Hradišťan míří na Hradec a Jiří Pavlica říká: Album O slunovratu mi ani po letech nezevšednělo

Máme zvláštní jaro. Ani trochu nafoukané, jak psal František Halas. Naopak, je trochu šílené, jako by vypadlo z básně Jana Skácela. Proč jste se rozhodli vdechnout znovu tónům alba O slunovratu život?

Jiří Pavlica: Slunovrat je námětem aktuálním od doby, co člověk člověkem je, jen z generace na generaci se proměňuje jeho vnímání. Písně z alba O slunovratu na básně Jana Skácela a lidovou poezii jsem psal v jisté době a etapě svého života a ani po letech mi toto téma ani písně samotné nezevšedněly. Některé z písní se staly trvalou a neodmyslitelnou součástí repertoáru Hradišťanu, k jiným se vracíme příležitostně podle ročního období, ale stále je máme všechny rádi. To není jen zdvořilostní věta, ale prostý fakt.

David Burda: Ani tak nejde o to, že bychom těmto písním museli znovu vdechnout život. Většina z nich s námi žije celou tu dobu. Ale je fakt, že některé písně si budeme muset osvěžit v paměti.

Bez dvou let je to přesně dvacet let od vydání alba. Vnímáte je jako přelomové? Změnilo významněji vaše životy, vaše muzicírování?

Jiří Pavlica: Změnilo se spíše vnímání posluchačů, my jsme s Hradišťanem už dávno předtím realizovali věci, které předjímaly tuto cestu. Pravdou však je, že Slunovrat se setkal s ohlasem širokého okruhu posluchačů, a tím se v jistém smyslu stal opravdu přelomovým. Ale naše životy ani umělecké snažení se nijak zásadně nezměnily, jsme „běžci na dlouhou trať“, kteří jdou vlastní cestou za svou pravdou. Podle toho se pak proměňuje okruh posluchačů. S každým naším krokem některé ztratíme a jiné zase získáme. V žádném případě jsme se nikdy nesnažili strefovat do vkusu širokého publika.

David Burda:  Na druhou stranu je asi pravda, že díky písním z tohoto projektu nás objevila řada lidí, kteří do té doby netušili, že existuje taková kapela.

Návrat písní z alba O slunovratu na koncertní pódium je křehký a prchavý. Proč zazní jen jednou a víckrát ne?

David Burda: Ono to tak úplně není. Existuje totiž i hudebně taneční podoba, která dokonce vyšla na DVD u vydavatelství Indies. Společně s muzikou zde účinkuje i náš taneční soubor. Rozhodli jsme se, že oprášíme i tento projekt a po letech chystáme několik představení. To první bude už 1. července v amfiteátru na Horečkách ve Frenštátu pod Radhoštěm, další 6. srpna v Jablunkově v přírodním areálu Městského lesa a další budou následovat.

Podle jakého klíče jste vybírali místo, kde se písně O slunovratu rozezní? Zámek Hradec nad Moravicí je magickým místem, kde pobývali Beethoven s Lisztem a teď se v něm 1. května rozezní vaše hudba a poezie Jana Skácela.

Jiří Pavlica: Děkuji za tak nadnesené přirovnání, každopádně se budeme snažit na tomto krásném místě přinést divákům zamyšlení, pohlazení i radost, jak nejlépe budeme umět…

David Burda:  Místo je to bezpochyby jedinečné a těšíme se tam. Ale nemalou roli při výběru hrál také fakt, že náš koncert bude úvodem do festivalu Hradecký Slunovrat. A nám se zalíbil nápad pořadatelů symbolicky spojit zahájení festivalu s naším stejnojmenným programem…

Album O slunovratu je koncepční, citlivě promyšlená entita. Přesto některé písně z něj doslova zlidověly. Máte na této desce svá oblíbená zákoutí?

Jiří Pavlica: Autor je vždy rozechvělý z každé nové písně a s napětím očekává její přijetí. V případě písní z alba O slunovratu se to prostě sešlo, celý projekt měl šťastnou hvězdu a já jsem za to rád. A pak se může stát, že některé písně se stanou obecným majetkem a zlidoví. Taktéž za to děkuji, ale v žádném případě jsem je tenkrát s tímto úmyslem nepsal. Básně Jana Skácela a lidová poezie mě prostě inspirovaly k hudebnímu vyjádření, které pak oslovilo širší okruh posluchačů. Pak jsem si dokonce říkal, že takových písní jako například Modlitba za vodu napíšu, kolik budu chtít, ale po čase jsem zjistil, že tomu tak není. Člověk má zůstat pokorný a vážit si každého nápadu, který přijde. Ale k mým oblíbeným zákoutím patří spíše ty písně, které tolik nehrajeme, jako například Sonet o lásce a modrém portugalu nebo písně Chvíle či Mrtví, které vznikaly v jistých konkrétních životních situacích a ke kterým mám svůj osobní niterný vztah.

David Burda:  Osobně sice písně nepíši, ale mám to štěstí, že se na nich mohu podílet po stránce interpretační. Většinu našich desek taky režíruji a míchám, takže před finální podobou je slýchám někdy i stokrát. I přes to nebo právě proto mám svá oblíbená místa. A hlavně si je uvědomuji, když si někdy nahrávky poslechnu s odstupem po letech. Pro mě je ale zajímavější sledovat vývoj písní v našich živých provedeních a na každém koncertě čekám na místa, která si opravdu vychutnávám, a to i přes to, že je hrajeme už poněkolikáté. Těší mě, když muzikanti o sobě na jevišti vědí, navzájem se respektují, předávají si motivy a živě spolu komunikují. Zkrátka jsou muzikální a fungují na stejné vlně. To pak o oblíbená místa není nouze. Mám to štěstí, že pár takových muzikantů jsem v životě už potkal (úsměv).

Říká se, že podobné projekty se nedají zopakovat. Přesto se tážu, nenapadlo vás spojit hudbu také s poezií Skácelova básnického bratra a knížete moravské poezie Oldřicha Mikuláška?

Jiří Pavlica: To mě napadlo, dokonce jsem to i několikrát zkoušel, ale moc se mi to nedařilo. Já potřebuji mít při zhudebňování poezie kromě jiného také jisté obrazové představy, a ty jsem v Mikuláškových básních nenacházel tolik jako v básních Skácelových.

Vrátíte se také někdy k albu Mys dobré naděje? Pro mne osobně to byla překrásná fúze, plná nespoutaného muzicírování.

Jiří Pavlica: Děkuji za tuto otázku. Osobně považuji projekt Mys dobré naděje za nadčasový a v té době dost nepochopený. Šlo nejen o muzikantskou fúzi, kterých se pak později objevilo v módní vlně world music docela dost, ale o hlubší propojení autorských písní k jednotlivým uzlovým bodům lidského života – od zrození a dětství, přes dospělost a zralost – až k posledním chvílím každého člověka. Toto téma se dotýká všech lidí této planety, pouze se k němu vyjadřují různým uměleckým jazykem vycházejícím každý ze svého vlastního kulturního vzorce. S jihoafrickým kamarádem a výborným muzikantem Dizu Plaatjiesem jsme si velmi porozuměli, rád na tuto spolupráci vzpomínám a mnohokrát jsme se ještě setkali na pódiích u nás i v Africe. A není vyloučeno, že bychom na to mohli navázat.

David Burda: Dizu je muzikální a nesmírně citlivý člověk. Na setkání s ním se nedá zapomenout. Písně, které vznikly ze spolupráce s ním, máme stále na repertoáru. Na Mysu dobré naděje a na každém projektu, kde spolupracujeme s novými tvářemi, je krásné hlavně to, že poznáte nové lidi, kultury, způsob práce a muzikantského myšlení. A to je pro mne asi to nejcennější. Ze všeho se můžeme poučit, když chceme otevřít oči, posunout se dál.

Již přes rok vystupujete také s písničkářem Vlastou Redlem a jeho kapelou. Prozradíte, co s tímto aranžérským a skladatelským divotvůrcem připravujete? Most, který jste postavili v roce 1994 společně, má velmi pevné základy.

Jiří Pavlica: Most, který jsme tehdy postavili, skutečně vydržel dlouho a dokonce některým posloužil jako dobrý výtah k vlastní úspěšné cestě. No, proč ne. Současné naše koncerty jsou samozřejmě jiné, kromě oblíbených a očekávaných „hitů“ z tehdejší doby jsme připravili některé nové písně, bez kterých by naše současná spolupráce neměla smysl. Ostatně důvod, proč jsme tenkrát přestali společně koncertovat, byl ten, že jsme nechtěli stále opakovat stejný repertoár. V té době jsme měli Vlasta i já své vlastní autorské plány a na nový repertoár nebyly síly.

David Burda: Původně jsme si řekli, že po letech uděláme jen pár koncertů. Ale když jsme viděli ten obrovský zájem posluchačů, rozhodli jsme se, že budeme pokračovat i nadále. Takže od 2. července 2015, kdy jsme odstartovali v areálu lednického zámku, máme za sebou víc jak 40 koncertů. A opravdu mě těší, že až na ojedinělé výjimky byly a stále jsou s velkým předstihem vyprodány. Co bude dál, se uvidí. Každá kapela má své samostatné plány a přiznám se, že pro mě (coby manažera) není jednoduché koncerty připravit a hlavně skloubit termíny pořadatelů a všech zúčastněných muzikantů.

Vraťme se k Slunovratu. Koncert má být předzvěstí a oslavou Slunce, lásky a pravdy. Vnímáte sami na sobě životodárný princip, jenž byl od nepaměti předmětem velebení a radosti?

Jiří Pavlica: Já osobně se snažím neztrácet spojení ani s přírodou, ani s duchovními rozměry našeho bytí, které jsou pro mě zdrojem životodárné energie. Je na nás lidech, jak s těmito prameny budeme zacházet a jaké je předáme našim dětem. Občas se trochu bojím, že homo sapiens je lačný predátor, který ve své nenasytnosti sám sebe v budoucnu zahubí. Ostatně, zpíváme o tom v jedné současné písni Účtování na vesmírných kontech. Ale přesto věřím, že člověk je také moudrý a láskyplný. A především o tom se snažíme zpívat v našich písních.

David Burda:  K tomu není co dodat…