Maturitní představení Janáčkovy konzervatoře Bezkyslíkatí je hořkou sondou do života člověka v mezní situaci

Šest jednoaktovek, které podle slov Janky Ryšánek Schmiedtové v programu k inscenaci spojuje téma minulosti jednotlivých postav jako hlavního hybatele dění, ukazuje až na jednu z nich nejrůznější zátěže a překážky, které na člověka čekají na jeho cestě za láskou a životním štěstí. Se slovy režisérky (a autorky programu) lze souhlasit, pokud má na mysli nejen činy v minulosti vykonané, ale i osobnostní výbavu člověku vrozenou, případné vyvinutou pod vlivem okolí a událostí.

Z maturitní inscenace Bezkyslíkatí. (Foto: Dominik Rozbrojů)

Šest jednoaktovek (Zinková běloba, Fantom, Kostka ledu s bakaliemi, Bezkyslíkatí, Bez názvu a Lemuři) nabízí sondy do duše ženy vyrovnávající se s návratem nemilovaného muže (Kristýna Krajíčková a Denis Kuboň  v Zinkové bělobě), se životem s duševně vyšinutým člověkem (Eliška Adamovská, Josef Doležal, Kristýna Krajíčková a Denis Kuboň ve Fantomu), s menšinovou sexuální orientací (Michaela Petřeková a Anna Polcrová v Kostce ledu s bakaliemi a Marek Pešl s  Denisem Kuboňem v Bezkyslíkatých – s epizodní rolí dcery jedné z postav v podání Anny Polcrové), s láskou k umírajícímu (Josef Doležal a Michaela Petřeková v Bez názvu). Závěrečná jednoaktovka Lemuři (pět předchozích lze odehrát v různém pořadí, pouze Lemuři jsou autorem podmínečně určení vždy jako závěrečný obraz) je v provedení Elišky Adamovské a Marka Pešla jistým způsobem mementem celé hry. Je o lásce a naději jako takových.

Z maturitní inscenace Bezkyslíkatí. (Foto: Dominik Rozbrojů)

Sedm studentů dostává v průběhu inscenace příležitost ukázat míru talentu a míru získaných hereckých dovedností. Všichni si zahrají dvě různé postavy, jeden z nich dokonce tři. Základem hereckého projevu jsou u všech především emoce, proces vnitřní hry a jejího zjevování.

Každý z herců využívá možností daných mu textem a ukazuje, že umí diváka nejen dojmout, ale i rozesmát. I když ke smíchu zde zásluhou autora hry příliš prostoru není. V některých případech je sice věk postav jiný, než vystavěná situace vyžaduje (například v jednoaktovce Fantom se v textu jedná o vztah starších partnerů, v představení je k vidění mladý pár), stejně tak v jednoaktovce Bez názvu v textu přichází matka k umírajícímu synovi a zde vidíme spíše dvojici mileneckou s mateřskými projevy dívky. Dalo by se pokračovat i co se některých dalších jednoaktovek týká, ale nic z toho nepřekáží výslednému velmi silnému zážitku diváka, vždy sledujícího člověka v mezní životní situaci.

Z maturitní inscenace Bezkyslíkatí. (Foto: Dominik Rozbrojů)

Pod výpravou her je podepsán David Janošek. Poradil si zručně s jednotlivými kostýmy i s výtvarně řešeným pozadím scény. Hraje se v komorním prostoru (na jevišti velkého sálu Janáčkovy konzervatoře je postaveno i hlediště se sedmdesáti sedadly tak, aby publikum zblízka vidělo především mimické a gestické schopnosti herců a mohlo vnímat i ty nejjemnější hlasové nuance). Ústředním místem, kolem kterého se většina děje odehrává, je rozkládací lůžko, které slouží někdy jako lenoška, někdy jako postel. Kdo vybíral hudbu k inscenaci v programu napsáno není, nicméně i tento člověk volil dobře.

Z maturitní inscenace Bezkyslíkatí. (Foto: Dominik Rozbrojů)

Bezkyslíkatí nejsou jen ukázkou nemalé míry dosaženého hereckého umění všech účinkujících. Jsou zároveň seznámením s autorem, který je v médiích často zmiňován jako hvězda současného světového divadla. A je jen dobře, že maturitní představení studentů Janáčkovy konzervatoře je vystavěno na textu tak mimořádně kvalitním a navíc velmi, velmi současném.