Tajemství, které se usídlilo na jevišti Divadla Antonína Dvořáka, si nesmíte nechat pro sebe

Teď slavně, těžce slibuji, že zamlčím, vše, o čem vím, všem lidem na Zemi! Nejfrekventovanější verš libreta Elišky Krásnohorské. Vzpomínáte si na báchorku o Králi Lávrovi? Dokážete udržet tajemství? Tak slavně, těžce slibte mi, že si zážitek z nového nastudování této opery nenecháte pro sebe, ale že vyzvoníte všem lidem na Zemi, kterak se z Ostravy Smetanovo Tajemství rozletělo do světa. Začneme však pěkně popořádku.

Po úspěchu Hubičky skladatel požádal libretistku Krásnohorskou o libreto pro novou operu. Smetana se s elánem pustil do dalšího díla, které už vznikalo v Jabkenické myslivně, kam se v červnu 1876 uchýlil. Výběr syžetu pro svou předposlední dokončenou operu ponechal na Krásnohorské. Básnířka skladateli sdělila, že myšlenku má: bude zasazena do romantické krajiny pod Bezdězem a bude se zaobírat tajemstvím. Fabule opery má tři významové vrstvy, jež se navzájem protínají: v prvním plánu příběhu je to vidina pokladu, jehož prostřednictvím lze dosáhnout bohatství, a tedy i pomyslného štěstí. Současně však je tato touha konfrontována s čistou láskou, která žádné peníze nepotřebuje, protože nelze být šťastný bez lásky. Zjevná literární aluze o sváru dvou rodů vede až k dramatu Romeo a Julie Williama Shakespeara.

Malé městečko pod Bezdězem trápí letitý spor mezi dvěma konšely. Kalina, který se kdysi ucházel o ruku Malinovy sestry Rózy, byl odmítnut pro svou chudobu. Uražený Kalina si vzal nejchudší dívku z obce. Uběhlo dvacet let. Konflikt stále trvá. Róza se dosud nevdala a z Kaliny je vdovec, který má jediného syna Vítka. Historie se, jak známo, ráda opakuje. Vítek je totiž bezelstně zamilovaný do Malinovy dcery Blaženky. Svou lásku mladá dvojice tají a nikdo o ní neví. Je to prostě tajemství! Podaří se jim jejich cit skrývat? A co zadlužený Kalina? Nechal si postavit dům a nemá peníze, aby zaplatil za práci zednickému mistrovi. Náhlá zpráva o tajné chodbě, jež možná vede k pokladu, může zvrátit jeho břemeno chudoby, pro které nemohl spojit svůj život s milovanou Rózou…

Jak to celé dopadne, nebudu vyzrazovat. Všechna tajemství je vždy lépe odhalovat osobně. Zkusme se nyní podívat, jakou podobu dali autoři ostravskému nastudování.

Svatopluk Sem jako Kalina. (Foto: Martin Popelář)

Inscenace, která se odehrává v Divadle Antonína Dvořáka, je zasazena tradičně do prostředí romantického Bezdězu s motivy rostlin, které symbolicky zobrazují červené maliny a zelenobílé kaliny. Scéna Davida Janoška je sestavena z praktikáblů, které představují pomyslné theatrum mundi. Tady se odehrává celý děj opery, postavy jsou důmyslně rozmístěny v prostoru a provázání s přírodním koloběhem vyvolává archetypální vjem odvěkého střídání ročních dob s téměř mystickým vyzněním. Akcent Janoška na světelné barevné modulace smysluplně konvenuje s rustikálními kostýmy Evy Jiřikovské, která motivy květin využila k charakteristice obou znepřátelených rodin. Lehounce nadýchaná růžová provází tvář i šaty Blaženky, Vít Kalina jako myslivec nosí zelenou. Jednoduše výstižné. Kostýmy nezastírají inspiraci folklorem, ve způsobu jejich využití se však zračí elegantní, bystrý vkus Jiřikovské.

Režisér Tomáš Studený dobře vycítil, že Smetanova hudba a vícevrstevná dějová fabule jsou spojité nádoby a nelze jednu od druhé odtrhnout. Proto se soustředil ani ne tak na komickou linii, která ostatně sama prosvítala z vhodné situační a herecké akce, jako na vystižení pochybností a emocionální průvan, kterým jsou postavy Kaliny, Maliny, Rózy, Blaženky a Vítka zmítány. Tajemství je opera o vztazích, a ty se Studenému podařilo vyjádřit s přesvědčivou plasticitou.

Konšel Malina Martina Gurbaľa je v každém okamžiku osobnostně vyrovnanou postavou. Ač vysoký, nevyčnívá, jeho pěvecký výraz a herecké gesto jsou optimální, a v tom je jeho rozhodující a nikoli nepodstatný význam. Díky suverénní hlasové technice s vyrovnanou znělostí všech vokálů a precizní artikulací patří Gurbaľ k tradičním jistotám ostravských inscenací.

Barytonista Svatopluk Sem ve čtvrteční premiéře ztvárnil stěžejní roli konšela Kaliny a ukázal se být ideálním představitelem: v jeho pojetí byl Kalina patřičně rozervanou, chybující a nevyrovnanou osobností, která si nese své křivdy, své břímě a nedokáže se podívat pravdě do očí. Semův baryton je velice znělý, což se projevilo místy téměř kontraproduktivně, v jemnějších orchestrálních pasážích nemusel tak „tlačit na pilu“, když šel do forte, byl jeho baryton hlasitý na úkor celkové intenzity. Na druhou stranu jeho zpěv ani jednou nezanikal pod hrou orchestru, jako v případě některých sólistů.

Svatopluk Sem a Anna Nitrová. (Foto: Martin Popelář)

Malinovu sestru Rózu ztvárnila mezzosopranistka Anna Nitrová.  Zpočátku se zdálo, jakoby se s postavou teprve hledala. Od druhého dějství našla společnou řeč s ostatními a zažehla svůj temperament, aby důrazněji řekla své slovo ke dvacetiletému dušení láskyplných emocí. Pěvecky pak propůjčila své postavě vše potřebné, byť s délkou a vyklenutím dlouhých frází by se dalo čarovat víc.

Soprán Jany Sibery v roli Blaženky připomínal drobounký křišťál, pečlivě leštěný a náležitě ukotvený, aby nedošlo k jeho újmě. Sibera si může dovolit křehce subtilní pianissima, přesto je barva jejího hlasu okrouhlá a plně srozumitelná. V exponovanějších výškových polohách její hlas neztrácí brilanci ani příjemně kulatý nádech, nejeví známky únavy a s rozvahou a inteligencí spojuje fráze do jednotného, koncizního celku. Sibera si roli zamilované Blaženky užívala s nadhledem. Stejně přesvědčivě dokázala vyjádřit milostný cit, žal, zklamání a deziluzi, když otec nepožehnal její lásce.

Hereckým partnerem Sibery byl Ondřej Koplík jako Kalinův syn Vít. Sympatický lyrický tenor zpočátku kolísal v intenzitě svého projevu, byl příliš upozaděný a někdy v orchestrálním plénu zanikal, což se projevilo v duetu se Siberou, který nebyl optimálně vyvážený. Koplík však během následujících dějství udělal obrovský progres – možná také, že orchestr pod taktovkou Jakuba Kleckera hrál umírněněji, než v nápadně okázalé dynamice prvního dějství.

Poněkud problematické bylo obsazení rolí otce a syna Kaliny a Vítka sólisty, kteří vypadají věkově spíše jako bratři. Podobně fyzickým ani hereckým naturelem neodpovídá postavě vysloužilce Bonifáce basista Jevhen Šokalo. Vysloužilý voják by měl mít ve svém projevu odstín vojenské drezury, železnou vůli v dobývání vysněné ženy, místo toho se Šokalo úlisně ploužil po jevišti a omezil se na totožnou gestikulaci a herecký projev, který představil v loňském roce jako Kaliban ve Fibichově opeře Bouře. Hlasový fond Šokala je dostatečně osobitý, dynamicky nosný bez známek opotřebení, kvantita některých samohlásek však vzala za své.

Z inscenace opery Tajemství. (Foto: Martin Popelář)

Kromě tradičně komediálně neotřelého a zábavného Václava Moryse v roli zpěváka Skřivánka výrazně zaujal barytonista Jakub Kettner. Kettnerův zednický mistr patřil k nejlépe zvládnutým postavám, pěvecky jeho baryton vyzněl velmi přesvědčivě ve všech rejstřících a dá se říci, že v dynamickém odstínění svůj part zazpíval vedle Sibery nejlépe ze všech interpretů čtvrteční premiéry. V drobnějších rolích se představila Ivana Ambrúsová jako hospodská, sympatický byl Petr Němec jako zvoník a svůj „děsivý“ dojem zanechalo i zvukově zajímavé zjevení ducha frátera Barnabáše v podání Romana Vlkoviče.

Sbor Národního divadla moravskoslezského připravil opět Jurij Galatenko a sboristé podali temperamentní, vkusný výkon. Sbor stejně jako v jiných inscenacích vynikal rovnoměrným souzvukem všech čtyř hlasových skupin s perfektní dynamickou i intonační fyziognomií, která zejména v prvním dějství téměř brala dech. Orchestr pod vedením dirigenta Jakuba Kleckera zahrál velmi zručně a přesně. Vyzdvihnout se sluší výkony bicistů, melodické pasáže fléten i intonačně příjemné souzvuky lesních rohů a ostatních žesťů. Kytara provázející zpěváka Skřivánka by příště mohla být lehounce přizvučena, protože se v doprovodu orchestru poněkud ztrácela. Dirigentu Kleckerovi je třeba vyslovit uznání za tektonicky precizně vystavěnou fugu v druhé části předehry.

Výsledek? Tajemství Bedřicha Smetany je neuvěřitelně hutná tresť geniální hudby, perfektně ušitého příběhu se svižným tempem a zajímavými zvraty. Ostravské nastudování dalo tomuto dílu vše potřebné: vynikající hudební nastudování, které provázely vesměs špičkové pěvecké a instrumentální výkony. Režie tentokrát věděla přesně, jak a co chce říci a měla svou kontinuitu ve scénografii, dramaturgii i kostýmech.

Nezapomeňte, co jsme si slíbili na začátku: Teď slavně, těžce slibte mi, že vyzvoníte všem lidem na Zemi, kterak se z Ostravy Smetanovo Tajemství rozletělo do světa.

Čtěte také recenzi druhé premiéry: Smetanovo Tajemství v Ostravě podruhé: Velmi zdařilému nastudování vévodí dokonalý Martin Bárta