S novým šéfem opavské činohry Jiřím Seydlerem o jeho vizích a přípravě na sezónu 2017/2018

Co vás vedlo k odchodu z Karlovarského městského divadla?

Práce v karlovarském divadle pro mne byla velmi zajímavá i přínosná. Ale když jsem tam přišel, bylo moje angažmá spojeno s možností obnovení stálé divadelní scény s vlastním souborem. Ta byla zrušena v roce 2003. Dostal jsem velmi nejasné přísliby o podpoře města ve věci. Snažil jsem se tedy po dobu několika sezón o naplnění tohoto cíle. Nicméně zjistil jsem, že město na něco takového nemá ani peníze, ani chuť.

A co vás přivedlo do opavského Slezského divadla?

Byly to dvě věci. Za prvé Karlovy Vary by byly velmi dobrou štací pro člověka, který se chystá do důchodu. Jenže já se tak stále ještě necítím. Ještě pořád chci být aktivní a důchodové zabezpečení ve své práci nehledám. Další věcí je fakt, že divadla v Moravskoslezském kraji znám nejen z pozice režiséra, ale několik let jsem točil s Českou televizí pořad Divadlo žije právě o místních divadlech. Ale v Opavě jsem jako režisér ještě nepracoval.

V jednom ze svých rozhorů jste se vyjádřil, že pozice režiséra, který vstoupí do přípravy inscenace, kde je dáno obsazení, je ožehavá. Že si například nemusí porozumět s herci. Tady jste šéfem činohry. Znal jste ve chvíli, kdy jste podával přihlášku do výběrového řízení, kvality místní činohry, myslím herecký potenciál?

Ano. Právě z toho důvodu, že jsem točil Divadlo žije a viděl jsem několik inscenací Slezského divadla.

Zajímají mne v této chvíli vaše vize, představy a cíle, které jsou spojené s vaším nynějším angažmá v Opavě. Ve výběrovém řízení jste hovořil například o práci s mládeží. V Karlových Varech jste realizoval dva projekty, označené jako vzdělávací: Na vlnách vřídla a kumštu byl pořad, ve kterém jste na jeviště přivedl slavné historické osobnosti propojené nějak s Karlovými Vary, a Na vlnách divadla a hudby byl pořad představující historické chvíle v životě karlovarského divadla a o historii Lázeňského orchestru, soudobého KSO. Chystáte něco podobného v Opavě?

Mám zatím na mysli dvě témata, docela jednoduchá. To první téma je spojeno s historií místního divadla, více než dvousetletou, což samo o sobě znamená, že Opava má jedno z nejstarších divadel v zemi vůbec, takže vývoj divadelnictví v Opavě potažmo propojení historie místního divadla a města jako takového. A další téma, které jsme probírali s nastupující dramaturgyní Alicí Olmovou, zastupující po dobu mateřské dovolené paní dramaturgyni Alžbětu Matouškovou, to je pořad o Petru Bezručovi. Taková věc do Opavy samozřejmě patří. A je to jak pro školy, tak pro seniory a většinového diváka. Pro každého je podle mne důležité uvědomění si historie místa, ve kterém žije. A to se týká obou těchto projektů.

Zmínil jste profesi dramaturgyně-dramaturga. Čím je pro vás jakožto režiséra dramaturg?

Dramaturg je šedá eminence divadla. Musí jí být. Musí stát nejen za dramaturgickým plánem, ale i za jednotlivými inscenacemi, musí o tom divadle vědět úplně všechno.

A v praktické dramaturgii, při práci na inscenaci?

Já jsem zvyklý na takovou práci s dramaturgem, ve které je velmi přesná příprava titulu, textu, určení rolí, jednotlivých figur a smyslu základních situací. Velmi důležitá je dramaturgická práce na čtených zkouškách, kdy zazní všechny konotace díla, protože dramaturg jde do hloubky připravovaného titulu mnohem více než já jako režisér. Když to všechno udělá, tak přijde chvíle, kdy dramaturga následující tři týdny nechci vidět. A za tři týdny se dramaturg přijde podívat na to, co je zhruba naaranžováno, sedneme si a probereme otázky. Jestli jsem udělal kroky stranou, nebo jestli jdu po cestě určené a stanovené v předchozí práci s dramaturgem. Jestli se pohybuji v mantinelech té cesty, kterou jsme vytýčili.

Režiséři jsou různí. Pro některé jsou herci materiál, který používají při realizaci své vlastní představy, do které nikdo nemá co mluvit. Někteří přicházejí naopak bez jakékoliv představy ve víře, že herci jim ve všem pomohou tím, že budou tvořit. A pak jsou takoví režiséři, kteří sice mají vlastní představu, ale herci jsou pro ně partnery a spolutvůrci inscenace. Mezi které se řadíte vy sám?

Pevně doufám, že do třetí skupiny. Byl bych rád, kdyby mne právě takového vnímali herci. Režisér samozřejmě musí na začátku práce vědět mnohem víc o připravovaném titulu než herci. Musí mít jasnou vizí, kam text potáhne. Nemusí mít představu o tom, jak bude ta která figura reagovat v situacích, ale musí vědět, proč má jednat. Takže je tady pole, které já vymezím, určím hranice. Přes ně nesmím pustit nikoho, kdo se podílí na našem svým způsobem kolektivním díle.

Hovoříte o hranicích hřiště, na kterém hercům dáváte prostor na to, ať si hrají?

Přesně tak. Jde o to, abychom si hráli. Někdy samozřejmě může dojít k časové nouzi, někdy jsou herci různým způsobem více či méně tvořiví, to je obvyklé a s tím se jako režisér musím umět vypořádat. Nicméně doufám, že právě ty negativní věci tady nepotkám.

Vy jste tady ovšem také šéfem činohry. Jaká je v této chvíli vaše největší obava, nazíráno z této pozice?

Nejsem revolučním typem člověka. Nemám rád rychlé razantní změny. Nemám rád, když se rozbourá něco, co nějak funguje, a staví se na písku. Chci stavět na základech, které tady jsou. A teď jde o to, aby se mi podařila vystavět ta další patra. Samozřejmě nějaká proměna práce, proměna práce na přípravě titulu, na přípravě celé sezóny, ta určitě bude. Protože prostě přišel někdo jiný… Ale to nemluvím o obavě, spíše o naději, že si všichni vzájemně padneme do noty.

Pracujete ve svých představách a vizích s fenoménem publika? Jaký je podle vás opavský divák?

To já v téhle chvíli úplně přesně nevím. Na druhé straně si myslím, že publikum není všude stejné, ale zejména v regionálním divadle je to publikum široké, mainstreamové, jsou to ale lidé, kteří chtějí chápat, rozumět tomu, na co se dívají. Je velkou chybou, když se v divadle podobného typu, jako je Slezské divadlo, dělají skoky, nasazují se tři čtyři řachandy, tedy lehčí komedie, a pak uděláme jedno takzvané umění, které si užijeme my, ale nikdo to nepochopí, nikdo tomu neporozumí, často ani herci. To si myslím, že je špatně. Je důležité diváka stále přitahovat. Je velmi důležité postupně zvedat úroveň. Zdůrazňuji: postupně! Vtahovat diváka do tvůrčího procesu. Ale ne najednou o tři patra nahoru, jen pomalu, o jeden, o dva schody. Tohle je práce na léta. Učit diváka tomu, že je zábavné o divadle přemýšlet. A že to není nepříjemné.

Opět zmíním jeden váš výrok: řekl jste, že divadlo by mělo být zpříjemněním života podobně, jako je vypití sklenky moselského vína.

A proč ne? Takový rýnský ryzlink z údolí Mosely, to je skvělé víno.

Aspoň vím, že máte rád bílé, ale teď vážně: Jak vážně berete svoje opavské angažmá? Janka Ryšánek Schmiedtová mi na podobnou otázku spojenou s jejím angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče řekla:  – Takovou otázku si snad ani nezasloužím. My jsme si s manželem koupili v Ostravě byt, a to jasný důkaz, že to myslím vážně. Řekla: – Já tady chci prožít řadu sezón….

Tak bydlet v Opavě, to není můj cíl.

Vidím, že podbízet se obyvatelům Opavy nemíníte …

Mým cíle je dělat dobré divadlo. Může to znít jako fráze, ale chci, aby divadlo zaujalo diváky a aby o něm přemýšleli. Pro mne je divadlo koníčkem, naplněním mého života a světonázoru. Já si moc rád hraju. Baví mne to. Ale musí to navíc dvojnásobně bavit herce. A byl bych rád, kdyby to bavilo čtyřnásobně diváky.

Co dlouhodobé cíle? Je tady vysoká škola s katedrou kulturní dramaturgie a obory spojenými s divadlem. Využijete toho?

Určitě mám v tom směru jisté záměry. Sešli jsme se s pedagogy Slezské univerzity. Nejen tato škola, ale všechny školy, které chtějí zprostředkovat svým studentům kontakt s divadlem, jsou pro mne velmi přínosné. Rád s nimi budu spolupracovat. Konkrétně třeba uvažuji o tom, že bychom mohli hrát i v jednom hracím prostoru, který se buduje přímo v budově univerzity.

Co dětský divák? Práce s dětmi se většinou divadlům v dlouhodobém horizontu velice vyplácí, rostou tím nejen počty předplatitelů…

Určitě budeme mít v repertoáru inscenace určené dětem a mládeži. Zrovna v příští sezóně to bude Erbenova Kytice. Ale tady je třeba zmínit ekonomickou stránku. Divadlo pro děti není levná záležitost. Protože dětem nemůžete nasadit vysoké vstupné. Nicméně inscenace a její reprízy něco stojí.

To je příležitost pro sponzory …

Přesně tak. Ale práce s dětmi je nesmírně důležitá.

Tak pojďme k připravované sezóně 2017/2018.

Je to moje startovní sezóna. Začínáme titulem Michaela McKeevera Modrý z nebe, to je komedie o „šílené“ rodině a návratu ztraceného syna. Budu režírovat já a velmi se na to těším.  Dalším titulem bude Všechno na zahradě Edwarda Albeeho. Je tam poeticky pojatá sociální tématika, ale mne na tom zajímá rozměr černé grotesky, který v textu je. Režisérem bude Michal Przebinda. Nasazujeme i klasickou komedii Oscara Wilda Jak je důležité míti Filipa v režii Ireny Žantovské. Roman Groszmann udělá vlastní dramatizaci Erbenovy Kytice, kterou jsem už zmínil, a v závěru sezóny přijde propojení opavské opery, baletu i činohry v muzikálu Muž z kraje La Mancha, opět v mé režii. Takže velké plátno, krásný text s živým orchestrem a zpívajícími herci. A ještě je tady jeden titul, který už chystáme na začátek sezóny 2018/2019: Uděláme inscenaci textu, který pro nás píše Tomáš Vůjtek se zatím pracovním názvem 1918. Titul ke stoletému výročí založení Československé republiky. Bude to ale o opavských dějinách…

Chybí mi tam ty historické hudebně-vzdělávací tituly …

Jistě. Jenže ty musí někdo napsat. A když nikdo jiný, tak to budu muset udělat sám. Jenže v téhle chvíli jaksi není moc časového prostoru, takže berme to jako jistý výhled pro příští léta. Nějaký text by mohl být na světě někdy na jaře 2018.

A kolik sezón chcete v Opavě v divadle prožít?

Už jsem říkal, že je ve mně jistá míra konzervativismu. Takže vydržím na místě i řadu let, když mám téma a důvod. Nevím, jestli mi ten čas bude dopřán. Tři sezóny potřebuji na opravdové seznámení s herci, s divadlem, s městem a s opavským divákem. Kdybych ovšem v tom čase z jakéhokoliv důvodu musel odejít, budu to brát jako osobní neúspěch. Když zůstanu, tak teprve pak uvidíme…