Jáchym Topol byl hostem historicky poslední Paseky Petra Hrušky. Přivezl nový román

Topolovu novou knížku otvírám zcela náhodně. S cílem odcitovat první větu v levé části nalistované dvojstrany. Náhoda začarovaná v prstech zvolila strany 144 a 145. První věta zní: „A je.“ Ano, nový Topolův román je tu. „Dělám na tom. Vážně, mám už toho spoustu hotového. Nejtěžší je se soustředit,“ vyprávěl mi Topol loni v březnu během rozhovoru pro jedny ukrajinské noviny. A podrobně přiblížil, co ho k psaní knihy vlastně žene:

„Je tady takový poklid, že se v Čechách člověk snad narodí za odměnu. Mám to tu moc rád, je tu spoustu skvělých lidí. Ale přesto mám někdy pocit studu, až snad prohry právě z dnešní doby. Ale pořád je velká naděje, že se to otočí. Že Češi opravdu nejsou pitomci a zbabělci, lísající se k Rusku a Číně. Vůbec tomu nemůžu věřit. Máme jen pár takových vůdců, staříků a prospěchářů, kteří navíc žili desítky let v komplexu z věhlasu a obliby Václava Havla. Dnes cítí příležitost. Věřím ale, že tahle doba přejde, protože zbytek je zdráv.“

Z románu Citlivý člověk, který jsem před středeční Pasekou rychle přelouskal, nakonec podobný pocit vůbec nemám, tak zdráv asi ten zbytek společnosti ve skutečnosti není. Topol v díle spíše naznačuje, že tahle divná doba hned nepřejde. Chandru nerozptýlí, spíš zahustí. Je to román ze smutné éry, ačkoliv se zatím zase tak moc šrouby neutahují. „Jsme skutečně svobodní, pořád si můžeš napsat co chceš, a to já pořád vnímám jako zázrak,“ prohlásil dokonce Topol během středeční Paseky. „Ale může se stát, že se zase zatáhne,“ dodal však.

V románu už zataženo je. Ve směru k zítřkům, i k včerejškům. Třeba padesátníky a starší (Topol je ročník 1962) zamrazí z tohoto dialogu:

– Pamatuju tě jako hošíka, disidentíka, vlasy ti vlály. A jak si teda naložil s těma třema dekádama, co máme v Čechách svobodu?
– Cože?
– Už seš starej. A není to blbý? Stáří, to je jediný, na co ses v tý svobodě vzmoh. Zrovna tobě a takovým jako ty Rusáci přijdou nejvíc vhod.

Jo, jo, promrhat se dá i svoboda, to je od Topola docela bolestivý políček. A jak zůstane v dějinách kultury zapsáno oněch 34 literárních Pasek, které se více než tři roky konaly v Lese? Na závěr vůbec té poslední proto jejich organizátor Petr Hruška veřejně bilancoval: „Pozval jsem dohromady 139 hostů. A ani jeden z nich neodmítl.“ Tohle určitě nebyl promrhaný čas, protože Hruška s Burešem usadili další kamínek do mozaiky ostravského literárního života. Po dávných Literárních harendách, autorských čteních v Černém pavoukovi, ProtimluvFestech ve Fiducii a dalších obdobných akcích literární oheň zahořel i v podzemí klubu Les. A ve středu zhasl.

„Takový je život,“ povzdychl si s pohnutím v hlase Petr Hruška. A pak z pódia vysvětloval. „Nebudu to rozmazávat, řeknu to v jedné větě. Jsem přetížený, vyčerpaný a určitou okolnost, upřímně řečeno, sehrálo i to, že si v některých věcech nerozumíme s majitelem Lesa.“ Přemyslu Burešovi ale za více než tříletou spolupráci vysekl poklonu. „Bylo mi ctí, děkuji.“ A malíř Zdeněk Janošec Benda v ten okamžik zvolal ode dveří: „Smrtí nic nekončí!“

Dost emocí na jediný večer, tak už to na pohřbech bývá. Možná o poslední Pasece jednou napíše i Jáchym Topol, spisovatel mimořádně empatický k prostředí, v němž se právě ocitl. A nadšen byl i z Lesa: „Omylem jsem tady šel na dámskou toaletu a tam čtu úžasné nápisy na zdech. To nevymyslíš.“

Nakonec ještě jeden náhodný pokus s Topolovým Citlivým člověkem, mezi prsty se objeví dvojstrana 310 a 311. První věta na levé straně zní: „Hele, přiď, lidi budou rádi.“ Tak teď nevím, možná literární Paseky v Lese ve skutečnosti nekončí, protože lidi je mají rádi a touží na ně dál chodit.