Barbora Řeřichová jako Rusalka z říše snů. Nová opera Slezského divadla je trefou do černého

Bytosti z říše bájí a legend. Pro lásku k člověku se vzdaly svého způsobu existence a hořce za to zaplatily. Kdo by si nevzpomněl na starofrancouzskou Meluzínu, Loreley, Undinu či Andersenovu mořskou vílu?

Stvořitelé české Rusalky, spisovatel Jaroslav Kvapil a skladatel Antonín Dvořák, spojili své síly nad tímto příběhem vůbec poprvé. Kvapil sám o svém libretu napsal: „Napadlo mne v oblastech země Andersenovy, na ostrově Bornholmu, kde jsme tenkrát léto trávili. Pohádky Erbenovy a Boženy Němcové, jimiž jsem se tehdy obíral, mne tam k moři doprovázely. A tam mi splynuly v jedno dojmy z Andersena, lásky mých dětských let a rytmy balad Erbenových, těch nejkrásnějších balad českých… “

Z této inspirace vznikla pohádka o vodní víle Rusalce, která se rozhodla pro lásku k člověk vzdát se svého způsobu existence. Dvořákovi pohádkový námět neobyčejně vyhovoval, operu vytvořil v úžasném tempu za sedm měsíců a týden. Rusalka je dokonalé hudebně dramatické dílo, které je syntézou staršího operního stylu uzavřených čísel se stylem prokomponované novoromantické opery. Úžasná hudební charakteristika vodního a lidského světa, stejně jako hudební motivy ústředních postav, zde našly v českém kontextu nejpřesvědčivější tvar a podobu.

Barbora Řeřichová a Juraj Nociar. (Foto: Tomáš Ruta)

Opavská inscenace Rusalky staví na pěkné scénografii, jejíž autorkou je Dana Hávová. Prostředí vodního světa je charakterizováno jezírkem s klokotajícími parami, z nichž se vynořují pohádkové bytosti. Změna prostředí je vyjádřena barevnou modifikací, scéna však zůstává stejná i při Rusalčině návštěvě čarodějnice – konstrukce získá krvavě rudý odstín. Prostředí světa lidí, tedy zámecký interiér, je zdařile vystiženo závěsnými, štíhle podlouhlými lampami.

Kostýmy jsou rovněž dílem Dany Hávové a lze v nich sledovat dvě tendence: klasickou v kostýmním pojetí Rusalky, vodních žínek, prince, kuchtíka a lovce provází standardní barvy a odění, a odvážnější, která našla svůj protějšek v démonicky vyzývavé Ježibabě s dredy, těsném černém korzetu a rudých šatech.

Také vodník vypadá hodně „cool“, jeho kostým se povedl. Méně zdařilé už byly šaty tanečníků, jejichž ptačí zobáky a sporé oděvy působily trochu rušivě.

Z operní inscenace Rusalka. (Foto: Tomáš Ruta)

Choreografie Jiřího Pokorného formou scénického tance, pohybů a gestikulace doprovázela děj opery v obvyklém opavském duchu – oceňuji sehranost tanečního souboru, na druhou stranu jejich výsledky jsou v každém díle dosti podobné a stereotypní.

Režie Ilji Racka nenechala už po prvním dějství nikoho na pochybách, že se jedná o klasickou Rusalku, bez excesů, bizarností a extrémů. V drobnějších rolích se mihnul Petr Urbánek jako lovec. Přirozenou krásou svého sopránu a zdařilým komediálním talentem zazářila Simona Mrázová, které role kuchtíka sedla na míru. Kultivovaný pěvecký a artikulační projev Mrázové ponouká otázku, proč není tak talentovaná zpěvačka v Opavě nasazena také do významnějších rolí.

Simona Mrázová v roli kuchtíka. (Foto: Tomáš Ruta)

Mrázové zdatně sekundoval barytonista Zdeněk Kapl jako hajný, jehož komediální talent je zdejšímu publiku znám z nejednoho představení. V Rusalce se Kaplovi dařilo také pěvecky a vytvořil s Mrázovou skvěle sehranou komediální dvojici.

Důležitou úlohu mají v Dvořákově opeře lesní žínky, které v nedělní premiéře ztvárnily Anna Bocanová, Lenka Jakubcová a Hana Dobešová. Jejich tercety i sólově výraznější výkony byly ve znamení subtilní intonační pohody a dynamicky vyrovnané hladiny. Cizí kněžna v podání Kataríny Jordy pojala svou rolí s obvyklou vášnivostí a ohnivým temperamentem, který propůjčila také svému zpěvnímu přednesu. Spíše než zbytečně exponovaná fortissima ve výškách bych v její interpretaci ocenil širší dynamickou škálu směrem dolů, důraz na barevnější využití hlasového fondu a méně ostré výšky.

Ilona Tichá jako Ježibaba v opeře Rusalka. (Foto: Tomáš Ruta)

Ježibaba Ilony Tiché, byť fascinovala uhrančivým vzhledem, vražednou nebezpečností a výborným pohybem a gestikulací, pěvecky nepodala jeden ze svých nejlepších výkonů. Rytmicky se místy rozcházela s orchestrem, drobné intonační nepřesnosti a dynamickou nevyváženost jednotlivých tónů suplovala expresivním projevem.

Vodníka ztvárnil ostravský sólista Martin Gurbaľ a jeho postavě nechybělo velké charisma. Basista podal výborný pěvecký výkon s perfektní, srozumitelnou artikulací a jemnějším odstíněním dynamických i témbrových výšek. Jeho hlas se nejlépe vyjímal ve středních polohách, v hlubších mu jakoby trochu scházely tmavší spodní tóny. Gurbaľ měl pod kontrolou naprosto kultivovaný přednes, který souzněl s dobrým hereckým pojetím postavy.

Vodník Martin Gurbaľ. (Foto: Tomáš Ruta)

Princ Juraje Nociara působil na jevišti mírně nervózně, jakoby se bál rozvinout a vyjádřit pochybnosti, které ženě dát své srdce. Pěvecky jeho tenor zněl velmi příjemně zejména ve střední hlasové poloze, vyšší tóny jakoby postrádaly jistější intonaci, v závěru opery už v jeho hlasu byla znát zřetelná únava. Lze doufat, že Nociar bude svůj výkon dále cizelovat.

Ve výčtu dosud chybí bytost nejdůležitější – Rusalka Barbory Řeřichové. Sopranistka podala v nedělní premiéře excelentní výkon z říše snů. Zpěv Řeřichové provázelo bravurní pěvecké propracování všech frází, příkladná artikulace a příjemně neostré výšky se sametovým nádechem. Naprosto přesně věděla, co a jak chce říct, a činila tak s přirozeností a bezelstností. Slyšet takovou Rusalku je skutečný, nefalšovaný zážitek. Árie Měsíčku na nebi hlubokém v jejím podání patřila k nejlepším, které jsem za posledních pár let slyšel.

Barbora Řeřichová jako Rusalka. (Foto: Tomáš Ruta)

Orchestr opery Slezského divadla v Opavě v neděli příjemně překvapil soudržností, přesvědčivou interpretací, kterou provázely čisté instrumentální výkony, precizní souhra a bezproblémová intonace. Dirigent Marek Šedivý vedl orchestr s akcentem na zdůraznění témbrových kvalit partitury, vyhnul se zbytečným extrémům v tempech a podpořil zpěváky na pódiu jemně tvarovanou dynamikou. Stejně tak lze považovat za zdařilý výkon sboru opavského orchestru, který v nastudování Kremeny Pešakové zazpíval v hlasové pohodě, jistotě i hlubokém citovém nasazení.

Opavská Rusalka je, jak jsme již uvedli výše, pojata tradičně jako pohádka. Na jejím půdorysu se odehrává velký příběh o lásce, která nepotřebuje další exkluzívní či moderní atributy, má-li být čistým průkazným citem. Jako takovou ji opavští inscenátoři představili publiku v zdařilé podobě, která určitě v případě některých sólových výkonů dozná progresivnější výsledky.

Nastudování opavské Rusalky je homogenní, dramaticky přesvědčivé a zdobí jej vynikající hudební nastudování a výkony instrumentalistů a sboristů Slezského divadla.