteří seděli až v takzvaném druhém a patře měli slavnostní delegaci jako na dlani. Mimochodem se tak ale prozradilo, že slavnostní sál nemá vůbec žádný lustr, ale v chodu programu to vůbec nevadilo.

Ze zahájení festivalu Kino na hranici. (Foto: pořadatelé)

Zahájení s delegací se nejprve neslo v rodinném duchu za účasti hlavních organizátorek Joly Dygoś a Petry Rypienové, jak jinak než v česko-polském dialogu. Pak přišli na řadu dramaturgové a další spolupracovníci. Nechybělo vtipné vyjmenování hlavních sponzorů, formou dopředu zaznamenané zvukové nahrávky. Co se však cení na zahájení nejvíce – nechyběli opravdoví hosté, tvůrci zahajovacího filmu, kteří tady zoufale absentovali loni. Tentokrát přišli hned tři: polský koproducent Lukasz Dzieciol, hudební skladatel Bartosz Chajdecki a hlavně režisér Zglinski. Ten se mimo jiné obrátil na publikum s řečnickou otázkou: „Já vím, jaký film jsem natočil, ale jsem zvědav, jaký film uvidíte vy.“ Chajdecki pak popsal, jak postupovali ve skládání experimentálních pasáží hudby, když třeba držel struny na kytaře a dovnitř ní házel kovové předměty. Výsledek, jak se publikum pak na následném promítání mohlo přesvědčit, nezněl špatně, ale také nijak zásadně neurčil cestu, kam by se měla kinematografie ubírat.

Přesto si už první den na své přišli diváci milující opravdový film a jeho klasický formát. V kině Central na české straně byl připomenut jeden z nejlepších polských režisérů Jerzy Kawalerowicz dramatem Hra (Gra, 1968), a to překvapivě a chvályhodně na již zaniklém 35mm formátu. Obraz ve velkém kině byl krásně ostrý, nevadilo ani jeho občasné poškrábání, přesto řada detailů perfektně vynikla. Navíc zdejší kino má jako jedno z mála v regionu ještě zachovalou dobovou fazónu, takže je skutečným unikátem.

Jako by tady polští nadšenci zaujatí tolik českou novou vlnou zapomněli, že přece právě ta polská nová vlna tady byla ještě o desetiletí dříve a někdy české tvůrce předčila anebo se jim přinejmenším vyrovnala. Jenom to chce mít odvahu a ukázat i něco více z té méně provařené polské klasiky. Má to smysl, a pokud dramaturgie udělá i minifestival 35mm formátu, měla by za to dostat medaili za trvalé kulturní zásluhy minimálně od prezidenta.

Protože, když si zopakujeme děj Kawalerowiczowy Hry, který pojednává o životě nekonvenčního manželského páru, zjistíme, že o desetiletí předběhl příběh Zglinského Zvířat. Mimo jiné v obou snímcích, ač je dělí téměř padesát let, řvou motory aut s podobnou expresivitou. Formálně a výrazově ale vychází lépe právě Kawaleowicz, včetně psychedelických dlouhých záběrů, bez toho, aniž by nudil jakýmikoliv dialogy, a ještě se odváží na syrovou scénu znásilnění s makrodetaily. Nezbývá tedy než popřát, aby do budoucna mělo současné kino podobně šťastnou ruku a neochvějnou jistotu ve svém výrazu.

Český Těšín i Cieszyn se plní filmovými fanoušky i přemírou hostů, prezentuje se zde nejen tvorba profesionálů, ale také filmy z vysokých škol. Ke slovu se dostávají i netradiční pohledy, jako je třeba profese kostýmních výtvarníků. Je přitom škoda, že třeba na tento minicyklus už nezbyl dostatek sil v samotné přípravě a třeba klasická pocta krvavému anebo černému románu Valerie a týden divů od Jaromila Jireše a Ester Krumbachové je zde představena vágně jen jako „film pod vlivem žánrů jako je horor nebo červená knihovna“, tedy slovníkem dnešní popkultury, ze které ovšem mnohem více než česká klasika čerpají právě současné středoevropské snímky. O tom se ale diváci mohou přesvědčit i následující dny, až do středy, kdy festival vrcholí očekávaným příjezdem Karla Rodena.